Rozhovory s učiteli

Aiki­dó, japon­ské bojo­vé umě­ní, učí ces­tě stře­du. Je zalo­že­no na myš­len­ce neagre­si­vi­ty, jeho cílem je hle­dá­ní har­mo­nie, a pro­to v něm nena­lez­ne­me riva­li­tu a vzá­jem­nou sou­tě­ži­vost. Jeden z prin­ci­pů říká: „nepo­u­ží­vej při cvi­če­ní svo­ji sílu“. Čím déle člo­věk cvi­čí, tím je pohyb uvol­ně­něj­ší, jem­něj­ší, je v něm méně „nási­lí“, je scho­pen více vydr­žet, a to bez ohle­du na věk či fyzic­kou zdat­nost. Nau­čí se vyu­ží­vat jed­no­duš­ší ces­ty a ener­gie, kte­ré přicházejí.
Při cvi­če­ní jsou důle­ži­té i zdán­li­vé malič­kos­ti, stej­ně jako v běž­ném živo­tě. Tře­ba správ­ný postoj, kte­rý je zákla­dem všech tech­nik. Co na něm může být zvlášt­ní­ho, řek­ne­te si. Ale nejde o „špič­ko­vý“ postoj, u nás zná­mý spíš ze sokol­ských cvi­če­ní – vytáh­nout se naho­ru a vypnou hruď, ale o postoj uzem­ňu­jí­cí a zpev­ňu­jí­cí. Špič­ko­vý postoj posou­vá naho­ru, tím však ztrá­cí­me sta­bi­li­tu, obraz­ně i doslo­va, a začí­ná­me žít a vní­mat jen hla­vou. Aiki­do nutí člo­vě­ka pokr­čit nohy a být v kon­tak­tu se zemí, s rea­li­tou. Vta­hu­je nás dovnitř, zpět k sobě. I tak pros­tá věc jako postoj může proměňovat.
Míst­nost, v němž se cvi­čí – dódžó – při­po­mí­ná, obraz­ně řeče­no, nádo­bu, ve kte­ré naše ener­gie postup­ně kul­ti­vu­je a zjem­ňu­je. Tato pro­mě­na se děje nená­pad­ně, nezů­stá­vá ome­ze­na pou­ze na tré­nin­ko­vý pro­stor, ale pro­lí­ná živo­tem cvi­čí­cí­ho. Aiki­dó pro­po­ju­je mysl s těles­ným zážit­kem. A z toho, kdo doká­zal tyto dva okru­hy, tělo a mysl, pro­po­jit, tato zku­še­nost vyza­řu­je i navenek.

O aiki­dó jsme si poví­da­li s Mar­ti­nem Švihlou, kte­rý ho vyu­ču­je na v klu­bu Aiki­do Pra­ha Vinohrady.

Jak si Tě aiki­do našlo? Nebo Ty jeho?

Asi v dese­ti letech jsem na jed­nom pio­nýr­ském tábo­ře začal cvi­čit kara­te, kte­ré mě okouz­li­lo tak, že jsem se po prázd­ni­nách při­hlá­sit do oddí­lu a věno­val se mu pra­vi­del­ně. K aiki­dó jsem se dostal „náho­dou“. Když mi bylo 16 let, četl jsem o něm kníž­ku a vel­mi mě to zau­ja­lo. A vzá­pě­tí jsem zjis­til, že v mém měs­tě je klub. A u aiki­dó jsem vydr­žel, ale to není tak těžké.

Kaž­dý asi při­jde na tré­nink s něja­kým oče­ká­vá­ním. Čím jsou zkla­má­ni ti, kte­ří po čase odejdou?

Někdo oče­ká­vá akč­ní cvi­če­ní, jiný duchov­ní dis­ci­plí­nu, před­sta­vy jsou růz­né. Ale důle­ži­těj­ší je, jak s nimi jedi­nec nalo­ží, když se sezná­mí s pra­xí aiki­dó. Akč­ní hrdi­na mož­ná zjis­tí, že postrá­dal klid a rov­no­váhu. Ane­bo na to nepři­jde a ode­jde. Stej­ně tak ten, kdo oče­ká­vá duchov­ní nau­ku, může být roz­ča­ro­va­ný tím, že nejde o medi­ta­tiv­ní či jógo­vé cvi­če­ní, ale o bojo­vé umě­ní. A zase zále­ží na jeho roz­hod­nu­tí – ode­jde zkla­ma­ný, nebo dovo­lí, aby ener­gie aiki­dó dopl­ni­la jeho klid­ný pól?
Pro­to­že aiki­dó není jenom fyzic­ké cvi­če­ní nebo jen duchov­ní hle­dá­ní, ale spíš hle­dá­ní rov­no­váhy mezi obě­ma. Samo­zřej­mě tako­vých­to dis­ci­plín je více a něko­mu aiki­dó pros­tě nemu­sí vyho­vo­vat – při­jde, zku­sí a jde hle­dat dál.

Co je dob­rým před­po­kla­dem pro to, že lidé u aiki­dó vydr­ží? Je to fyzic­ká obrat­nost, těles­né nadání?

Nemys­lím, že je nut­ný něja­ký spe­ci­ál­ní talent. A ze zku­še­nos­ti vím, že pohy­bo­vé nadá­ní není potře­ba vůbec žád­né. Mys­lím, že důle­ži­tý je zejmé­na hlu­bo­ký zájem a také not­ná dáv­ka vytr­va­los­ti. Aiki­dó má smy­sl dělat jen v dlou­ho­do­běj­ším časo­vém horizontu.
Nao­pak nedo­sta­tek vytr­va­los­ti a těka­vost odvá­dě­jí zájem­ce pryč. Vní­mám to vlast­ně jako jed­nu z výzev aiki­dó. Na prv­ní pohled se může zdát, že mla­dý, fyzic­ky nada­ný člo­věk se učí aiki­dó veli­ce rych­le. Po čase však umí množ­ství tech­nik a zjis­tí, že dál může roz­ví­jet jenom jejich (a hlav­ně svo­ji) kva­li­tu. A na to pohy­bo­vý talent nesta­čí, na to je potře­ba na sobě trpě­li­vě a vytr­va­le pra­co­vat. To může něko­ho s tou­hou pomě­řo­vat se a sou­tě­žit odra­dit, pro­to­že radost z cvi­če­ní se měřit nedá.
Aiki­dó není sou­těž­ní dis­ci­plí­na. V tom spat­řu­ji – zejmé­na v dneš­ní době, kte­rá ráda srov­ná­vá a pomě­řu­je, jeho vel­kou výhodu.
Stu­den­ti aiki­dó vět­ši­nou nejsou sou­tě­ži­vé typy. Navíc, porov­ná­vá­ní na žíněn­ce k niče­mu neve­de, snad jen ke zne­chu­ce­ní, pro­to­že v aiki­dó nelze říci: „Teď už umím a znám vše.“ Stá­le se může­me roz­ví­jet a zdo­ko­na­lo­vat. Aiki­dó by spíš mělo budo­vat při­ro­ze­ný respekt k sobě samé­mu, což je opa­kem pomě­řo­vá­ní. Pokud si nejsem jis­tý sám sebou, porov­ná­vám se s ostat­ní­mi. Pokud si vážím sám sebe, své­ho těla, svo­jí prá­ce, můžu stej­ný respekt cítit a pro­je­vit k druhým.

V aiki­dó cvi­čí začá­teč­ní­ci záro­veň s pokro­či­lý­mi. Jeden ve dvo­ji­ci je vždy útoč­ník, dru­hý obrán­ce. Urči­tě se během tré­nin­ku zejmé­na u nich obje­vu­jí strach a zábra­ny. Jak se s nimi vyrovnat?

V aiki­dó musí­te pro­je­vit jas­ný záměr, to je prv­ní věc, kte­rá se učí. Prv­ní krok je vždy dopře­du, nikdy ne zpět. Je to vlast­ně jed­no­du­chý a vel­mi účin­ný nástroj – necou­vat, ale jít dopředu.
Když někdo při­jde do dódžó popr­vé, obvykle se skrý­vá v kou­tě a má pro­blém požá­dat své pokro­či­lej­ší kole­gy o cvi­če­ní. Začá­teč­ní­ci se domní­va­jí, že pokro­či­lé obtě­žu­jí, nechtě­jí být vidět, sty­dí se za svo­ji neši­kov­nost. Aby se ale něco nau­či­li, musí jít za star­ší­mi žáky, cvi­čit s nimi a učit se od nich. A sami muse­jí udě­lat prv­ní krok – požá­dat je. To je prv­ní lek­ce, kte­rou musí zvlád­nout – pře­brat odpo­věd­nost za svůj rozvoj.
Pře­ko­nat pocit, že mě někdo méně šikov­ný zdr­žu­je – to je zase výzva pro pokro­či­lé. Navíc cvi­čit se začá­teč­ní­ky je čas­to mno­hem obtíž­něj­ší než se stej­ně pokro­či­lý­mi kole­gy. Začá­teč­ník čas­to díky zábra­nám ani neza­ú­to­čí, nebo nao­pak do úto­ku vlo­ží veš­ke­rou sílu. Pokud nejsem scho­pen vyko­nat základ­ní tech­ni­ku se začá­teč­ní­kem, je v mojí tech­ni­ce chy­ba. Začá­teč­ník mi pou­ze uka­zu­je moje limi­ty. Toto je výzva pro pokro­či­lé. Obě stra­ny tak mají výbor­nou pří­le­ži­tost, jak spo­lu­pra­co­vat na úpl­ně odliš­ných věcech. Postup­ně se roz­dí­ly mezi nimi setřou, spo­leč­né cvi­če­ní se sta­ne jinak zají­ma­vé, ale zís­ka­ná kva­li­ta zůstane.

Aiki­dó – stej­ně jako jiná bojo­vá umě­ní – učí bdě­los­ti a pozor­nos­ti. Mys­lím, že je to pro naši roz­tě­ka­nou dobu cen­ná deví­za, ne?

Oprav­du je vel­mi důle­ži­té být tady a teď. Při cvi­če­ní nemů­žeš snít, odlét­nout v myš­len­kách někam pryč. Musíš vní­mat nejen sebe a své­ho part­ne­ra, ale také celý pro­stor, pro­to­že kolem cvi­čí dal­ší lidé, se kte­rý­mi se nesmíš sra­zit. V aiki­dó je množ­ství pří­le­ži­tos­tí, jak se lid­sky roz­ví­jet, ale i kdy­by tam byl jenom tenhle aspekt nut­nos­ti „žít v pří­tom­ném oka­mži­ku“, mys­lím, že by to stačilo.

A co dopo­ru­číš těm zvědavým?

Ať se při­jdou podí­vat na trénink.

Roz­ho­vor s Mar­ti­nem Švihlou ved­la a dopro­vod­ný text napsa­la Věra Šimonová.
Popr­vé zve­řej­ně­no na http://www.astrosetkani.cz/ v dub­nu 2009.