Texty o aikido

Aiki­dó je vel­mi zvlášt­ní bojo­vé umě­ní. Svý­mi tech­ni­ka­mi a bojo­vou logi­kou vychá­zí ze sta­rých váleč­nic­kých tra­dic. Také pat­ří mezi budó, tedy moder­ní bojo­vá umě­ní, kte­rá mají za cíl pomo­cí bojo­vých tech­nik a fyzic­ké­ho kon­flik­tu roz­ví­jet osob­nost člo­vě­ka. A záro­veň je v aiki­dó aspekt, kte­rý všech­no tohle bojo­vá­ní opouš­tí a hle­dá uklid­ně­ní kon­flik­tu a nasto­le­ní sou­la­du a spo­lu­prá­ce. I kvů­li tomu­to zvlášt­ní­mu pro­ti­kla­du je kolem aiki­da tolik mýtů a nedo­ro­zu­mě­ní. Na násle­du­jí­cích řád­cích vám nabí­zím vysvět­le­ní této záhady.

Jsme v dódžó, kde se cvi­čí aiki­dó. Uči­tel prá­vě uka­zu­je tech­ni­ku. Jeho asi­s­tent­ka Jana pošle úder pěs­tí přes­ně na mís­to, kde je uči­te­lo­va bra­da. Avšak uči­tel zved­ne ruce a udě­lá krok za ní, tak­že úder letí do prázd­na. Pak chyt­ne Janu za rame­na, oto­čí se a ze dvou pro­ti­chůd­ných pohy­bů je najed­nou jeden spo­leč­ný. Mla­dá dáma ztrá­cí rov­no­váhu, udě­lá pár kro­ků a když už to vypa­dá, že najde sta­bi­li­tu, uči­tel oba­lí paží její hla­vu, zaklo­ní ji, udě­lá krok skrz její postoj a pošle ji do ele­gant­ní­ho pádu.

Než Jana vsta­ne, uči­tel si klek­ne na jed­no kole­no a uklo­nem jí poděkuje.

“Cvič­te, pro­sím,” oto­čí se pak uči­tel k při­hlí­že­jí­cím stu­den­tům a oni se roz­dě­lí do dvo­jic, uklo­ní se navzá­jem a začnou cvi­čit před­ve­de­nou techniku.

Za pár oka­mži­ků už pra­cu­jí – jeden z dvo­ji­ce úto­čí úde­rem na hla­vu a dru­hý odpo­ví­dá tech­ni­kou aiki­da. A po čtyřech tech­ni­kách si vymě­ní role. Zdán­li­vě cvi­čí tutéž tech­ni­ku, avšak když se podí­vá­me blí­že, zjis­tí­me, že téměř kaž­dá dvo­ji­ce dělá něco jiné­ho. V rohu cvi­čí dva pokro­či­lí – úde­ry jsou razant­ní a tvr­dé, vychý­le­ní a obno­ve­ní rov­no­váhy prud­ké a celá výmě­na je zakon­če­ná pádem z výš­ky, po kte­rém se celá pod­la­ha otřásá. 
Jen kou­sek od nich se sna­ží dva začá­teč­ní­ci – už zna­jí základ­ní kro­ky a při­bliž­né obry­sy for­my, avšak jejich pohy­by jsou poma­lé, úto­ky nepře­svěd­či­vé, čas­to se zasta­vu­jí a pada­jí hez­ky opa­tr­ně. V jed­nom momen­tu se u nich zasta­vu­je uči­tel a uka­zu­je jim detail, kte­rý jim pomů­že zlep­šit jejich plynulost.

A pak je tam spous­ta dvo­jic, ve kte­rých cvi­čí začá­teč­ní­ci s pokro­či­lý­mi – a to je mož­ná nej­za­jí­ma­věj­ší podí­va­ná. Ti zku­še­něj­ší jako­by v tech­ni­ce pro­vá­ze­li part­ne­ry svým pohy­bem, někdy i slo­vem, a ti méně zku­še­ní hle­da­jí navr­ho­va­né ces­ty, blou­dí na nich a pak nachá­ze­jí vlast­ní způ­sob, jak for­mu zacvi­čit. Cvi­če­ní těch­to dvo­jic jako­by neby­lo bojem. Jis­tě, všich­ni děla­jí více nebo méně pře­svěd­či­vý úder na hla­vu, všich­ni se sna­ží útoč­ní­ka kon­t­ro­lo­vat, vychý­lit a dostat na zem. Avšak aby se v tom zlep­ši­li, je jejich cvi­če­ní para­dox­ně spí­še spo­lu­prá­ce než sou­boj. Jako by pro­mě­ňo­va­li fyzic­ký boj na roz­ho­vor beze slov, na vyjed­ná­vá­ní nebo hle­dá­ní spo­leč­né­ho řeše­ní, na kte­rém se podí­le­jí oba stej­nou měrou. 

Cvi­če­ní v aiki­dě je vel­mi pes­t­ré – úto­čí­me úcho­py, seky i úde­ry, nacvi­ču­je­me množ­ství tech­nik, cvi­čí­me v posto­ji i na zemi, s jed­ním part­ne­rem i s mno­hý­mi, beze zbra­ní i se zbra­ně­mi. Avšak to, co dělá aiki­dó aiki­dem, je ten para­dox­ní mix boje a vzá­jem­né spo­lu­prá­ce, kte­rý popi­su­ju výše. V něm je nej­vět­ší poten­ci­ál naše­ho umě­ní a záro­veň nej­vět­ší zdroj jeho nepo­cho­pe­ní. Podí­vej­me se tedy na tři vrst­vy, kte­ré aiki­dó tvoří.

“Boj o život” – vrstva bojové logiky

Prv­ní a nej­niž­ší vrst­va aiki­da vychá­zí z původ­ních váleč­nic­kých doved­nos­tí (búdžu­cu), kte­ré se roz­ví­je­li v dáv­ných vál­kách v Japonsku.

Pokud s někým boju­je­te a chce­te nad ním vyhrát – ano, to je základ­ní cíl vál­ky nebo sou­bo­je – je logi­ka vaše­ho “vzta­hu” poměr­ně jed­no­du­chá. Chce­te zasáh­nout pro­tiv­ní­ka a záro­veň chce­te chrá­nit svo­je tělo a pro­stor. Chce­te vychý­lit pro­tiv­ní­ka a záro­veň zůstat sta­bil­ním. Chce­te si udr­žet vlast­ní ryt­mus a naru­šit ryt­mus pro­tiv­ní­ka. Chce­te mít pře­hled a zabrá­nit pro­tiv­ní­ko­vi, aby viděl jas­ně. Chce­te svo­ji hmot­nost, sílu a sou­stře­dě­ní poslat tam, kde je pro­tiv­ník nej­slab­ší a nej­zra­ni­tel­něj­ší. A tohle všech­no chce­te dělat co nej­víc efek­tiv­ně, abys­te šet­ři­li síly a zacho­va­li si co nej­ví­ce mož­nos­tí na později.

K tomu potře­bu­je­te chytře měnit úhly a vzdá­le­nost, efek­tiv­ně a spo­ji­tě pou­ží­vat celé své tělo, pohy­bem nohou gene­ro­vat sílu a zacho­vá­vat sta­bi­li­tu, při­způ­so­bo­vat se situ­a­ci a záro­veň sle­do­vat svo­je vlast­ní cíle, dýchat, zacho­vat si jas­nou hla­vu, řídit svo­je emo­ce, rea­go­vat spon­tán­ně a přiměřeně…

Jana teď cvi­čí s Petrem, kte­rý je mno­hem těž­ší a sil­něj­ší. V momen­tu jeho úde­ru zkra­cu­je vzdá­le­nost a vstu­pu­je za něj, aby nestá­la v ces­tě úto­ku. Pak jen zleh­ka pro­dlou­ží jeho úder a oto­čí se tak, že celou svo­jí hmot­nos­tí Pet­ro­vo tělo vychy­lu­je do mís­ta, kde je Petr nesta­bil­ní. Zatím­co Petr ztrá­cí rov­no­váhu, Jana zůstá­vá vzpří­me­ná a závě­reč­ným kro­kem ho posí­lá do pádu. Vypa­dá to vel­mi lehce a ele­gant­ně, avšak není to žád­ný zázrak. Když se na to podí­vá­te zblíz­ka, zjis­tí­te, že je to čis­tá fyzi­ka, bio­me­cha­ni­ka a při­ro­ze­né vyu­ži­tí poten­ci­á­lu lid­ské­ho těla.

Říkej­me tomu bojo­vá logi­ka – něco, co leží v zákla­dech všech bojo­vých sys­té­mů, spor­tů a umě­ní. Když pohy­bu­je­me tělem při­ro­ze­ně a respek­tu­je­me tuto logi­ku, jsme ve správ­ném čase na správ­ném mís­tě a máme vět­ší šan­ci na vítězství.

Tech­ni­ka aiki­da by měla být posta­ve­na na této logi­ce, měla by pro­bí­hat tak, aby se oba part­ne­ři sna­ži­li “kon­t­ro­lo­vat” toho dru­hé­ho – i když jsou v základ­ním cvi­če­ní útok a tech­ni­ka obvykle domlu­ve­né pře­dem. To vytvá­ří při­ro­ze­nou dyna­mi­ku naše­ho cvi­če­ní a také to dává neu­stá­lou zpět­nou vazbu, díky kte­ré víme, kdy se tech­ni­ka poved­la a kde je potře­ba něja­ký detail zlepšit.

Pokud tuto bojo­vou logi­ku nere­spek­tu­je­me, naše cvi­če­ní se podo­bá domlu­ve­né­mu diva­dlu nebo tan­ci. Samo­zřej­mě, moder­ní taneč­ní tech­ni­ka “kon­takt­ní impro­vi­za­ce” je skvě­lá věc a vznik­la tak tro­chu z aiki­da (pokud ji nezná­te, vyhle­dej­te si na You­tu­be “con­tact impro­vi­sati­on”). Avšak bez bojo­vé logi­ky je cvi­če­ní pou­ze napo­do­bo­vá­ní forem, ze kte­ré­ho se ztrá­cí zpět­ná vaz­ba a náš roz­voj z dal­ších vrs­tev se stá­vá pou­hou iluzí.

Na dru­hé stra­ně, bojo­vá logi­ka je v aiki­dě jen rámec, ve kte­rém se ode­hrá­vá naše cvi­če­ní mode­lo­vých situ­a­cí fyzic­ké­ho kon­flik­tu. Prak­tic­ké pou­ži­tí bojo­vé tech­ni­ky není hlav­ním cílem naše­ho cvičení.

Jak o tom řekl význam­ný stu­dent zakla­da­te­le aiki­dó Jama­gu­či sen­sei: “Sebe­obra­na není cílem cvi­če­ní aiki­da, pou­ze jeho důsledkem.”

Pro sku­teč­né cíle aiki­da musí­me pokra­čo­vat do jeho dal­ších vrstev.

“Boj pro život” – vrstva budó

Je zají­ma­vé pozo­ro­vat, jak Fran­tiš­ka cvi­čí s Iva­nem. Ivan kdy­si boxo­val a i když úto­čí jen zleh­ka, jeho úder pří­mo září sebe­jis­to­tou. Tak­že Fran­tiš­ka se před tako­vým úto­kem sna­ží instink­tiv­ně skrýt: vta­hu­je hla­vu mezi rame­na a odklá­ní trup do stra­ny, mís­to aby vzpří­me­ně udě­la­la krok za Iva­na. Trvá něko­lik poku­sů, než najde odva­hu a pohne se na mís­to, kde může part­ne­ra kontrolovat. 

A také když úto­čí na Iva­na, je v jejím úde­ru cítit ostý­cha­vost. Ivan se usmí­vá a zve ji, aby byla ráz­něj­ší. Také to chví­li trvá, než svo­ji zby­teč­nou nesmě­lost nahra­dí roz­hod­nos­tí – ale když jed­nou Iva­na téměř praští, ten uzna­le kýv­ne hla­vou. Fran­tiš­ka se tomu zasmě­je a po kaž­dém jejím úde­ru a násled­ném pádu se pohy­bu­je vol­ně­ji a ote­vře­ně­ji. Jako by se její oba­vy rozpouštěly… 

Ško­da, že nemů­že­me sle­do­vat, jak to v násle­du­jí­cích týd­nech změ­ní její kaž­do­den­ní život. Na dru­hé stra­ně, je to pře­ce její život, my bychom se měli sta­rat o ten svůj. Doká­že­me se cvi­če­ním také změ­nit? 

Zakla­da­tel aiki­dó hovo­řil, že “aiki­dó je budó” – tedy ces­ta, na kte­ré pomo­cí cvi­če­ní bojo­vých tech­nik roz­ví­jí­me sami sebe. A Tamu­ra sen­sei, jeden z jeho nej­ob­lí­be­něj­ších stu­den­tů ve své kni­ze “Eti­ka a transmi­se” napsal: “Musí­me pře­ko­nat nej­vět­ší nepřá­te­le budó: hněv, strach, bázeň, pochyb­nos­ti, váhá­ní, pohr­dá­ní, mar­ni­vost a roz­vi­nout vel­kou pocti­vost mys­li a vel­kou odva­hu. Musí nás napl­ňo­vat nut­nost vítěz­ství nad sebou samým.”

Tohle je dru­há vrst­va aiki­dó – zlep­šo­vá­ní sebe samé­ho. Je to para­dox­ní – díky boji, díky sna­ze pře­ko­nat dru­hé postup­ně zjiš­ťu­je­me, že pře­ko­ná­vá­me sami sebe. Že to čas­to není vněj­ší nepří­tel, koho musí­me pora­zit, že jsou to obvykle naše před­sud­ky, ome­ze­ní a stra­chy, kte­ré nám brá­ní žít lep­ší život.

A vskut­ku, cvi­če­ní v tom­to duchu nám postup­ně do živo­ta při­ná­ší sta­bi­li­tu, roz­hod­nost, vytr­va­lost, odva­hu a odhod­lá­ní pře­ko­ná­vat pře­káž­ky, schop­nost pro­sa­dit se i schop­nost při­způ­so­bit se okol­nos­tem… a také trpě­li­vost, vyrov­na­nost, vel­ko­ry­sost, klid nebo sebejistotu.

Tohle by nám do živo­ta mělo při­ná­šet kaž­dé oprav­do­vé budó a už s těmi­to dary bychom moh­li být nad­mí­ru spo­ko­je­ni. Avšak v aiki­dó je toho ješ­tě mno­hem více.

“Soulad se sebou i s ostatními” – vrstva Aiki

Aiki­dó sta­ví na před­cho­zích dvou vrst­vách a pou­ží­vá z nich spous­tu prin­ci­pů a postu­pů ve stav­bě svých tech­nik i struk­tu­ře tré­nin­ko­vé­ho pro­ce­su. A záro­veň – a tohle může znít vel­mi zvlášt­ně – ve své tře­tí vrst­vě má aiki­dó přes­ně opač­né cíle než bojo­vé sys­témy nebo bojo­vá umě­ní (budó).

Cílem aiki­dó totiž není pora­zit pro­tiv­ní­ka, cílem je uklid­nit kon­flikt a pře­vést ho na kon­struk­tiv­ní spo­lu­prá­ci. Cílem aiki­dó není roz­dě­lo­vat lidi na vítě­ze a pora­že­né, cílem je sjed­no­ce­ní pro­ti­kla­dů a nale­ze­ní win-win řešení.

Alex je začá­teč­ník a má jas­nou před­sta­vu o tom, že aiki­dó by mělo být jem­né, duchov­ní a éte­ric­ké. Prá­vě teď cvi­čí s pokro­či­lej­ším Zdeň­kem, kte­ré­ho zají­má bojo­vá strán­ka tech­nik – pros­tě to musí fun­go­vat a bas­ta. Vidět je spo­lu cvi­čit je téměř komic­ké, pro­to­že jejich těla spo­lu zápa­sí přes­ně tak, jako jejich před­sta­vy. Zde­něk se sna­ží uká­zat, že Ale­xo­va jem­nost nesta­čí na to, aby ho hodil, tak­že ve vět­ši­ně pří­pa­dů odmí­tá spad­nout, někdy dokon­ce sto­jí na mís­tě. Na dru­hé stra­ně, když má Alex při­jmout Zdeň­ko­vu tech­ni­ku, padá pří­liš brzy, jako­by si nevá­žil ani svo­jí rov­no­váhy ani své­ho prá­va zabí­rat mís­to v prostoru.

Zpo­čát­ku to vypa­dá oprav­du bez­na­děj­ně, avšak po krát­ké době se jejich cvi­če­ní stá­vá tro­chu ply­nu­lej­ší. Jako­by kaž­dou tech­ni­kou pro sebe vyjed­na­li lep­ší pod­mín­ky – Zde­něk se stá­vá vní­ma­věj­ší k jem­něj­ším impul­zům a pohy­bu­je se dale­ko vol­ně­ji a Alex si nao­pak více hlí­dá svou rov­no­váhu a jeho pohyb je kon­krét­něj­ší a silnější. 

Samo­zřej­mě, že to pro oba zna­me­ná zlep­še­ní jejich bojo­vých schop­nos­tí. Mno­hem důle­ži­těj­ší však je, že se navzá­jem obo­ha­ti­li, že doká­žou respek­to­vat a oce­nit něko­ho, kdo je až tak odliš­ný… a pra­co­vat s ním. V tomhle pří­pa­dě vyhrá­va­jí oba, bez ohle­du na to, kdo prá­vě háže a kdo padá.

“Aiki” ve slo­vě aiki­dó může zna­me­nat “sou­lad ener­gií”, “ener­gie v sou­la­du” nebo také “jedi­ná / neroz­dě­le­ná ener­gie”. Tohle je tře­tí vrst­va aiki­da: jas­ná sna­ha o pro­mě­nu kon­flik­tu v něco kon­struk­tiv­ní­ho, záměr uti­šit poten­ci­ál­ní nási­lí v sobě i ve svém oko­lí, hle­dá­ní sou­la­du pro­ti­kla­dů. Toto je vlast­nost, kte­rá odli­šu­je aiki­dó od jeho před­chůd­ců a dal­ších bojo­vých umění. 

Zakla­da­tel aiki­dó o tom řekl: “Pokud lidé nero­zu­mí prin­ci­pu Take­mu­su Aiki (neko­neč­né tvo­ři­vé ener­gie), budou mys­let jen na vítěz­ství, nikdy nebu­dou chtít pro­hrát, budou se rvát a šika­no­vat sla­bé a bez­moc­né – zkrát­ka zaujmou agre­siv­ní postoj. Cílem aiki­dó je zba­vit svět agre­se a sváru.”

Avšak není to žád­ná filo­zo­fie, kte­rá by se sna­ži­la o něja­kou nedo­sa­ži­tel­nou vesmír­nou har­mo­nii, není to zaví­rá­ní očí před rea­li­tou toho­to svě­ta nebo únik do růžo­vých snů. Jako v před­cho­zích dvou vrst­vách, i tato vrst­va je vel­mi kon­krét­ní a praktická. 

Uve­du jen pár pří­kla­dů, jak v aiki­dě ten­to ide­ál sou­la­du a jed­no­ty napl­ňu­je­me v kaž­do­den­ním tréninku.

V aiki­dě nejsou sou­tě­že ani výkon­nost­né kate­go­rie, tak­že spo­leč­né cvi­če­ní začá­teč­ní­ků a pokro­či­lých, mlad­ších i star­ších, mužů i žen, růz­ných těles­ných typů a tem­pe­ra­men­tů vede spí­še ke vzá­jem­né pod­po­ře, než ke kon­ku­ren­ci a zápasení.

Tech­ni­ky jsou sesta­ve­ny tak, aby efek­tiv­ně vyu­ží­va­ly ener­gii úto­ku a ved­ly ji do prázd­na. Během cvi­če­ní respek­tu­je­me tělo part­ne­ra, jeho při­ro­ze­nou stav­bu a pohy­bo­vá ome­ze­ní, tak­že tech­ni­ky tělo roz­ví­jí, neu­bli­žu­jí mu. 

Ryt­mus tech­nik, pra­vi­dla eti­ke­ty a atmo­sfé­ra na žíněn­ce spí­še vede k uklid­ně­ní vzni­ka­jí­cích kon­flik­tů než k jejich eska­la­ci. Dvo­ji­ce, kte­rá cvi­čí tech­ni­ku jsou part­ne­ři, ne pro­tiv­ní­ci nebo sou­pe­ři a v úto­ku a tech­ni­ce se stří­da­jí – tak­že kaž­dý chví­li “vyhrá­vá” a “pro­hrá­vá” a tím se vyhrá­vá­ní a pro­hrá­vá­ní stá­vá nedů­le­ži­tým a zůstá­vá jen spo­leč­ný rozvoj.

Tohle vše nás učí, že spo­lu­prá­ce a péče o dru­hé je zají­ma­věj­ší než vyhrá­vá­ní, ubli­žo­vá­ní a niče­ní. Díky tomu­to způ­so­bu cvi­če­ní si na žíněn­ce vymě­ňu­je­me inspi­ra­ci se spous­tou lidí a tak se stá­vá­me vnitř­ně bohat­ší­mi, ote­vře­něj­ší­mi a celistvějšími.

Všechno se to děje najednou

Ta těž­ká věc na pocho­pe­ní (i pro mno­hé aiki­dis­ty) je sku­teč­nost, že tyto vrst­vy se pro­lí­na­jí a měly by být všech­ny najed­nou pří­tom­né v kaž­dém oka­mži­ku cvičení.

To zna­me­ná, že bychom měli být u cvi­če­ní tech­nik pří­tomni a schop­ni ochrá­nit svo­je bez­pe­čí a kon­t­ro­lo­vat part­ne­ra (bojo­vá logi­ka), měli bychom cvi­če­ním roz­ví­jet svo­je vlast­ní lid­ské kva­li­ty (vrst­va budó) a záro­veň bychom měli kon­flikt uklid­ňo­vat, komu­ni­ko­vat a pečo­vat o dru­hé, i když to s námi nemys­lí úpl­ně dob­ře (vrst­va Aiki).

Bojo­vá logi­ka nás učí pohy­bo­vat se, roz­ví­jí naše tělo a také pozor­nost, spon­ta­ne­i­tu a intu­i­ci. Rovi­na budó zlep­šu­je spous­tu lid­ských vlast­nos­tí v psy­cho­lo­gic­ké rovi­ně. A vrst­va Aiki roz­ví­jí vzta­hy, spo­lu­prá­ci a vzá­jem­nou pod­po­ru. Všech­ny tři tyto rovi­ny tvo­ří tré­nink aiki­dó a pro­ni­ka­jí kaž­dou zacvi­če­nou tech­ni­kou – a záro­veň jsou jejich prin­ci­py a bene­fi­ty pří­mo pou­ži­tel­né v kaž­do­den­ním životě. 

Teď už asi chá­pe­te, že pokud někdo cvi­čí tech­ni­ky aiki­dó bez někte­ré z těch­to vrs­tev, dělá jinou dis­ci­plí­nu. Když někdo cvi­čí aiki­dó se zámě­rem nau­čit se něko­mu zlo­mit ruku (tedy vyhrát nebo ublí­žit), cvi­čí spí­še aiki­džu­cu nebo džúdžu­cu. A když někdo napo­do­bu­je for­mu aiki­dó a při­tom igno­ru­je bojo­vou logi­ku (sto­jí na mís­tě před part­ne­rem, mává ruka­ma v nesmy­sl­ných smě­rech, zaklá­ní se v pase), dělá spí­še tanec. Aiki­džu­cu nebo tanec jsou také hezká umě­ní, avšak úpl­ně jiná.

Chá­pu, že se to může zdát para­dox­ní. Někdo by se mohl ptát: “Jak máme cvi­čit bojo­vé umě­ní bez zámě­ru vyhrá­vat? Jak máme pod­po­ro­vat dru­hé lidi a pečo­vat o ně tím, že je háže­me na zem nebo jim páčí­me ruce?” To jsou dob­ré otázky.

V boxu je to jed­no­du­ché – když rána dopad­ne, kaž­dé­mu je jas­né, kdo vyhrá­vá. V tan­ci je to také jed­no­du­ché – spo­lu­prá­ce a nácvik domlu­ve­né cho­re­o­gra­fie vytvá­ří sou­lad a eleganci.

Avšak aiki­dó, stej­ně jako život, je mno­hem slo­ži­těj­ší a bohat­ší. Ide­á­lem aiki­dó je totiž sjed­no­co­vat pro­ti­kla­dy a tak nás doslo­va vysta­vu­je pro­ti­kla­dům – v tom­to pří­pa­dě sto­jí na jed­né stra­ně prá­ce s fyzic­kým kon­flik­tem a ukot­ve­ní v bojo­vé logi­ce a na dru­hé stra­ně hle­dá­ní sou­la­du, uklid­ně­ní kon­flik­tu, las­ka­vost a vzá­jem­ná podpora. 

Aiki­dó je pro lidi, kte­ří doká­žou najed­nou pra­co­vat s obě­ma těmi­to pro­ti­kla­dy a hle­dat mezi nimi rov­no­váhu, pro lidi, kte­ří chá­pou, že jed­no­du­chá a jed­no­stran­ná řeše­ní nejsou vždy ta nej­lep­ší. Aiki­dó je pro lidi, kte­ří doká­žou při­jmout nepří­jem­nou pova­hu kon­flik­tu a záro­veň hle­dat kon­struk­tiv­ní řeše­ní. Při­jmout “nedo­ko­na­lost” a dua­li­tu toho­to svě­ta a záro­veň pra­co­vat na jeho zlep­še­ní a sjed­no­ce­ní. Po téměř 30 letech cvi­če­ní aiki­da si dovo­lím tvr­dit, že prá­vě tahle hloub­ka je mag­net, kte­rý k aiki­dó při­ta­hu­je tolik zají­ma­vých a skvě­lých lidí.

Zmí­ně­ný Tamu­ra sen­sei o cílech aiki­dó také řekl: “Aiki­dó je ces­ta, kte­rá umož­ňu­je člo­vě­ku obje­vit sebe sama a roz­vi­nout se jako lid­ská bytost, aby mohl žít plno­hod­not­ný a šťast­ný život.”

Z mé zku­še­nos­ti to tak oprav­du tak fun­gu­je. Díky aiki­dó může­me nachá­zet a roz­ví­jet svůj vlast­ní jedi­neč­ný poten­ci­ál a kul­ti­vo­vat svůj vztah k dru­hým lidem a ke svě­tu. Abychom žili lep­ší životy.

Tré­nink kon­čí, uči­tel i stu­den­ti se na závěr navzá­jem uklá­ně­jí. Po dvou hodi­nách cvi­če­ní jsou pře­kva­pi­vě svě­ží, oči jim září pro­bu­ze­nou živos­tí a mož­ná i vděč­nos­tí za spo­leč­ně strá­ve­ný čas.

Po cvi­če­ní ješ­tě chví­li zůstá­vá­me spo­le­čen­sky na žíněn­ce, v hlouč­cích někte­ří pro­bí­ra­jí pro­běh­lý tré­nink nebo osob­ní věci. Někdo se ptá, jest­li jde­me na pivo. Poma­lu se vytrá­cí­me do sprch. Avšak pocit z cvi­če­ní v nás zůstá­vá: ces­ta Aiki pokra­ču­je dál – v našich běž­ných živo­tech i na příští lekci.

V příš­tím člán­ku série o aiki­dě se podí­vá­me na to, proč je pro život mno­hem uži­teč­něj­ší tré­no­vat spo­lu­prá­ci a vzá­jem­ný respekt než sou­tě­žit a sna­žit se pora­zit druhé.

 

O auto­ro­vi: Mar­tin Švih­la, 5. dan Aiki­kai, tre­nér 1. tří­dy, zakla­da­tel a hlav­ní uči­tel v Aiki­dó Pra­ha Vino­hra­dy – www.aikidovinohrady.cz

Člá­nek popr­vé vyšel v časo­pi­su Bojo­vá umě­ní, květen/červen 2024