Franck Noel: Hum Hum Hum
Hum Hum Hum…
Samozřejmě, tento název je poněkud záhadný.
Ne, nejde o citoslovce napodobující odkašlání, jaké provádíme předtím, než se chopíme slova, aniž bychom věděli, co chceme říct…
Nikoli.
Ve skutečnosti tento název shrnuje úvahu, za kterou vděčíme Alainu Damasiovi a kterou se pokusím vztáhnout na aikidó. Jsem totiž přesvědčen, že i v něm má tato úvaha svůj význam.
Alain Damasio si mimo jiné libuje ve vymýšlení a popisování různých podob lidské společnosti. Ve svém dějem nabitém, znepokojivém i strhujícím románu Skrytí („Les Furtifs“, vydal La Volte, 2019) pak mezi nesčetnými zápletkami svého vyprávění předkládá k úvaze trojici hodnot, které by mohly představovat zakládající manifest dokonalého společenství: tři Hum.
Lidskost (Humanité), Pokora (Humilité), Humor (Humour)
Možná jsme se nad tím v této perspektivě příliš nezamýšleli, ale naše aikidó je svým způsobem také jistým druhem dokonalého společenství… nebo se jím, jakožto „dó“, přinejmenším pokouší být. Samozřejmě se nesmíme nechat zaslepit všemi nedokonalostmi, které překrývají realitu naší disciplíny. Ve společenském životě je tak naše praxe často prostoupena přehnanou zpupností a rovina technického vyjádření vždy nutně naráží na nepřesnost a – v lepším případě – zároveň i na vědomí této nepřesnosti.
Přesto platí, že aikidó – jakožto „dó“ – potřebuje perspektivu, představu ideálu. Ten dává impuls a uvádí nás do pohybu, ale zároveň zůstává nedosažitelný, díky čemuž tento impuls nikdy nevymizí. A je stejně tak jasné, že praxe aikidó vstupuje do kontextu společenství: tókijská Aikikai tento fakt bezvýhradně přijímá, když definuje předmět aikidó jako „fyzické cvičení cílící na zlepšení společenských vztahů“.
Dát se na cestu směrem k ideálnímu společenství.
Můžeme si tedy, v rámci tohoto „ideálního společenství aikidó“, přizpůsobit ony tři termíny, abychom z nich i my učinili trilogii našeho zakládajícího manifestu? Tři pilíře určující strukturu architektury dódžó? Tři značky vytyčující cestu cvičence, poutníka, který odhodlaně, ale bez iluzí směřuje za ideálem?
Zdá se, že ano.
Skutečně se zdá, že naše „tři Hum“ jsou dokonale vhodné pro to, aby rámovaly a nasměrovaly myšlenky nebo duševní rozpoložení tak, aby si cvičenec mohl užívat dobrodiní naší disciplíny a dódžó a také umožňoval užívat si jich ostatním. Ostatně, aikidó nechává splynout cíle a prostředky, takže by se dalo říct, že tříbení rolí ukeho a toriho, k němuž dochází během cvičení, má za cíl utvořit z nás jedince prodchnuté lidskostí, pokorou a humorem. Tyto tři hodnoty představují zároveň lázeň, kterou nabízí dódžó, a stejně tak i perspektivu, na kterou aspiruje a ke které směřuje.
Prozkoumejme to podrobněji.
Lidskost
Koncept lidskosti je široký a bere na sebe řadu podob. Nepokusíme se jej definovat ve všech jeho souvislostech a přenecháme slovo latinskému básníku Terenciovi, který o něm hovoří takto: „Jsem člověk a nic lidského mi není cizí.“ V tomto kontextu a s plným vědomím toho, jak složité je uchopit otázku v celé její šíři, se spokojíme se zaměřením pozornosti na dvě složky:
- Podívejme se nejprve na morální hodnotu, kterou obvykle spojujeme s výrazem „lidskost“. Obvykle ve větší či menší míře zahrnuje představy dobrosrdečnosti, porozumění, empatie, naslouchání… zkrátka, schopnost „vžít se do druhého“, respektovat jeho důstojnost a vzít v úvahu jeho pohled na věc.
Jak víme, aikidó si cení úcty k jednotlivci a jeho technika, jejímž cílem je uklidnit a ne přemoci, nachází svou logiku jedině v rámci tohoto přístupu. Stejně tak při cvičení rychle pochopíme, že výměny mezi partnery mohou být produktivní (tj. vést k pokroku, ale také k radosti a k tomu, že se máme dobře), pouze pokud jsou prodchnuty dobrosrdečností. Avšak v tomto ohledu – máme-li vyvolat a udržet takové rozpoložení – jaký postup by mohl být vhodnější nežli ten, který nabízí aikidó? Hovoříme zde o střídání rolí uke/tori, které konkrétně vyžaduje, abychom se střídavě stavěli do pozice toho druhého. V rámci tohoto postupu tak dochází k praktickému inscenování tohoto základního principu lidskosti, jsme jeho vtělením a zakoušíme jej. A tak je v této strukturované výměně každému umožněno komunikovat se svým protějškem, který je odlišný a nikdy stejný, a dosahovat tak po krůčkách stále větší hloubky v porozumění rozsáhlému celku lidstva a v jeho přijetí.
- Zároveň, hovoříme-li o lidskosti, musíme též vzpomenout lidství. A existuje jeden tělesný prvek – možná trochu triviální, a zároveň zcela základní – kterým můžeme lidství definovat a který má pro nás klíčový význam: vzpřímený postoj a chůze po dvou. V překladu do oficiálního jazyka „společenství aikidó“ bychom řekli „šisei“ (japonsky “postoj”). Kromě postoje fyzického se jedná v přeneseném smyslu i o vnitřní postoj, který je zároveň pevný i otevřený, přístupný i neovlivnitelný. Tento postoj sestává z vertikálnosti tělesné osy, hrdého napřímení hlavy a uvolněnosti. To vše otevírá periferní pohled a umožňuje být přítomen v daném okamžiku i v daném prostředí. Jak bylo řečeno výše, musíme v tom spatřovat zároveň prostředek i cíl. Prostředek, neboť takový postoj je nutnou podmínkou pro smysluplné provedení techniky využívající jednotu těla (a z tohoto důvodu jej pokyny vyučujícího nepřestanou připomínat). Cíl, neboť naším přáním je schopnost zaujmout a zachovat si tento výsostně lidský postoj za všech okolností, jakkoli může být někdy svazující… a vyhnout se tak nahrbeným či pokřiveným postojům, které umenšují velikost naši i našeho cíle a nenápadně nás přibližují světu krabů a želv…
Takže ano, je na místě tvrdit, že „šisei“ je garantem lidskosti.
Pokora
Pojem pokory je aikidistům také velmi dobře známý.
Střetáváme se s ním jako s něčím nutným, ba dokonce samozřejmým, jakmile vstoupíme na tatami, neboť vyplývá z naší volby postavit se do pozice cvičence (či žáka). A první hodiny strávené v dódžó budou zcela přirozeně pěstovat tuto pokoru, neboť nováček, posedlý touhou po objevování a učení, postrádá záchytné body a náhle již nedokáže ani položit jednu nohu před druhou, nebo se hýbat „normálně“. Domnívá se totiž, že tato nová činnost vyžaduje, aby začal od nuly a zcela zapomněl na obvyklý způsob používání svého těla.
Tato samozřejmá a nereflektovaná pokora se bude cvičence držet po… určitou dobu. Potom, postupně s tím, jak bude dělat pokroky a nabývat sebedůvěry, začne opadávat, někdy až do úplného zmizení ve chvíli, kdy nabyté know-how vyvolá klamný dojem, že dotyčný zcela ovládl danou disciplínu. Riziko této iluze je obzvláště velké, pokud fungujeme v uzavřené skupině, mezi málo lidmi, aniž bychom vystoupili ze své komfortní zóny, aniž bychom čerpali z různých zdrojů.
Na druhou stranu, pokud se nám povede překročit fázi začátečnického učení se směrem ke skutečnému hledání či pouti, tedy vstoupíme-li jednoznačně do logiky „dó“, pak žádné takové iluze neobstojí. Neboť nekonečnou perspektivu disciplíny, hledání ideálu, není možné pojímat jinak než s pokorou.
Zároveň, kolmo na tuto dlouhodobou vizi, během naší pouti rozhodně nechybí chvilkové připomínky pokory. Ty vyplývají ze srážek s realitou setkávání se se svými duchovními souputníky, jež všechny představují příležitosti k uvědomění si vlastních mezí. Také musíme počítat s oním pocitem vykořeněnosti, který zažíváme, když vystoupíme z prostředí, v němž obvykle cvičíme, abychom objevili úplně novou formu výuky. V takové situaci máme pocit ztráty všech záchytných bodů vyvolaný tím, že se pokoušíme naplňovat pokyny, které slyšíme poprvé. Na takové situaci pak není nic, čím bychom mohli lichotit našemu egu, co by nás mohlo vyzdvihnout do popředí… je třeba vrátit se k pokoře.
A znovu, stejně jako v případě „lidskosti“, způsob, jakým je inscenováno chování v dódžó, přispívá k tomu, aby hodnota pokory prostoupila naše cvičení: sensei se při pozdravu nachází mezi cvičenci a symbolem ideálu aikidó, kterým je kamiza. Tím se dává jasně najevo, že si nenárokuje status absolutní reference, nýbrž jen pokornou roli přenašeče či prostředníka.
Pobídky k pokoře tedy nescházejí. Je však odpovědností cvičence umět je vyslyšet a pochopit, že pokud po celou dobu své pouti zůstane věrný této hodnotě, jedině tím získá.
Humor
Zbývá humor.
Jelikož jsme zvyklí přemýšlet nad aikidó s vážností, tento nárok nám může připadat nejpřekvapivější.
Přitom má sama forma technik aikidó jistý nepopiratelný aspekt „pokropeného kropiče“, v němž je „útočník“ hozen nebo doveden k zemi ( Odkaz na stejnojmenný němý film z roku 1895. Fráze má ve francouzštině podobný význam jako české úsloví „Kdo jinému jámu kopá…“.). Jde o obraz spravedlivého potrestání „zloducha“, schéma, které využívají a nadužívají kreslené filmy pro děti… a komičnost tohoto scénáře pravděpodobně vyvolávala úsměv už dlouho před vynálezem animovaného či němého filmu.
Ale komično není humor, namítnete.
Samozřejmě.
Přesto, když se podíváme z větší blízkosti na technické postupy, na nichž se zakládá jemnost a, mohli bychom říci, až delikátnost aikidó, nutně si povšimneme jejich podobnosti s technikami humoru: umění úkroku stranou, posunutí, odstoupení, změny úhlu pohledu, změny postoje, kontaktu s realitou, odvedení záměru nebo jeho prodloužení do absurdna. K tomu všemu se přidává ostrost pohledu všímajícího si všech mezer, které se otevírají a vytvářejí tak příležitosti pro tvůrčí a nečekané zvraty… všechny tyto postupy, které umožňují hrát si se situací a dát jí nový význam, jsou ústředními hybateli jak technik aikidó, tak humoru.
„Mít smysl pro humor“: umět odhalit humornost smyslu, který si přeje pouze konverzovat se svým protějškem.
Ale způsob, jímž humor prostupuje naše cvičení, se projevuje ještě i v jiné oblasti, kde se propojuje s výše zmiňovaným pojmem pokory. Jedná se o humor namířený proti sobě samému, občas blízký sebe-výsměchu, projevující se v situacích, kdy se na svůj způsob bytí a jednání podíváme z odstupu (úkrok stranou) a nemůžeme se ubránit úsměvu. Tyto okamžiky prozření představují blahodárný protiklad k našemu odhodlání, které může přinášet jistou míru zaslepenosti. To nám pomůže udržet na uzdě pokušení brát se příliš vážně.
Humor jakožto zprostředkovatel jasnozřivosti při zkoumání všech významů a složek dané situace. Praxe aikidó si může jen libovat v tom, že se jím umí obohatit.
„Lidskost, Pokora, Humor“…
S velkou vděčností tak děkuji panu Damasiovi, že nám umožnil chopit se těchto hodnot a ponořit do nich naše cvičení. Neboť je v nich dokonce možné vidět i jakousi impresionistickou definici elegance, což je kvalita, kterou si naše disciplína po právu nárokuje a kterou z této perspektivy můžeme lépe pochopit.
Ve světle těchto úvah se můžeme jedině podepsat pod představu, že tato trojice představuje výborné heslo, jež by si nejspíš zasloužilo být vytesáno nad vchodem do dódžó…
Franck Noël
Překlad Jacques Joseph
Překlad článku podpořila Česká federace aikido
