Stefan Stenudd: Ai – harmonie
První slabika slova aikidó se dá nakreslit jednoduchým čínským znakem, ale vysvětlit jeho význam není vůbec snadné. Obvykle se říká, že ai (čínsky hé) znamená harmonii, ačkoli tento překlad nenajdete v žádném slovníku. Správně by se mělo hovořit o spojení, souladu nebo jednotě. Samotný znak se skládá z úst, číslice jedna a střechy nad nimi, což může znamenat, že pod touto střechou všichni hovoří jedněmi ústy. Význam jednota je myslím nejblíže.
Ve slově aikidó se však nejobvykleji ai překládá jako harmonie. Poukazuje se tak na jednotu, která není pouze absencí nejednotnosti, ale je tak hluboká a samozřejmá, že se stala příjemným stavem, mírumilovně působící silou.
Pro Moriheie Uešibu a jeho následovníky nebylo aikidó jenom cestou k vítězství v souboji, ale ani únikem před bojem. Oba tyto přístupy, i navzdory jejich výhodám, jsou totiž negací nečeho jiného a tak nemohou přetrvat. Tak by se totiž nakonec jednalo i přes zřetelné výhody aikida o negaci. Nedostatek není nikdy tak životodárný jako hojnost. Svět bez válek by nebyl žádným požehnáním, pokud by všichni necítili, že mír je cosi soběstačného, hodnověrného, co proniká civilizací. Mír musí být víc než klid mezi dvěma válkami, svornost musí znamenat víc než ticho mezi dvěma rozbroji. Proto slovo harmonie – krásný stav s takovým jasem a půvabem, že kdokoli ho zakusí, už nikdy nebude chtít přerušit ten klid. Jednota, která je příjemnější než je spor, je osvobozující, naopak mír, který je slastnější než válka, nás může ohrožovat. Pravý stav bytí musí být tak nádherný, že v porovnání s ním je jeho protiklad nezajímavý a titěrný. Teprve s takovým leskem je ai tím nejdůležitějším slovem v aikidó, teprve teď se harmonie stává cílem našeho snažení.
V zenu se často používají hádanky, které vedou hledajícího k satori. Nazývají se kóan a na první pohled vypadají jako neuvěřitelné nesmysly. Asi nejznámější ze zenových kóanů je: „Jak zní tlesknutí jedné ruky?“ Vícekrát se mi stalo, že když jsem tuto hádanku říkal nějakému zvědavci, jako odpověd zkusil pohnout svou rukou tak, že skutečně sama tleskla – prsty tleskly o dlaň. Jejich odpověď byla přirozeně naprosto správná. I neohrabaný člověk může správně odpovědět tím, že pohne rukou tak, jako by chtěl tlesknout, ale druhou ruku nechá bez pohnutí. A může říct: „Tak!“
Slovo ai v aikidó je něco jako kóan, paradoxní hádanka, kterou nelze slovy zcela vyřešit. Dá se to ukázat stejně jako při tleskání rukou pohybem nebo skutkem a říct: „Tak!“ Ta velká a krásná harmonie není tezí, která by se dala najít v učebnici, je zaníceným skutkem, řešením pro daný moment a danou situaci.
V aikidó člověk nikdy nestojí na místě v okamžiku útoku, nýbrž se hýbe do strany. Když jdeme po kolejích a přijíždí vlak, taky pochopitelně uhneme stranou. Všechno ostatní by bylo zkázonosné. To je jasné jako tlesknutí jednou rukou. Proč se srazit? Proč stát v cestě síle, která tak zřetelně naznačuje svůj směr? Ai znamená vždy uhnout z kolejí, nikdy nezůstat stát nebo vzdorovat přicházející síle, i kdybychom toho byli schopni. Musíme nechat projet i model vláčku. Nesestupujeme z kolejí proto, že nejsme schopni vlak zastavit, ale proto, že ho nechceme zastavit. Harmonie aikidó je nechat ten vlak s radostí projet a dívat se jak mizí. Na místě pak zůstane mávající člověk.
To se může nejprve zdát jako princip pasivity – jako bychom se všemu vzdávali, jen abychom se vyhnuli jakýmkoliv škodám. Ale tak to v žádném případě není. Člověk žádný pohyb nezastavuje, nestaví se proti žádné síle, ale ani se před ní nesklání a nepodrobuje se jí. Vyhýbá se konfliktu tak, že ani vůle nacházející se v konfliktu není korunována úspěchem. I kdyby měl vlak v úmyslu srazit se, stejně by mu ten záměr nevyšel. Žádná kolize, žádné podřízení. A když vlak zmizí, vrátí se zase na koleje a jde dál jako před tím.
Zdá se, že většina zoufalství a bolesti na světě je způsobena protichůdnými tužbami. Jeden chce to, čeho se druhý nehodlá vzdát, jiný chce stát tam, kde už někdo stojí a tak podobně. A přece, svět má dost bohatství pro nás všechny. Měli bychom být schopni žít plné a radostné životy bez toho, abychom se navzájem okrádali. V aikidó je to zcela zřejmé. Harmonie je nejvyšší přirozený stav, kdokoliv jí odporuje, nemůže uspět. Kdokoliv se odhodlá jít do boje za svoje vlastní zájmy, nejenže nebude schopen dokončit své záměry, ale ani nenajde žádný boj. Když se pokusí odstrčit jinou lidskou bytost, bude veden zpátky na své místo. Když bude chtít donutit druhé, aby ho následovali, utečou od něj a on bude jenom klopýtat vpřed s prázdnýma rukama. Jeho vlastní síla ho udeří a on bude vždy vrácen zpátky, odkud přišel.
Kdyby aikidó nepracovalo přesně tímto způsobem, pak by vedlo k boji a nejednotě a ne k jejich odstranění. Časem se vždy ukáže, že harmonie, která nezahrnuje vše, nezahrnuje nic. Ti, kdo hledají boj, upadnou do zmatků a jejich porozumění nebude správné. Není však možné je vrátit na správnou cestu tím, že si je člověk podmaní, ani tím, že jim nechá jejich zmatenou vůli. Harmonie aikidó by měla být tak krásná, že je sama navede na správnou cestu a svojí srozmitelností jim otevře oči. Proto mír není chvílí mezi válkami, ale majestátem, jenž nevede k vyvolání konfliktu a nemůže být svržen mocichtivým panovníkem.
Pro Moriheie Uešibu byla tato velkolepá harmonie tak důležitá a nádherná, že ji často ve stáří srovnával s japonským slovem, které se také vyslovuje ai, ale píše se jiným znakem a znamená lásku. Harmonie v aikidó by měla být tak všeobjímající, tak zanícená, že přechází v lásku.
Kapitola z knihy “Aikidó – mírumilovné bojové umění”.
Napsal Stefan Stenudd, přeložili Martin a Vanda Švihlovi, vydalo nakladateství Argo.
Knihu si můžete koupit v internetovém knihkupectví Kosmas.
(Zveřejněno se souhlasem vydavatele a autora.)