Texty o aikido

Tře­tí (a posled­ní) ochut­náv­ka z nové kníž­ky Franc­ka Noela “Aiki­dó – úva­hy, tápá­ní a poví­dá­ní o ces­tě…”. Text je dlou­hý a výživ­ný – užij­te si ho! Brzy vám nabíd­ne­me celou knížku. 

I přes jis­té úsi­lí se nám nepo­da­ři­lo dohle­dat auto­ra pouč­ky, kte­rou jsme pou­ži­li v titul­ku. Jako by si z vlast­ní vůle přál zůstat ano­nym­ní a chtěl, abychom si mys­le­li, že se jed­ná o lido­vou moud­rost pře­dá­va­nou již dlou­hou dobu a pat­ří­cí tak říka­jíc kaž­dé­mu. Ostat­ně je sku­teč­ně jen na nás, zda se poku­sí­me z ní vzít něja­ké pona­u­če­ní, zda ji bude­me pova­žo­vat za fád­ní bana­li­tu, za stě­ží mas­ko­va­nou tau­to­lo­gii, kte­rá říká všech­no i svůj opak. Nebo zda ji nao­pak vyba­ví­me hloub­kou, kte­rá nám umož­ní uči­nit z ní refe­ren­ci, jež by nám pomoh­la vyty­čit smě­ro­vou linii napříč zákru­ta­mi naší cesty.

Nikdo při­tom nemů­že popřít, že pro nás, aiki­dis­ty, tato věta rezo­nu­je obzvlášť sil­ně, pro­to­že evo­ku­je, ať už pozi­tiv­ně či nega­tiv­ně, něko­lik myš­le­nek, slo­ga­nů či pou­ček, jež nám jsou zná­mé. Vždyť máme ve zvy­ku pre­zen­to­vat aiki­dó (a obec­ně­ji budó) jako „ško­lu živo­ta“. Mlu­ví­me o dódžó jako o „pri­vi­le­go­va­ném pro­sto­ru“, kte­rý sto­jí „mimo“, ve kte­rém pla­tí spe­ci­fic­ká pra­vi­dla cho­vá­ní („rei­ši­ki“). Máme ten­den­ci oddě­lo­vat dódžó od vnějš­ku, ve kte­rém  poté může­me šířit dob­ro­di­ní kom­pe­ten­cí, kte­rých jsme v labo­ra­to­ři dódžó nabyli.

Nará­ží­me tak na při­nejmen­ším zdán­li­vý roz­por se zmí­ně­nou poučkou.

Na dru­hou stra­nu myš­len­ky sjed­no­ce­ní, sply­nu­tí, pře­ko­ná­ní dua­li­ty, význam „tady a teď“, kte­ré nás v našem cvi­če­ní dopro­vá­ze­jí, nám spon­tán­ně při­pa­da­jí jako nále­že­jí­cí do stej­né­ho řádu myšlení.

Pokus­me se tro­chu pro­hlou­bit všech­ny tyto intuice.

 

Aikidó „škola života“

Kla­de­ní aiki­da jako „ško­ly živo­ta“ se samo­zřej­mě nesta­ví do opo­zi­ce k tomu, co bychom moh­li nazvat „ško­lou smr­ti“ – toto ozna­če­ní si za své nebe­re ani armá­da („já vás nau­čím, co to je život…“) – byť pro bojo­vé umě­ní roz­hod­ně není nedů­stoj­né při­hlá­sit se k tou­ze klást život jako nej­vyš­ší hod­no­tu. Niko­li, vyu­ži­tí toho­to výra­zu „ško­la živo­ta“ je ve sku­teč­nos­ti čas­to pou­ze komu­ni­kač­ním ges­tem, kte­ré má za cíl vyzdvih­nout výu­ko­vé kla­dy dis­ci­plí­ny a dát jas­ně naje­vo, že se neu­za­ví­rá do sebe samé a že neu­čí doved­nos­tem, kte­ré by byly apli­ko­va­tel­né jen v jejím vlast­ním pro­sto­ru působ­nos­ti. Nao­pak, vyža­du­je a roz­ví­jí bytost­ně morál­ní a vzta­ho­vé kva­li­ty (výdrž a pře­ko­ná­ní sebe sama, úcta a poko­ra), kte­ré bude moci žák s pro­spě­chem vyu­žít ve všech oblas­tech života.

Tato téměř ofi­ci­ál­ní pozi­ce je však čas­to zatla­če­na do poza­dí nejis­to­ta­mi mno­ha žáků, kte­ří se neu­stá­le zamýš­le­jí nad „rea­lis­tič­nos­tí“ nebo „reál­nos­tí“ své tech­ni­ky a tedy nad její sou­vis­los­tí s „živo­tem“, kte­rý situ­u­jí jed­no­znač­ně mimo dódžó.

Při­tom tuto „ško­lu živo­ta“ může­me číst i jiným způ­so­bem, kte­rý nebu­de klást důraz na mís­to dis­ci­plí­ny v „živo­tě“, nýbrž na kva­li­tu živo­ta v dis­ci­plí­ně: uva­žo­va­li bychom tak o ní jako o pro­sto­ru, kde se učí­me zakou­šet a kde zakou­ší­me život, „oprav­do­vý“ život. Jako mís­to, kde se život odha­lu­je ve své plné inten­zi­tě a boha­tosti, kde se zje­vu­je v celé své hus­to­tě. Sou­vi­se­jí­cí slo­gan by pak již nebyl „aiki­dó z vás udě­lá člo­vě­ka, kte­rý se cítí dob­ře všu­de ve svě­tě“, nýbrž „kdo nebyl aiki­dis­tou, jako by nežil“.

Stří­dá­ním mezi těmi­to dvě­ma výkla­dy tak z vel­ké čás­ti vyře­ší­me roz­por, na kte­rý jsme původ­ně nara­zi­li. A stej­ně jako je stří­dá­ní rolí tori­ho a uke­ho nezbyt­né pro pocho­pe­ní ges­ta Aiki, je nej­spíš dob­rým postu­pem stří­da­vě uva­žo­vat o dódžó v živo­tě a o živo­tě v dódžó.

 

Dódžó v životě (a mimo něj)

Je zřej­mé, že veš­ke­ré naše vzdě­lá­ní jako adep­ta budó nás sku­teč­ně vede k tomu, abychom vní­ma­li dódžó jako pri­vi­le­go­va­ný pro­stor, záro­veň ško­lu, labo­ra­toř i obřad­ní mís­to, kte­ré se chrá­ní před vněj­ším svě­tem celým sou­bo­rem sym­bo­lic­kých či mate­ri­ál­ních pro­střed­ků: kei­ko­gi (úbor), rei­ši­ki (ritu­ál, eti­ke­ta), kami­za (mís­to úcty, kam je smě­řo­ván počá­teč­ní a závě­reč­ný pozdrav). Ty se pokou­še­jí vytvo­řit dojem uspo­řá­da­né­ho, ori­en­to­va­né­ho a kon­t­ro­lo­va­né­ho svě­ta, ve kte­rém je všech­no zaří­ze­no tak, aby to pod­po­ro­va­lo pozor­nost, recep­ti­vi­tu, úctu a zau­je­tí ze stra­ny těch, kte­ří se v něm pohybují.

Je to ško­la, neboť jsou zde nabí­ze­na vybra­ná cvi­če­ní, dáv­ko­va­ná a nakom­bi­no­va­ná tak, aby kaž­dé­ho ved­la v jeho vývo­ji smě­rem k čím dál jem­něj­ší­mu zvlád­nu­tí daných nástro­jů. Vol­ba a pre­zen­to­vá­ní tech­nic­kých sché­mat a rady, jak je rea­li­zo­vat, před­sta­vu­jí nej­zjev­něj­ší část úlo­hy senseie.

Je to labo­ra­toř, neboť je scé­nou veš­ke­ré­ho expe­ri­men­to­vá­ní, osob­ní­ho i kolek­tiv­ní­ho, díky kte­ré­mu není zku­še­nost aiki­da pou­ze imi­ta­cí a repe­ti­cí abso­lut­ní­ho a neměn­né­ho mode­lu. A pro­to bychom si přá­li, jak jen je to mož­né, abychom se pohy­bo­va­li ve ste­ri­li­zo­va­ném, asep­tic­kém pro­stře­dí s mož­nos­tí kon­t­ro­lo­vat všech­ny prv­ky, z nichž sestá­vá, abychom na požá­dá­ní moh­li měnit ten či onen parametr.

Je obřad­ním mís­tem, neboť prak­ti­ko­vat aiki­dó nezna­me­ná pou­ze pra­co­vat na svém roz­vo­ji a hle­dat: zna­me­ná to také dou­fat, že zažeh­ná­me kon­flikt, že vymý­tí­me nási­lí, stej­ně tak vlast­ní jako toho dru­hé­ho, a tedy přát si (ať už vědo­mě, nebo niko­li) pokaž­dé, při kaž­dé sean­ci, pro­žít očist­nou, uklid­ňu­jí­cí a osvo­bo­zu­jí­cí zku­še­nost pono­ře­ním se do magic­ké a očist­né kou­pe­le. Mís­to tako­vé­ho obřa­du zjev­ně nemů­že zůstat ote­vře­no všem vněj­ším vlivům.

Z těch­to tří úhlů pohle­du jas­ně vyvstá­vá nut­nost, aby se dódžó doká­za­lo chrá­nit před vněj­ší­mi vli­vy a zne­čiš­tě­ním a dob­ře rozu­mí­me dopo­ru­če­ní, kte­ré se dává žákům, aby „necha­li své sta­ros­ti (a dal­ší věcu) v šat­ně“: vždyť se nám musí povést vytvo­řit spe­ci­fic­ké pod­mín­ky, zba­ve­né růz­ných náno­sů a zábran, do nichž jsme jako oso­by zaple­te­ni, máme-li dou­fat, že si ote­vře­me pří­stup ke všem našim poten­ci­ál­ním zdro­jům, kte­ré jsou v běž­ném živo­tě zakry­ty nebo potla­če­ny naši­mi zvyk­lost­mi a obran­ný­mi mecha­nismy. Na dru­hou stra­nu však muse­jí být zdi dódžó pro­stup­né v opač­ném smě­ru, smě­rem ven, aby klíč­ky Aiki peč­li­vě vypěs­to­va­né v jeho rám­ci moh­ly svo­bod­ně bujet a postup­ně kolo­ni­zo­vat svět…

 

Život v dódžó

Výše uve­de­ná tra­dič­ní před­sta­va dódžó a jeho mís­ta ve svě­tě, jak­ko­li je nut­ná, zůstá­vá z vel­ké čás­ti teo­re­tic­ká. Nikdo totiž nemů­že zabrá­nit živo­tu a jeho bouř­li­vé­mu toku vtrh­nout do dódžó stej­ně jako kam­ko­li jinam. Musí­me si to při­znat: život roz­rá­ží všech­ny dve­ře a při­chá­zí, kam­ko­li se mu zlí­bí, a je lep­ší vzít ten­to stav věcí v potaz, než­li se jej pokou­šet popřít a poři­zo­vat sil­něj­ší zám­ky. Lidé se nezba­vu­jí svých nej­hlub­ších obav tak, jako si sun­dá­va­jí svůj měst­ský oděv.

Těla se nezba­vu­jí na povel svých zám­ků a kruný­řů a budou nadá­le „celým svým tělem“ brá­nit to, čím jsou zvyk­lá být. Oba­vy a obse­se kaž­dé­ho z nás jsou sice mož­ná na chví­li ochot­né před­stí­rat, že usnu­ly, přes­to zůstá­va­jí ukry­té hlu­bo­ko uvnitř nás, při­pra­ve­né vysko­čit při prv­ním škobrt­nu­tí, vyu­žít sebe­men­ší zámin­ky, aby zálud­ně vypla­va­ly na povrch a zabra­ly pro­stor. Nad tím vším se samo­zřej­mě pone­sou radost, humor, svůd­nic­tví či riva­li­ta, kte­ré si také nene­cha­jí ujít pří­le­ži­tost při­dat se jako ingre­di­en­ce do vaří­cí­ho kot­lí­ku, aby mu doda­ly chuť.

Zkrát­ka, dódžó nám sice nabí­zí hru na hrdi­ny, tyto role však na sebe berou oso­by obtěž­ka­né minu­los­tí, nadě­je­mi a vita­li­tou a nepři­jí­ma­jí je jako uni­for­my nebo kon­fekč­ní oble­če­ní, ale zabar­vu­jí je veš­ke­rou svou fan­ta­zií a svým způ­so­bem bytí, čímž vytvá­ře­jí jis­té dia­lek­tic­ké napě­tí na roz­hra­ní stro­hos­ti a karnevalu.

Měli bychom toho lito­vat? Kro­mě toho, že na tako­vou otáz­ku není dost dob­ře mís­to, vyža­do­va­lo by to, abychom byli pře­svěd­če­ni, že máme napros­tou kon­t­ro­lu nad napro­gra­mo­vá­ním lid­ské zku­še­nos­ti v otáz­ce kon­flik­tu (pro­sto­ru zkou­má­ní aiki­da), čímž by nezbyl žád­ný pro­stor pro nejis­to­tu, pro glo­bál­nost, pro naho­di­lost. Muse­li bychom se domní­vat, že naše schop­nost ana­lý­zy je schop­ná obsáh­nout veš­ke­rou tuto rea­li­tu a násled­ně ji repro­du­ko­vat v podo­bě roz­vo­je a zin­sce­no­vat v rám­ci ceremonie.

Tak tomu samo­zřej­mě není a pokud by byly naše pra­cov­ní a cvi­čeb­ní situ­a­ce zce­la odtě­les­ně­né a kon­t­ro­lo­va­né, je vel­mi prav­dě­po­dob­né, že by ved­ly pou­ze k jakési prázd­né abs­trak­ci, kte­rou by nej­spíš ani sebe­vět­ší vůle po zdo­ko­na­le­ní nedo­ká­za­la dosta­teč­ně zakot­vit ve svě­tě. Aniž bychom pro­to rezig­no­va­li na ono hle­dá­ní neutra­li­ty a pře­ko­ná­ní ega, musí­me s ote­vře­ným srd­cem vítat všech­ny naho­di­los­ti a nepřes­nos­ti, kte­ré umož­ňu­jí, aby setká­ní a výmě­ny pro­bí­ha­ly mezi oso­ba­mi a niko­li pou­ze mezi role­mi. Musí­me také při­jmout myš­len­ku, že prá­vě to nám dává hloub­ku, tloušť­ku a mate­ri­ál na naší ces­tě za abso­lut­ním vrcho­lem cvičení.

 

Cvičení a skutečnost

Vždyť to, co nako­nec ukot­vu­je dódžó v rea­li­tě, je prá­vě rea­li­ta dódžó, byť neod­po­ví­dá prvot­ní před­sta­vě, kte­rou jsme si o ní udě­la­li: cvi­če­ní se nepo­kou­ší kopí­ro­vat sku­teč­nost, ono JE sku­teč­nos­tí. Je živo­tem samým, ani závor­kou, ani mrt­vým časem, a musí­me jej jako tako­vé zakou­šet, pomě­řo­vat je pod­le měří­tek plnos­ti a inten­zi­ty, nachá­zet jeho ospra­ve­dl­ně­ní nej­pr­ve a pře­de­vším v kva­li­tě okamžiku.

Tra­di­ce, kte­rá zdů­raz­ňu­je pří­tom­nost v pří­tom­nos­ti, „tady a teď“, nám neří­ká nic jiné­ho, když nás vybí­zí k tomu, abychom kaž­dou akci vyko­ná­va­li pro ni samot­nou spí­še než pro to, co by měla repre­zen­to­vat. Niko­li pro­to, abychom se nau­či­li něco, co bychom pak měli zno­vu pou­žít „doo­prav­dy“ v kon­tex­tu osvo­bo­ze­ném od ome­ze­ní dódžó, nýbrž tak, že vstou­pí­me do kaž­dé­ho ges­ta s tou­hou jej plně zabyd­let a zce­la si ho užít jakož­to jedi­ný a reál­ný pro­jev života.

Cvi­če­ní v dódžó není „tré­nin­kem“ za úče­lem jaké­ho­ko­li zamýš­le­né­ho nebo hypo­te­tic­ké­ho pro­vě­ře­ní, není ani srov­na­tel­né s diva­del­ní zkouš­kou, kdy se pilu­jí jed­not­li­vé tri­ky v oče­ká­vá­ní premiéry…

Cvi­če­ní je… cvi­če­ní: kou­sek živo­ta, ke kte­ré­mu je tře­ba při­stou­pit jako k tako­vé­mu a jako tako­vý si ho vychut­nat. Pono­řit se do něj, nechat se jím pro­stou­pit a snad jej v kaž­dé chví­li vyzařovat.

Vzít v potaz rea­li­tu toho­to cvi­če­ní jako to, čím sku­teč­ně je: to je nej­spíš to, k čemu nás pobí­zí naše maxi­ma, niko­li abychom zce­la nahra­di­li naši před­sta­vu „dódžó-ško­ly“, ale abychom ji ale­spoň tro­chu ohnu­li a vyvážili.

Roz­vi­nout všech­ny důsled­ky toho­to výcho­dis­ka by bylo pří­liš dlou­hé a namá­ha­vé, ale přes­to se zamě­ří­me na jeden z nich, kte­rý, jak­ko­li je zřej­mý, je čas­to pod­ce­ňo­va­ný a ne dosta­teč­ně využívaný:

Jed­nou z hlav­ních cha­rak­te­ris­tik naše­ho cvi­če­ní je prav­dě­po­dob­ně stří­dá­ní a rever­zi­bi­li­ta rolí uke­ho a toriho.

 

Střídání uke/tori

Ges­to, tech­ni­ka Aiki jsou pro­ží­vá­ny a zakou­še­ny ze dvou stran. Žák je ve své zku­še­nos­ti stej­nou měrou ukem i torim. Ztě­les­ňu­je posta­vy dvou stran medai­lo­nu, reli­éf a ryti­nu, rov­no­váhu a nerov­no­váhu, vzpří­me­nou pozi­ci a pád, vede a je veden. Uke a tori jsou totéž. Zajis­té, ne úpl­ně ve stej­nou chví­li, ale člo­věk je zví­ře dis­po­nu­jí­cí pamě­tí a otisk uke­ho je v torim ješ­tě čer­s­tvý, když uke­ho háže, zatím­co ten­to si již před­sta­vu­je, že bude tori…

Toto říze­né stří­dá­ní se – kte­ré je jed­no­znač­ně danos­tí cvi­če­ní a ne toho, co má za úkol simu­lo­vat – je nej­spíš naším nej­lep­ším nástro­jem pro postup na ces­tě za sjed­no­ce­ním opě­vo­va­ným v „ai“. Uke a tori jsou totéž, dale­ce pře­kra­ču­jí sta­tus pou­hých part­ne­rů. A toto vědo­mí, jakmi­le vyvsta­ne, vel­mi úzkým způ­so­bem rámu­je cho­vá­ní a vší svou jas­nos­tí osvět­lu­je per­spek­ti­vu, pro­jekt Aiki. Říká nám totiž, že obec­ným posto­jem, neu­stá­lou sta­ros­tí, má být sna­ha zlep­šit dru­hé­ho stej­ně jako sebe sama, pra­co­vat na vzá­jem­ném a obou­stran­ném povzne­se­ní v rám­ci cvi­če­ní. Povšim­ně­me si, že tato vůle nevy­ja­dřu­je nic jiné­ho než ide­ál, kte­rý se aiki­dó sna­ží za všech okol­nos­tí roz­vi­nout, jak v dódžó tré­nin­ku, tak v dódžó života.

Pečo­vat o své­ho part­ne­ra zna­me­ná pečo­vat o sebe sama, dělat si dob­ře a dávat si mož­nost hlub­ší­ho pocho­pe­ní. Potom tori nezma­sa­kru­je uke­ho a uke udě­lá vše, co bude moci, aby vytvo­řil co nej­plod­ně­ší situ­a­ci výmě­ny. A nejed­ná se zde v žád­ném pří­pa­dě o úsluž­nost, ale nao­pak o poža­da­vek, kte­rý má vel­mi kon­krét­ní účin­ky na bla­ho a roz­voj každého.

Poža­da­vek na tori­ho, aby nekon­t­ro­lo­val uke­ho boles­tí nebo zra­ně­ním, jej nutí zlep­šit celek jeho jed­ná­ní a prá­ci s vyve­de­ním z rov­no­váhy (což je zce­la zjev­né u nik­kjó, san­kjó, šiho­nage, kote gae­ši, ale pla­tí to u napros­to všech tech­nik). Zna­me­ná to zaká­zat si pou­ží­vat ate­mi jako trest nebo jako tech­nic­kou ber­lič­ku a pou­ží­vat ho jako nástroj k pro­bu­ze­ní mají­cí za cíl upo­zor­ňo­vat na nebez­peč­né vzdá­le­nos­ti a smě­ry, čímž nutí neu­stá­le se zamýš­let nad vlast­ní pozi­cí. Zna­me­ná to nepře­kva­po­vat uke­ho akce­le­ra­ce­mi na hra­ni­ci zlo­mu, ale nao­pak jej v kli­du dovést až do pádu, což vede ke zjem­ně­ní naslou­chá­ní a rytmu.

Toto je něko­lik vel­mi kon­krét­ních pří­kla­dů toho, jakým způ­so­bem respekt tori­ho vůči uke­mu nepo­chyb­ně při­spí­vá k pří­jem­nos­ti výmě­ny, ale také půso­bí jako fak­tor tech­nic­ké­ho roz­vo­je i fyzic­ké plnos­ti. A to není všech­no: toto odhod­lá­ní pře­ko­nat jaký­ko­li trau­ma­ti­zu­jí­cí cha­rak­ter cvi­če­ní je také tím, co nám umož­ňu­je jej dota­ho­vat do kon­ce a ne „dělat jako“. Jedi­ně začle­ně­ním toho­to poža­dav­ku, abychom od samé­ho počát­ku pře­mýš­le­ní o tech­ni­ce neby­li nikdy destruk­tiv­ní, může­me násled­ně dou­fat, že ji usku­teč­ní­me úpl­ně, aniž by byla ose­ka­ná, aniž bychom muse­li dělat „jako“, aniž by byla v dódžó zra­zo­vá­na nebo zesměšňována.

Tech­ni­ka tak bude plně a jedi­ně výra­zem sebe sama, aniž by ke své exis­ten­ci potře­bo­va­la odkaz k něja­ké­mu hypo­te­tic­ké­mu, a tedy nere­ál­né­mu „jin­de“. Tato úcta k celist­vos­ti part­ne­ra stej­ně jako ke své vlast­ní, jež jde ruku v ruce s onou tou­hou jej zlep­šit, vést jej stá­le tro­chu dál v jeho mož­nos­tech, je pra­cí na sobě samém stej­ně tak jako na dru­hém a pomá­há nám tak, abychom si nepletli nepří­te­le. Tato úcta, tato pozor­nost nesmí být vní­má­ny jako omlu­va, jako milo­srd­né ges­to, jako jaká­si třeš­nič­ka na dor­tu, na niž bychom při­stou­pi­li tepr­ve potom, co jsme nej­pr­ve stvr­di­li svou nad­řa­ze­nost. Je to mno­hem více: pocho­pit, že jedi­ně řeše­ní vítěz/vítěz může být uspo­ko­ji­vé, je samot­ným moto­rem sna­hy o vyře­še­ní dua­li­ty a opo­zi­ce. Ten­to poža­da­vek, toto ome­ze­ní je začát­kem, jádrem a cílem hledání.

A abychom se vrá­ti­li k naší zku­še­nos­ti žáka, je pozo­ru­hod­né, jak toto myš­len­ka, ztě­les­ně­ná ve stří­dá­ní rolí, struk­tu­ru­je vztah uke/tori a vytvá­ří rea­li­tu a ori­gi­na­li­tu naše­ho cvi­če­ní. Tím nám také dává mož­nost těžit z cvi­če­ní tak dlouho.

Z vel­ké čás­ti prá­vě tím­to způ­so­bem dochá­zí ke sjed­no­ce­ní „ško­ly“ a „živo­ta“.

(Pře­klad: Jacques Jose­ph, 2020)