Texty o aikido

Je to vidět od prv­ní­ho oka­mži­ku, kdy nováč­ci vkro­čí do dódžó. Drží se u dve­ří, postá­va­jí na okra­ji žíněn­ky. A pak najed­nou začí­ná hodi­na a oni musí udě­lat těch pár kro­ků a sed­nout si ke star­ším stu­den­tům. Udě­la­jí svo­je prv­ní kro­ky na žíněn­ce – a také důle­ži­tý krok ke cvi­če­ní aikida.

V aiki­do vět­ši­nou cvi­čí­me ve dvo­ji­cích – jeden z dvo­ji­ce úto­čí a dru­hý vyko­ná­vá tech­ni­ku aiki­da. Vztah part­ne­rů i jejich spo­leč­ný pohyb má bojo­vou logi­ku: učí­me se setkat s úto­kem, vést ho a neutra­li­zo­vat – hoze­ním nebo zne­hyb­ně­ním part­ne­ra. Tech­ni­ky vypa­da­jí jako čis­tě fyzic­ká zále­ži­tost. Ale je to oprav­du tak? Podí­vej­me se blíže.

Útok jako pro­je­ve­ní záměru

Už útok je zají­ma­vý feno­mén. Pro začá­teč­ní­ky je čas­to těž­ké zamě­řit part­ne­ra, jas­ně se roz­hod­nout nebo pro­je­vit svůj záměr. Jis­tě, pro někte­ré je to popr­vé, co se sna­ží něko­ho praš­tit nebo sku­teč­ně chyt­nout. Ale i když se osmě­lí, za jejich pohy­bem je vidět neroz­hod­nost, nejis­to­ta, neschop­nost koor­di­no­vat svůj záměr se svým konáním.

A tak se s kaž­dým úde­rem nebo úcho­pem učí, že pokud se uvol­ní, záměr a pohyb se sta­nou jed­ním. Někdy to samo­zřej­mě pře­že­nou a necha­jí se svým zámě­rem strh­nout. Dají do pohy­bu pří­liš síly, neod­had­nou vzdá­le­nost, ztra­tí rov­no­váhu a setr­vač­nost je odne­se od cíle jejich úto­ku. I pří­liš­ná sna­ha může být na škodu.

Ten jed­no­du­chý fyzic­ký krok vpřed, kte­rý nám umož­ňu­je pře­ko­nat vzdá­le­nost a dotknout se part­ne­ra, je cvi­če­ním roz­hod­nos­ti, jas­né­ho zámě­ru, při­mě­ře­nos­ti koná­ní, udr­žo­vá­ní rov­no­váhy… Tolik věcí uži­teč­ných pro život najde­me v jedi­ném úto­ku, v jedi­ném kroku.

Prv­ní krok vede vpřed

Na dru­hé stra­ně tu máme toho, kdo vstu­pu­je do úto­ku a pro­vá­dí tech­ni­ku aiki­da. I u něj vede prv­ní krok vpřed. V aiki­dě před úto­kem neu­tí­ká­me, ale setká­vá­me se s ním, abychom ho moh­li kon­t­ro­lo­vat a vést. Tori (ten kdo vyko­ná­vá tech­ni­ku) jde také dopře­du, napro­ti úto­ku. A to je ješ­tě stra­ši­del­něj­ší než útočit.

Pro­to­že tori musí tvá­ří v tvář úto­ku pře­ko­nat chuť utéct nebo scho­vat hla­vu mezi rame­na… Musí zůstat v kli­du a se zdvi­že­nou hla­vou jít napro­ti tomu, co při­chá­zí. I to se může v běž­ném živo­tě hodit – když víme, jak se posta­vit čelem tomu, co se blí­ží – výzvám, hroz­bám, těž­kos­tem. Když neskrý­vá­me hla­vu do pís­ku, ale jde­me vpřed.

Ply­nu­lý pohyb i rozvoj

Když se stu­den­ti aiki­da nau­čí prv­ní kro­ky tím­to smě­rem, obje­ví se dal­ší výzva: ply­nu­lý pohyb. Je obdo­bí, kdy už zvlá­da­jí základ­ní tech­ni­ky, ale jejich pohyb v pro­sto­ru vypa­dá tro­chu jako video na You­tu­be se špat­ným při­po­je­ním. Pod­chví­li se zasek­nou, jako­by se po kaž­dém kro­ku potře­bo­va­li ujis­tit, že mají rov­no­váhu, pro­mys­let si dal­ší krok, a pak ho mož­ná udě­lat. Mož­ná. Tuh­nou v úto­ku i v tech­ni­kách, trva­jí na své pozi­ci, doslo­va “nechtě­jí udě­lat dal­ší krok”. Je to čas, kdy si moc pokro­ku a zába­vy neu­ži­jí. Chví­li to trvá, ale pokud vydr­ží cvi­čit, při­jdou jed­no­ho dne na tré­nink a jejich kro­ky ply­nu­le nava­zu­jí jeden na druhý.

Když vidím tu změ­nu, směju se sám pro sebe, pro­to­že se nau­či­li postu­po­vat vpřed. Jejich pokrok v aiki­dě pokra­ču­je a je vol­něj­ší a živěj­ší. A občas se mi pak zmí­ní, že změ­ni­li prá­ci, našli si part­ne­ra nebo part­ner­ku nebo jejich život „jenom“ ply­ne leh­če­ji. Udě­la­li dal­ší krok.

Naše kro­ky na tata­mi a v běž­ném živo­tě se totiž neda­jí oddě­lit. Konec­kon­ců, oso­ba kte­rá je dělá je stej­ná v dódžó, v prá­ci i doma.

Chce­te své prv­ní kro­ky v aiki­dě udě­lat v našem klubu?
Podí­vej­te se na náš Základ­ní kurz aiki­do pro začátečníky!

(Foto: Yeo­ry­ia Aslanidou)