Texty o aikido

Ame­ri­čan Ter­ry Dob­son byl jed­ným z blíz­kých žáků Mori­he­ie Ueši­by, zakla­da­te­le aiki­da. Po ósen­se­i­o­vě smr­ti se vrá­til do Spo­je­ných stá­tů, kde vyu­čo­val aiki­do, vytvo­řil sys­tém řeše­ní kaž­do­den­ních kon­flik­tů na zákla­dě aiki­da a pořá­dal semi­ná­ře pro muže s Rober­tem Bly. Napsal něko­lik knih, mezi jiným pře­krás­nou It’s a lot like dan­cing a prak­tic­kou Aiki­do in Eve­ry­day Life.
Násle­du­jí­cí esej vysti­hu­je jeho celo­ži­vot­ní prá­ci a je čas­to uve­řej­ňo­vá­na v tex­tech o psy­cho­lo­gii řeše­ní konfliktu.

 

Vlak kodr­cal po před­měs­tí Tokia v ospa­lém jar­ním odpo­led­ni. Můj vagón byl poměr­né prázd­ný – pár hos­po­dyň s dět­mi a sta­řeč­ci na náku­pech. Nepří­tomně jsem hle­děl na dom­ky za zaprá­še­ný­mi živý­mi ploty.

Na jed­né ze zastá­vek se dve­ře ote­vře­ly a klid pře­ru­ši­ly jakési nesro­zu­mi­tel­né nadáv­ky. Do vagó­nu se vpo­tá­cel vel­ký, opi­lý a špi­na­vý muž v mon­tér­kách. S řevem vra­zil do ženy s dítě­tem v náru­čí, kte­rou náraz odho­dil na star­ší pár na seda­dlech. Jen zázra­kem se dítě­ti nic nestalo.

Oba star­ší man­že­lé vydě­še­ně vysko­či­li a sna­ži­li se odbelhat do bez­pe­čí na dru­hém kon­ci vagó­nu. Děl­ník se poku­sil paní nakop­nout, ale těs­ně ji minul a to ho tak roz­lí­ti­lo, že začal celou silou lom­co­vat oce­lo­vou tyčí upro­střed vozu. Vši­ml jsem si, že jed­nu ruku má poře­za­nou a krvá­cí. Vlak se roz­jel, ces­tu­jí­cí ztuh­li hrů­zou. Posta­vil jsem se.

V té době jsem byl mla­dý a ve for­mě. Uply­nu­lé tři roky jsem téměř kaž­dý den trá­vil osm hodin tré­nin­kem aiki­da. Mys­lel jsem si o sobě, že jsem tvr­dý chlap. Jen mě mrze­lo, že jsem své schop­nos­ti zatím nevy­zkou­šel v oprav­do­vém boji. Jako stu­den­ti aiki­da jsme se totiž nesmě­li prát.

“Aiki­do,” opa­ko­val můj uči­tel do omr­ze­ní “je umě­ní smí­ru. Kdo­ko­liv mys­lí na boj, ztrá­cí své spo­je­ní s vesmí­rem. Jste pora­že­ni v momen­tu, kdy se poku­sí­te lidi ovlá­dat. Stu­du­je­me jak kon­flikt vyře­šit, ne jak ho vytvořit.”

Poslou­chal jsem ho, oprav­du jsem se sna­žil. Zašel jsem až tak dale­ko, že jsem někdy pře­šel přes uli­ci a obe­šel sku­pin­ku pun­ke­rů, co se pofla­ko­va­li kolem nádra­ží. Ta zdr­žen­li­vost mě povzná­še­la, cítil jsem se sva­tým ve své tvr­dos­ti. Nicmé­ně ve svém srd­ci jsem tou­žil po legi­tim­ní pří­le­ži­tos­ti zachrá­nit nevin­né bojem pro­ti bezpráví.

“To je ono,” řekl jsem si, jak jsem se zve­dal. “Lidé jsou v nebez­pe­čí a pokud rych­le neza­sáh­nu, někdo může být zraněn.”

Jak jsem vstá­val, opi­lec oka­mži­tě obje­vil nový cíl pro svou zuři­vost. “Ha!” zařval, “Cizi­nec! Dám ti lek­ci japon­ských způsobů!”

Chy­tl jsem se zleh­ka drža­dla nad hla­vou a věno­val muži poma­lý pohled plný zhnuse­ní. Chys­tal jsem se roz­trh­nout tu opi­ci na dva kusy, ale on to musel začít. Chtěl jsem ho nepří­čet­né­ho, tak­že jsem našpu­lil rty a poslal mu vzduš­ný polibek.

“Dob­rá!” vyště­kl, “Máš to mít.” Nahr­bil se, při­pra­ven na mě skočit.

Než se však sta­čil pohnout, někdo sil­ně vykři­kl: “Hej!”
Pama­tu­ji si ten zvlášt­ní, vese­lý tón hla­su – jako­byste s kama­rá­dem něco úpor­ně hle­da­li a on to najed­nou našel. “Hej!”

Oto­čil jsem se dole­va, opi­lec se oto­čil dopra­va. Oba jsme zíra­li na malé­ho staré­ho japon­ce. Sta­rý uhla­ze­ný pán, tak kolem sedm­de­sát­ky, tam seděl ve svém čis­ťouč­kém kimo­nu. Nevě­no­val mi ani pohled, celou svo­ji potě­še­nou pozor­nost upí­ral na děl­ní­ka, jako­by mu chtěl sdě­lit něja­ké důle­ži­té tajemství.

“Pojď,” pro­ho­dil a poky­nul zleh­ka na opil­ce. “Pojď si se mnou povídat.”

Chlá­pek posle­chl, jako­by byl na pro­váz­ku. Bojov­ně se posta­vil před sta­ří­ka a zařval tak, že pře­hlu­šil i drn­cá­ní kol. “Proč bych měl kur­va s tebou mlu­vit?” Stál ke mně zády, sun­dal bych ho v momen­tu kdy­by se pohnul.

Ale sta­rý pán jen zářil. “Cos pil?” zeptal se se zájmem. “Pil jsem saké, co ti po tom?” zahu­čel děl­ník a sprš­ka slin při­stá­la na staříkovi.

“Nád­her­né,” řekl ten, “jed­no­du­še nád­her­né. Abys rozu­měl, já také zbož­ňu­ji saké. Kaž­dý večer si se ženou, je jí už šesta­se­dm­de­sát, ohře­je­me lah­vin­ku saké a vez­me­me si ji ven do zahra­dy. Sedí­me na sta­ré lavič­ce, dívá­me se na západ slun­ka a sle­du­je­me, jak se daří naší třeš­ni. Zasa­dil ji můj pra­děd a máme o ni tro­chu oba­vy, jest­li se zota­ví z krupo­bi­tí posled­ní zimy. Ale vede si lépe než bych čekal, zvláš­tě když uvá­žíš mizer­nou kva­li­tu půdy. Je uklid­ňu­jí­cí vychut­ná­vat si saké ven­ku – dokon­ce i když prší.” Podí­val se naho­ru na děl­ní­ka, oči mu pomrkávaly.

Opi­lec se s náma­hou sna­žil udr­žet nit sta­ří­ko­va pro­slo­vu a jeho tvář poma­lu jih­la. Poma­lu povo­lil pěs­ti. “Jo,” řekl, “také mám rád třeš­ňo­vé stro­my…” Jeho hlas se vytratil.

“Samo­zřej­mě,” odpo­vě­děl sta­rý muž s úsmě­vem, “a jsem si jist, že máš krás­nou ženu.”

“Ne,” řekl děl­ník, “moje žena zemře­la.” A vel­mi poma­lu, kolí­sa­je se v ryt­mu vla­ku, začal ten hro­motlouk vzly­kat. “Nemám žád­nou ženu, nemám žád­ný domov, nemám žád­nou prá­ci. Sty­dím se za sebe.” Z očí mu vytrysk­ly slzy a tělo mu otřás­la vlna zoufalství.

Teď jsem byl na řadě já. Jak jsem tam stál ve své čis­ťouč­ké mla­dic­ké nevin­nos­ti, ve svém spra­ved­li­vém zápa­lu pro bez­peč­ný a demo­kra­tic­ký svět, cítil jsem se špi­na­věj­ší než ten opilec.

Vlak dora­zil do mé zastáv­ky. Jak se ote­vře­ly dve­ře, sly­šel jsem sou­cit­ný hlas staré­ho pána: “Můj ty bože,” říkal, “to je vskut­ku tež­ká situ­a­ce. Sed­ni si a řek­ni mi o tom.”

Oto­čil jsem se a napo­sle­dy se podí­val. Děl­ník byl roz­va­len na seda­dle, hla­vu měl polo­že­nou ve sta­ří­ko­vě klí­ně a ten mu jem­ně hla­dil roz­cu­cha­né mast­né vlasy.

Vlak ode­šel a já si sedl na lavič­ku. Co jsem chtěl dosáh­nout sva­ly bylo dosa­že­no las­ka­vý­mi slo­vy. Prá­vě jsem viděl pou­ži­tí aiki­da v boji a jeho pod­sta­tou byla lás­ka. Musel jsem začít cvi­čit aiki­do v úpl­ně jiném duchu. A trva­lo hod­ně dlou­ho, než jsem mohl mlu­vit o vyře­še­ní konfliktu.

Pře­klad Mar­tin Švihla