Další inspirace ze Stockholmu – návrat na místo činu
Seděli jsme po tréninku na žíněnkách, na tvářích odevzdané výrazy. Ticho přerušil myslím Honza: “Kdy bude další trénink? A kde?”
Ten listopadový čtvrtek ve Stockholmu padal první sníh. Začátek zimy. Spali jsme na tatami v Iyasaka Aikidoklubb (v noci tam běží šíleně hlučná vzduchotechnika) a ráno jsme vstali v šest. Hodinový trénink, rychlé převlečení a metrem do Vanadisu, kde byl v jiném klubu jiný ranní trénink. Pak jsme si dali snídaně v kavárně, do které chodila Astrid Lingren (Pipi dlouhou punčochu napsala v činžáku přes park) a už začínal polední trénink, na kterém jsme samozřejmě také cvičili. Tři tréninky za půl dne by nebylo až tak moc, avšak tempo 3–5 hodiny cvičení jsme ve Stockholmu udržovali už šestý den… a další tři intenzivní dny jsme měli ještě před sebou.
“Za těch devět dní jsem viděla spoustu nových, neznámých věcí, ujistila jsem se, že lidem opravdu stačí málo ke spokojenosti a samozřejmě jsem se naučila nový způsob vnímání aikida. Zjišťovala jsem, jak jiní lidé cvičí a učí aikido. Skrze aikido jsem poznala nové, zajímavé lidi, kteří mi ukázali jiný způsob učení, než jaký jsem předtím znala. Také jsem se od nich naučila nové způsoby komunikace. Myslím, že mě tento ‘výlet’ obohatil v mnoha ohledech.” – Miša, 19 let
Bylo nás osm, pět mladých a tři dospělí aikidisté (všichni učitelé nebo asistenti Aikido Praha Vinohrady) a do Stockholmu jsme přiletěli na studijní pobyt. Myšlenka cesty byla navázat na náš pobyt ve Stockholmu v roce 2019, díky kterému jsme výrazně zlepšili naše aikido tréninky pro děti.
První víkend jsme si dali seminář čtyř nejznámějších švédských učitelů (Ulf Evenas, Stefan Stenudd, Urban Aldenklint a Jan Nevelius), cez pracovní týden jsme cvičili na pravidelných lekcích ve dvou klubech a druhý víkend jsme odcvičili seminář s naším francouzským šihanem Franckem Noelem. Mluvili jsme s místními učiteli o učení, pozorovali jsme lekce pro děti a mládež, nasávali jsme inspiraci i atmosféru. Kromě skvělého cvičení to bylo opravdu výjimečné trenérské školení – učitelé i kluby tam mají o 20–30 let více zkušeností než máme my.
“Pochopila jsem, že existuje nekonečno způsobů, jak mohu cvičit Aikido, a že mám spoustu možností, čím začít. Při cvičení jsem se hlavně bavila a smála se, a zároveň jsem měla AHA moment s většinou nových lidí, se kterými jsem cvičila. To je asi to nejlepší, co jsem si z celého výletu odnesla-dostala jsem možnost cvičit s různými lidmi, z různých dojo a mohla jsem převzít a aplikovat nějaké zkušenosti z dětských tréninků na moje hodiny dětí.” – Klára, 19 let
A také to byl úžasný zážitek – Stockholm je nádherné město, takže jsme ho vytěžovali na maximum. Ve chvílích mezi tréninky jsme obráželi staré město, skanzen, muzea, galerie, secondhandy…
Devět dní jen spánek, cvičení, jídlo, cvičení, město, rozhovory do noci a zase spánek…
Když jsme ten čtvrtek seděli na žíněnkách, vyčerpáni a zároveň nabití energií, pochopil jsem, že toto pomalé dušení ve vlastní šťávě je přesně to, co mladí aikidisté potřebují, aby sa cvičení stalo součástí jejich života, aby se později stali skvělými učiteli.
Naše otázka totiž otázka nezní: “Chce se mi na další trénink?”
Otázka zní: “Kdy bude další trénink?”
Protože aikido je cesta, která nikdy nekončí.
“Tato ‘studijní cesta’ ve mně zanechala tolik zážitků a pocitů, že je moje mysl bude zpracovávat ještě dlouho. Studijní píši v uvozovkách, protože pro mě byla spíše o rozšiřování obzorů než o studování (v takovém tom smyslu studia ve škole). Martin nám několikrát během těch devíti dní říkal, že tu jsme abychom si udělali měřítko. Devět dní jsme cvičili v úplně jiné zemi, v úplně jiném dojo, s úplně jinými učiteli (z velké části) a v úplně jiném tempu, než na které jsem zvyklí. V takových podmínkách je skoro nemožné si neudělat měřítko. Cítím, že jsem se v mnoha ohledech posunul, a to nejen tím, že bych okoukal a tupě zkopíroval všechno, co jsem viděl. Především jsem vnímal rozdíly. Co děláme u nás v dojo, co dělám já na trénincích a porovnával. Proč dělají tohle a oni a proč ne já a proč zase jinou věc dělám já a oni ne. To všechno mě hlavně přimělo skutečně přemýšlet o tom, co na tréninku dělám. A proč? A jak? A jak bych to mohl zlepšit?” – Honza, 21 let
Text napsal: Martin
Fotky (galerie viz níže!) fotili: všichni
Poznámka k článku: Podobné studijní cesty jsou zdrojem, ze kterého čerpáme, když v Aikido Praha Vinohrady prohlubujeme kvalitu tréninků pro děti, mladé a dospělé. A zároveň jsou prostorem, kde mladí lidé dozrávají v samostatné dospělé s životním rozhledem.
Díky Stockholme, díky kluby Iyasaka a Vanadis, díky Urban, Jan a všichni učitelé i spolucvičenci za to, že jsme to mohli zažít i za vaši inspiraci. A také díky všem, kdo jste nám tu cestu umožnili.