Aikido: potřebujeme se navzájem
Proč byste měli někomu radit, jak vás může lépe hodit? Jak můžete někomu pomoci, když na něj lépe zaútočíte? Co se stane, když spolu cvičí lidé různé hmotnosti, věku, pohlaví a pokročilosti? A proč se v aikidě učíme také útočit?
Po prvních pár trénincích začátečníci v aikidě zjistí, že většina práce na žíněnce se odehrává ve dvojicích. Kromě rozcvičky, nácviku základních kroků a pádů cvičí téměř stále s partnerem. A je to dobrý postřeh, v aikidě techniku obvykle nenacvičujeme individuálně jako například v karate, nemáme předepsané sestavy jako jsou kata, neboucháme do pytlů ani neděláme stínový box.
A i když jsou i v našem umění individuální cvičení beze zbraní i se zbraněmi (a my bychom je měli cvičit, abychom se zlepšili), náš pokrok v aikidu závisí hlavně na práci s partnerem.
Pokud je totiž aikidó hledáním souladu v konfliktu, potřebujeme ho cvičit s někým, kdo pro nás ten konflikt vytváří. Potřebujeme partnera.
Avšak i práce s druhým člověkem má v aikidě trochu jinou atmosféru než je v bojových uměních obvyklé.
Mezi všemi dvojicemi, které teď cvičí na tatami, jsou asi nejzajímavější Honza s Petrem. Honza je jeden z učitelů klubu, Petr je téměř úplný začátečník, na první trénink přišel asi před čtyřmi měsíci. Další rozdíl je, že Honza je o půl hlavy nižší od Petra a také asi o 20 kilo lehčí.
A pak, jejich techniky vypadají úplně odlišně, i když cvičí to samé. Když Honza dělá techniku, vstoupí těsně vedle Petra, velkým pohybem otevře hrudník a svojí paží ho pořádně zakloní – a pak celým tělem vstoupí do toho vychýlení, takže Petr padá na zem. Honza používá celé svoje tělo tak, že rozdíl v jejich velikosti prakticky nehraje roli a navíc se pohybuje v takovém úhlu, ve kterém Petr nemá moc síly.
Naopak, když Petr dělá tu samou techniku, stojí na nevhodném místě, téměř nepohybuje nohama a snaží se techniku udělat paží, takže vychyluje spíš sám sebe. Honza je v podstatě stále v rovnováze a když se zaklání, je to proto, aby Petrovi ukázal vlastním tělem správný směr pohybu. Při pohledu zvenčí to vypadá, že Honza učí Petra techniku tím, že mu dovolí, aby ho hodil. A pak, po pár opakováních, Honza Petra na chvíli zastaví, něco mu ukáže, řekne pár slov a… Petr zkusí, co mu Honza navrhl a jeho pohyb je mnohem účinnější – Honza konečně padá kvůli přesvědčivé ztrátě rovnováhy.
Kdybyste se začátečníka Petra zeptali, jaký je to pocit, asi by vám řekl, že má radost, že ta technika pro něj začala dávat smysl.
Nicméně je to opravdu zvláštní podívaná. Co je to za bojové umění, ve kterém vám někdo radí, jak ho můžete lépe hodit? Vždyť pak ztratí výhodu a vy ho můžete porazit… V tradiční logice boje, soupeření a výuky se tajemství účinnosti neprozrazovala, to by bylo nebezpečné. Vždyť se také v Japonsku říkalo, že student musí od učitele techniku “ukrást”.
Tak proč to lidi v aikidě dělají? Proč si navzájem pomáhají? Důvodů je hodně… a všechny směřují k našemu individuálnímu i společnému rozvoji. V aikidě platí, že čím více dáváme, tím více získáváme.
Partneři: uke a tori
Na ukázkách aikida a na různých videích se často stává, že jeden člověk cvičí techniky a ostatní na něj útočí a pak padají a létají na všechny strany. Takže to vypadá, že ten “mistr” je ten “dobrý” a užívá si aikidó a ostatní jsou ti špatní útočníci, kteří mu slouží jako házecí panáci a po zásluze si odskáčou své agresivní choutky.
Z takové ukázky by někdo mohl dostat chuť stát se tím šikovným mistrem, pravděpodobně však málokdo chce být obětí jeho technik. Toto rozdělení na dobré a špatné nebo vítěze a poražené je však přesný opak toho, co v aikidě děláme a co se snažíme dosáhnout.
V aikidě nejsou protivníci, soupeři nebo nepřátelé. Ti dva lidé, kteří spolu cvičí techniky, jsou partneři. Jeden z nich útočí a jmenuje se “uke”. Ten druhý dělá techniku aikida a jmenuje se “tori”. Uke zaútočí, tori ten útok použije, udělá s ukem techniku a uke padá. A pak si role vymění.
Obě tyto role jsou aktivní, obě rozvíjejí jisté pohybové, psychické i bojové kvality.
Jasně že v aikidě útočíme!
Občas se říká, že v aikidě se neútočí, protože aikidó je obranné bojové umění. To je zajímavý nápad! A jak bychom se asi naučili ty obranné techniky bez toho, aby na nás někdo zaútočil?
Samozřejmě že v aikidě útočíme a samozřejmě se učíme jak zaútočit – jak chytnout, použít úchop, seknout nebo udeřit. Učíme se tak použít svoje tělo kompaktně a zároveň uvolněně, projevit svůj záměr čistě a svobodně.
Je pravda, že lidé, kteří cvičí aikidó to nedělají pro to, aby někomu ubližovali. A tak máme občas k útočení oprávněné výhrady. Vždyť kdo by chtěl začínat rvačky?
Na druhé straně si můžeme všimnout, že čím lépe jako uke útočíme, tím náročnější je pro toriho “udělat” techniku. Právě proto bychom útoky měli trénovat, abychom dokázali zaútočit tak přiměřeně, jak to tori může zvládnout. Ani příliš silně – to by rozbilo toriho techniku, ani příliš slabě – to by se tori nezlepšoval.
Díky dobrému útoku se tori učí být ve správném čase na správném místě, být přesnější v pohybu, odvážnější, klidnější. Útok je vlastně dárek pro toriho.
Takže když jako uke útočíme, nemusíme to dělat s agresivním záměrem. Účelem útoku je dát impulz k technice… a toriho rozvoji.
Technika, která rozvíjí útok
V minulém článku jsem psal o struktuře techniky, o vstoupení, vedení a dokončení. To je to, co tori dělá jako odpověď na ukeho útok. Přesměruje ukeho útok, pracuje s pohybem, který přichází, prodlužuje ho, vede a otevírá mu nové směry. Tori v technice používá přirozené možnosti svého těla a příležitosti, které vznikají ze společného pohybu s ukem. Pokud má uke jasný záměr zaútočit, tori tento ukeho záměr rozvíjí bez vlastního záměru.
Navíc tori rozvíjí techniku tak, aby pohyb respektoval přirozené možnosti ukeho těla. Uke není pro toriho pohyblivý boxovací pytel, na kterém si dokazuje, jak je dobrý. Uke nabízí svoje tělo, aby se tori mohl naučit techniku – a tori by měl ukeho tělo v technice respektovat a starat se o něj tak, aby mu neublížil.
Umění techniku přijmout
Když uke zaútočí, jeho práce jenom začíná. Ten nejdůležitější ukeho úkol je techniku přijmout – takže tori může techniku vykonat logicky, plně a zároveň bezpečně. Slovo “uke” totiž v japonštině neznamená útočník, znamená “ten, kdo přijímá”. A slovo pro pád je “ukemi”, což japonsky znamená doslovně “přijmout tělem”. Takže uke v aikidě neprohrává, pád není porážka. Pád je přijetí techniky, aby uke po technice zůstal zdravý. A zároveň přijímáním techniky uke rozvíjí důležité bojové i životní kvality: fyzickou pohyblivost, mentální otevřenost, schopnost přizpůsobit se situaci i pokoru.
Abych pravdu řekl, padat do dobře provedené techniky je stejně osvobozující a kouzelný pocit jako takovou techniku dělat s někým, kdo do ní umí dobře spadnout. Uke a tori se navzájem potřebují a doplňují – a obě role mohou být stejně naplňující zážitek.
A pak, po čtyřech technikách, si uke a tori role vymění. Nikdo není vítěz nebo poražený, oba se každým opakováním zlepšují.
Naplňující technika
Uke a tori pracují každý ze své strany na tom samém dílu, spolu vytvářejí techniku a každý do ní přispívá svým způsobem. Tato výměna není o tom, kdo vyhrává a kdo prohrává. Toto rozdělení a střídání rolí zabezpečuje, že oba aktéři zlepšují sebe a pomáhají zlepšovat se tomu druhému. Každá provedená technika tak může být naplňující pro oba z nich. V ideálním případě by se po každé technice mohli fyzicky i mentálně cítit lépe než před ní.
Zároveň oba ze společného cvičení získavají zpětnou vazbu – díky partnerovi zjišťují, v čem se ještě můžou zlepšit, co ještě potřebují zvládnout. Bruce Lee jednou řekl: “Poznávat sebe sama znamená studovat sebe sama v interakci s druhou osobou… (Tento) vztah je zrcadlo, v němž objevujete sami sebe.” Přesně to je význam práce s partnerem v aikidě. A tak je asi každému zřejmé, že nemá smysl ubližovat partnerovi, že nemá smysl rozbíjet zrcadla.
Různí partneři – různé inspirace
Za jeden trénink aikida si zacvičíme často s 5–10 různými lidmi, během víkendového semináře každý z nás pracuje klidně s 30–40 lidmi. A protože cvičíme všichni spolu, naši partneři jsou muži i ženy, mladí lidé kolem dvaceti i důchodci, našlapaní atleti i lidé bez kondice, černé pásy i úplní začátečníci v teplácích. A tak to má být – velká část našho rozvoje v aikidě je závislá právě na této různorodosti.
Volá mi kamarád, učitel aikida z jiného města. Prý se jeden jeho student stěhuje do Prahy a chtěl by cvičit u nás.
“Jasně, ať přijde na trénink,” odpovídám jako vždy, když má pokročilejší aikidista chuť zacvičit si s námi.
“Ale on se mnou dělá individuální tréninky a chtěl by pokračovat s tebou,” rozvíjí kamarád informaci.
“Aha, tak to nepůjde, já individuální tréninky nedělám.”
“On by si přivedl partnera. A zaplatil by za oba.”
“Ale já je opravdu nedělám.”
“Ale on je ministr.”
“Já nedělám individuální tréninky ani pro ministry.”
Jasně, že dokážu někoho naučit individuálně základní techniky a pády a udělat trénink ve dvojici zajímavý a akční. Když se občas stane, že na ranní trénink dorazí jen jeden student, cvičíme ve dvojici a dobře se bavíme.
Avšak podstatná část našeho rozvoje v aikidě je právě to poznávání různých lidí a hledání způsobů, jak s nimi cvičit, jak s nimi vycházet. A to individuální tréninky ani samostatné cvičení nedokážou – nikdy nám nedají tolik zpětné vazby a inspirace jako trénink v různorodé skupině.
Každý jsme jiný a jedinečný a když spolu cvičíme, navzájem se inspirujeme a máme příležitost jeden druhého pochopit. Když vystřídáme za trénink deset partnerů, získáme deset různých impulzů, které naše tělo a mysl musí zpracovat. A tato pestrost je to, co rozšiřuje naše obzory – v aikidě i v životě.
Učitelé a studenti
Učitel v aikidě má trochu jiné postavení než trenér ve sportu. V boxu se žák učí a trenér ho učí. Trenér má často po svojí sportovní kariéře a pomáhá budovat kariéru svým svěřencům.
V aikidě se aikidó učí všichni, včetně učitele. Pokud učitel dostane pocit, že už všechno umí a teď to ostatním bude vysvětlovat, je to konec jeho rozvoje a většinou i konec rozvoje lidí, kteří s ním zůstanou cvičit. Samozřejmě, na tréninku má učitel jisté výsadní postavení, ze kterého může řídit společné cvičení. Avšak, pokud alespoň trochu učitel dbá o svůj růst, cvičí se svými studenty a také pro ně občas padá v roli ukeho.
Vztah učitele a studentů je totiž v aikidě oboustranný. Studenti se učí z toho, co učitel navrhuje. A učitel se učí z interakce se studenty – oni jsou totiž jeho nejlepším zrcadlem. Inspirace proudí oběma směry.
Takže abychom se mohli rozvíjet, studenti potřebují učitele a učitel potřebuje studenty. I v tomto vztahu můžeme růst jen společnou prací.
Společný rozvoj
Jedna z nejzajímavějších výzev v životě je pro mně “být sám sebou a zároveň být s ostatními”. Být s ostatními lidmi a ve snaze vyhovět jim zároveň ztratit sebe sama je lehké. A také je velmi lehké uzavřít se do sebe nebo do nějakého virtuálního světa a a být jen za sebe.
Aikidó není lehké, aikidó je zajímavé. A tak nás v každé technice staví před otázku: “Jak mám chránit a rozvíjet svoji vlastní integritu a zároveň pracovat s druhým člověkem a pečovat o něj nejlépe jak dovedu?”
Možná právě tento zdánlivý rozpor vytváří tu zvláštní tréninkovou atmosféru, ve které jsme čím dále silnější ako jednotlivci a zároveň je v prostoru tolik otevřenosti a vzájemnosti.
Ať je to jakkoliv, aby kouzlo aikida fungovalo, potřebujeme se navzájem. Aikidó se nikdo nenaučí sám, protože v aikidě se kromě jiného učíme vyjít s druhými lidmi, pracovat s nimi, být tolerantnější, zlepšovat svoje vztahy. A k tomu potřebujeme různé partnery, různé přístupy, různé inspirace. Konec konců, možná jste si všimli, že v životě je to velmi podobné.