Texty o aikido

Proč bys­te měli něko­mu radit, jak vás může lépe hodit? Jak může­te něko­mu pomo­ci, když na něj lépe zaú­to­čí­te? Co se sta­ne, když spo­lu cvi­čí lidé růz­né hmot­nos­ti, věku, pohla­ví a pokro­či­los­ti? A proč se v aiki­dě učí­me také útočit?

Po prv­ních pár tré­nin­cích začá­teč­ní­ci v aiki­dě zjis­tí, že vět­ši­na prá­ce na žíněn­ce se ode­hrá­vá ve dvo­ji­cích. Kro­mě roz­cvič­ky, nácvi­ku základ­ních kro­ků a pádů cvi­čí téměř stá­le s part­ne­rem. A je to dob­rý postřeh, v aiki­dě tech­ni­ku obvykle nena­cvi­ču­je­me indi­vi­du­ál­ně jako napří­klad v kara­te, nemá­me pře­de­psa­né sesta­vy jako jsou kata, nebou­chá­me do pyt­lů ani nedě­lá­me stí­no­vý box.

A i když jsou i v našem umě­ní indi­vi­du­ál­ní cvi­če­ní beze zbra­ní i se zbra­ně­mi (a my bychom je měli cvi­čit, abychom se zlep­ši­li), náš pokrok v aiki­du závi­sí hlav­ně na prá­ci s partnerem.

Pokud je totiž aiki­dó hle­dá­ním sou­la­du v kon­flik­tu, potře­bu­je­me ho cvi­čit s někým, kdo pro nás ten kon­flikt vytvá­ří. Potře­bu­je­me partnera. 

Avšak i prá­ce s dru­hým člo­vě­kem má v aiki­dě tro­chu jinou atmo­sfé­ru než je v bojo­vých umě­ních obvyklé. 

Mezi vše­mi dvo­ji­ce­mi, kte­ré teď cvi­čí na tata­mi, jsou asi nej­za­jí­ma­věj­ší Hon­za s Petrem. Hon­za je jeden z uči­te­lů klu­bu, Petr je téměř úpl­ný začá­teč­ník, na prv­ní tré­nink při­šel asi před čtyř­mi měsí­ci. Dal­ší roz­díl je, že Hon­za je o půl hla­vy niž­ší od Pet­ra a také asi o 20 kilo lehčí. 

A pak, jejich tech­ni­ky vypa­da­jí úpl­ně odliš­ně, i když cvi­čí to samé. Když Hon­za dělá tech­ni­ku, vstou­pí těs­ně ved­le Pet­ra, vel­kým pohy­bem ote­vře hrud­ník a svo­jí paží ho pořád­ně zaklo­ní – a pak celým tělem vstou­pí do toho vychý­le­ní, tak­že Petr padá na zem. Hon­za pou­ží­vá celé svo­je tělo tak, že roz­díl v jejich veli­kos­ti prak­tic­ky nehra­je roli a navíc se pohy­bu­je v tako­vém úhlu, ve kte­rém Petr nemá moc síly.

Nao­pak, když Petr dělá tu samou tech­ni­ku, sto­jí na nevhod­ném mís­tě, téměř nepo­hy­bu­je noha­ma a sna­ží se tech­ni­ku udě­lat paží, tak­že vychy­lu­je spíš sám sebe. Hon­za je v pod­sta­tě stá­le v rov­no­vá­ze a když se zaklá­ní, je to pro­to, aby Pet­ro­vi uká­zal vlast­ním tělem správ­ný směr pohy­bu. Při pohle­du zven­čí to vypa­dá, že Hon­za učí Pet­ra tech­ni­ku tím, že mu dovo­lí, aby ho hodil. A pak, po pár opa­ko­vá­ních, Hon­za Pet­ra na chví­li zasta­ví, něco mu uká­že, řek­ne pár slov a… Petr zku­sí, co mu Hon­za navr­hl a jeho pohyb je mno­hem účin­něj­ší – Hon­za koneč­ně padá kvů­li pře­svěd­či­vé ztrá­tě rovnováhy. 

Kdy­bys­te se začá­teč­ní­ka Pet­ra zepta­li, jaký je to pocit, asi by vám řekl, že má radost, že ta tech­ni­ka pro něj zača­la dávat smysl.

Nicmé­ně je to oprav­du zvlášt­ní podí­va­ná. Co je to za bojo­vé umě­ní, ve kte­rém vám někdo radí, jak ho může­te lépe hodit? Vždyť pak ztra­tí výho­du a vy ho může­te pora­zit… V tra­dič­ní logi­ce boje, sou­pe­ře­ní a výu­ky se tajem­ství účin­nos­ti nepro­zra­zo­va­la, to by bylo nebez­peč­né. Vždyť se také v Japon­sku říka­lo, že stu­dent musí od uči­te­le tech­ni­ku “ukrást”.

Tak proč to lidi v aiki­dě děla­jí? Proč si navzá­jem pomá­ha­jí? Důvo­dů je hod­ně… a všech­ny smě­řu­jí k naše­mu indi­vi­du­ál­ní­mu i spo­leč­né­mu roz­vo­ji. V aiki­dě pla­tí, že čím více dává­me, tím více získáváme.

Partneři: uke a tori

Na ukáz­kách aiki­da a na růz­ných videích se čas­to stá­vá, že jeden člo­věk cvi­čí tech­ni­ky a ostat­ní na něj úto­čí a pak pada­jí a léta­jí na všech­ny stra­ny. Tak­že to vypa­dá, že ten “mis­tr” je ten “dob­rý” a uží­vá si aiki­dó a ostat­ní jsou ti špat­ní útoč­ní­ci, kte­ří mu slou­ží jako háze­cí paná­ci a po záslu­ze si odská­čou své agre­siv­ní choutky.

Z tako­vé ukáz­ky by někdo mohl dostat chuť stát se tím šikov­ným mis­trem, prav­dě­po­dob­ně však málo­kdo chce být obě­tí jeho tech­nik. Toto roz­dě­le­ní na dob­ré a špat­né nebo vítě­ze a pora­že­né je však přes­ný opak toho, co v aiki­dě dělá­me a co se sna­ží­me dosáhnout.

V aiki­dě nejsou pro­tiv­ní­ci, sou­pe­ři nebo nepřá­te­lé. Ti dva lidé, kte­ří spo­lu cvi­čí tech­ni­ky, jsou part­ne­ři. Jeden z nich úto­čí a jme­nu­je se “uke”. Ten dru­hý dělá tech­ni­ku aiki­da a jme­nu­je se “tori”. Uke zaú­to­čí, tori ten útok pou­ži­je, udě­lá s ukem tech­ni­ku a uke padá. A pak si role vymění.

Obě tyto role jsou aktiv­ní, obě roz­ví­je­jí jis­té pohy­bo­vé, psy­chic­ké i bojo­vé kvality.

Jas­ně že v aiki­dě útočíme!

Občas se říká, že v aiki­dě se neú­to­čí, pro­to­že aiki­dó je obran­né bojo­vé umě­ní. To je zají­ma­vý nápad! A jak bychom se asi nau­či­li ty obran­né tech­ni­ky bez toho, aby na nás někdo zaútočil?

Samo­zřej­mě že v aiki­dě úto­čí­me a samo­zřej­mě se učí­me jak zaú­to­čit – jak chyt­nout, pou­žít úchop, sek­nout nebo ude­řit. Učí­me se tak pou­žít svo­je tělo kom­pakt­ně a záro­veň uvol­ně­ně, pro­je­vit svůj záměr čis­tě a svobodně. 

Je prav­da, že lidé, kte­ří cvi­čí aiki­dó to nedě­la­jí pro to, aby něko­mu ubli­žo­va­li. A tak máme občas k úto­če­ní opráv­ně­né výhra­dy. Vždyť kdo by chtěl začí­nat rvačky? 

Na dru­hé stra­ně si může­me všim­nout, že čím lépe jako uke úto­čí­me, tím nároč­něj­ší je pro tori­ho “udě­lat” tech­ni­ku. Prá­vě pro­to bychom úto­ky měli tré­no­vat, abychom doká­za­li zaú­to­čit tak při­mě­ře­ně, jak to tori může zvlád­nout. Ani pří­liš sil­ně – to by roz­bi­lo tori­ho tech­ni­ku, ani pří­liš sla­bě – to by se tori nezlepšoval.

Díky dob­ré­mu úto­ku se tori učí být ve správ­ném čase na správ­ném mís­tě, být přes­něj­ší v pohy­bu, odváž­něj­ší, klid­něj­ší. Útok je vlast­ně dárek pro toriho.

Tak­že když jako uke úto­čí­me, nemu­sí­me to dělat s agre­siv­ním zámě­rem. Úče­lem úto­ku je dát impulz k tech­ni­ce… a tori­ho rozvoji.

Tech­ni­ka, kte­rá roz­ví­jí útok

V minu­lém člán­ku jsem psal o struk­tu­ře tech­ni­ky, o vstou­pe­ní, vede­ní a dokon­če­ní. To je to, co tori dělá jako odpo­věď na uke­ho útok. Pře­smě­ru­je uke­ho útok, pra­cu­je s pohy­bem, kte­rý při­chá­zí, pro­dlu­žu­je ho, vede a ote­ví­rá mu nové smě­ry. Tori v tech­ni­ce pou­ží­vá při­ro­ze­né mož­nos­ti své­ho těla a pří­le­ži­tos­ti, kte­ré vzni­ka­jí ze spo­leč­né­ho pohy­bu s ukem. Pokud má uke jas­ný záměr zaú­to­čit, tori ten­to uke­ho záměr roz­ví­jí bez vlast­ní­ho záměru.

Navíc tori roz­ví­jí tech­ni­ku tak, aby pohyb respek­to­val při­ro­ze­né mož­nos­ti uke­ho těla. Uke není pro tori­ho pohyb­li­vý boxo­va­cí pytel, na kte­rém si doka­zu­je, jak je dob­rý. Uke nabí­zí svo­je tělo, aby se tori mohl nau­čit tech­ni­ku – a tori by měl uke­ho tělo v tech­ni­ce respek­to­vat a sta­rat se o něj tak, aby mu neublížil.

Umě­ní tech­ni­ku přijmout

Když uke zaú­to­čí, jeho prá­ce jenom začí­ná. Ten nej­dů­le­ži­těj­ší uke­ho úkol je tech­ni­ku při­jmout – tak­že tori může tech­ni­ku vyko­nat logic­ky, plně a záro­veň bez­peč­ně. Slo­vo “uke” totiž v japon­šti­ně nezna­me­ná útoč­ník, zna­me­ná “ten, kdo při­jí­má”. A slo­vo pro pád je “uke­mi”, což japon­sky zna­me­ná doslov­ně “při­jmout tělem”. Tak­že uke v aiki­dě nepro­hrá­vá, pád není poráž­ka. Pád je při­je­tí tech­ni­ky, aby uke po tech­ni­ce zůstal zdra­vý. A záro­veň při­jí­má­ním tech­ni­ky uke roz­ví­jí důle­ži­té bojo­vé i život­ní kva­li­ty: fyzic­kou pohyb­li­vost, men­tál­ní ote­vře­nost, schop­nost při­způ­so­bit se situ­a­ci i pokoru.

Abych prav­du řekl, padat do dob­ře pro­ve­de­né tech­ni­ky je stej­ně osvo­bo­zu­jí­cí a kou­zel­ný pocit jako tako­vou tech­ni­ku dělat s někým, kdo do ní umí dob­ře spad­nout. Uke a tori se navzá­jem potře­bu­jí a dopl­ňu­jí – a obě role mohou být stej­ně napl­ňu­jí­cí zážitek.

A pak, po čtyřech tech­ni­kách, si uke a tori role vymě­ní. Nikdo není vítěz nebo pora­že­ný, oba se kaž­dým opa­ko­vá­ním zlepšují. 

Napl­ňu­jí­cí technika

Uke a tori pra­cu­jí kaž­dý ze své stra­ny na tom samém dílu, spo­lu vytvá­ře­jí tech­ni­ku a kaž­dý do ní při­spí­vá svým způ­so­bem. Tato výmě­na není o tom, kdo vyhrá­vá a kdo pro­hrá­vá. Toto roz­dě­le­ní a stří­dá­ní rolí zabez­pe­ču­je, že oba akté­ři zlep­šu­jí sebe a pomá­ha­jí zlep­šo­vat se tomu dru­hé­mu. Kaž­dá pro­ve­de­ná tech­ni­ka tak může být napl­ňu­jí­cí pro oba z nich. V ide­ál­ním pří­pa­dě by se po kaž­dé tech­ni­ce moh­li fyzic­ky i men­tál­ně cítit lépe než před ní.

Záro­veň oba ze spo­leč­né­ho cvi­če­ní zís­ka­va­jí zpět­nou vazbu – díky part­ne­ro­vi zjiš­ťu­jí, v čem se ješ­tě můžou zlep­šit, co ješ­tě potře­bu­jí zvlád­nout. Bru­ce Lee jed­nou řekl: “Pozná­vat sebe sama zna­me­ná stu­do­vat sebe sama v inter­ak­ci s dru­hou oso­bou… (Ten­to) vztah je zrca­dlo, v němž obje­vu­je­te sami sebe.” Přes­ně to je význam prá­ce s part­ne­rem v aiki­dě. A tak je asi kaž­dé­mu zřej­mé, že nemá smy­sl ubli­žo­vat part­ne­ro­vi, že nemá smy­sl roz­bí­jet zrcadla.

Různí partneři – různé inspirace

Za jeden tré­nink aiki­da si zacvi­čí­me čas­to s 5–10 růz­ný­mi lid­mi, během víken­do­vé­ho semi­ná­ře kaž­dý z nás pra­cu­je klid­ně s 30–40 lid­mi. A pro­to­že cvi­čí­me všich­ni spo­lu, naši part­ne­ři jsou muži i ženy, mla­dí lidé kolem dva­ce­ti i důchod­ci, našla­pa­ní atle­ti i lidé bez kon­di­ce, čer­né pásy i úpl­ní začá­teč­ní­ci v tep­lá­cích. A tak to má být – vel­ká část našho roz­vo­je v aiki­dě je závis­lá prá­vě na této různorodosti.

Volá mi kama­rád, uči­tel aiki­da z jiné­ho měs­ta. Prý se jeden jeho stu­dent stě­hu­je do Pra­hy a chtěl by cvi­čit u nás. 

“Jas­ně, ať při­jde na tré­nink,” odpo­ví­dám jako vždy, když má pokro­či­lej­ší aiki­dis­ta chuť zacvi­čit si s námi. 

“Ale on se mnou dělá indi­vi­du­ál­ní tré­nin­ky a chtěl by pokra­čo­vat s tebou,” roz­ví­jí kama­rád informaci. 

“Aha, tak to nepů­jde, já indi­vi­du­ál­ní tré­nin­ky nedělám.” 

“On by si při­ve­dl part­ne­ra. A zapla­til by za oba.”

“Ale já je oprav­du nedělám.”

“Ale on je ministr.”

“Já nedě­lám indi­vi­du­ál­ní tré­nin­ky ani pro ministry.”

Jas­ně, že doká­žu něko­ho nau­čit indi­vi­du­ál­ně základ­ní tech­ni­ky a pády a udě­lat tré­nink ve dvo­ji­ci zají­ma­vý a akč­ní. Když se občas sta­ne, že na ran­ní tré­nink dora­zí jen jeden stu­dent, cvi­čí­me ve dvo­ji­ci a dob­ře se bavíme. 

Avšak pod­stat­ná část naše­ho roz­vo­je v aiki­dě je prá­vě to pozná­vá­ní růz­ných lidí a hle­dá­ní způ­sobů, jak s nimi cvi­čit, jak s nimi vychá­zet. A to indi­vi­du­ál­ní tré­nin­ky ani samo­stat­né cvi­če­ní nedo­ká­žou – nikdy nám neda­jí tolik zpět­né vaz­by a inspi­ra­ce jako tré­nink v růz­no­ro­dé skupině.

Kaž­dý jsme jiný a jedi­neč­ný a když spo­lu cvi­čí­me, navzá­jem se inspi­ru­je­me a máme pří­le­ži­tost jeden dru­hé­ho pocho­pit. Když vystří­dá­me za tré­nink deset part­ne­rů, zís­ká­me deset růz­ných impul­zů, kte­ré naše tělo a mysl musí zpra­co­vat. A tato pes­t­rost je to, co roz­ši­řu­je naše obzo­ry – v aiki­dě i v životě.

Učitelé a studenti

Uči­tel v aiki­dě má tro­chu jiné posta­ve­ní než tre­nér ve spor­tu. V boxu se žák učí a tre­nér ho učí. Tre­nér má čas­to po svo­jí spor­tov­ní kari­é­ře a pomá­há budo­vat kari­é­ru svým svěřencům.

V aiki­dě se aiki­dó učí všich­ni, včet­ně uči­te­le. Pokud uči­tel dosta­ne pocit, že už všech­no umí a teď to ostat­ním bude vysvět­lo­vat, je to konec jeho roz­vo­je a vět­ši­nou i konec roz­vo­je lidí, kte­ří s ním zůsta­nou cvi­čit. Samo­zřej­mě, na tré­nin­ku má uči­tel jis­té výsad­ní posta­ve­ní, ze kte­ré­ho může řídit spo­leč­né cvi­če­ní. Avšak, pokud ale­spoň tro­chu uči­tel dbá o svůj růst, cvi­čí se svý­mi stu­den­ty a také pro ně občas padá v roli ukeho.

Vztah uči­te­le a stu­den­tů je totiž v aiki­dě obou­stran­ný. Stu­den­ti se učí z toho, co uči­tel navr­hu­je. A uči­tel se učí z inter­ak­ce se stu­den­ty – oni jsou totiž jeho nej­lep­ším zrca­dlem. Inspi­ra­ce prou­dí obě­ma směry.

Tak­že abychom se moh­li roz­ví­jet, stu­den­ti potře­bu­jí uči­te­le a uči­tel potře­bu­je stu­den­ty. I v tom­to vzta­hu může­me růst jen spo­leč­nou prací.

Společný rozvoj

Jed­na z nej­za­jí­ma­věj­ších výzev v živo­tě je pro mně “být sám sebou a záro­veň být s ostat­ní­mi”. Být s ostat­ní­mi lid­mi a ve sna­ze vyho­vět jim záro­veň ztra­tit sebe sama je leh­ké. A také je vel­mi leh­ké uzavřít se do sebe nebo do něja­ké­ho vir­tu­ál­ní­ho svě­ta a a být jen za sebe. 

Aiki­dó není leh­ké, aiki­dó je zají­ma­vé. A tak nás v kaž­dé tech­ni­ce sta­ví před otáz­ku: “Jak mám chrá­nit a roz­ví­jet svo­ji vlast­ní inte­gri­tu a záro­veň pra­co­vat s dru­hým člo­vě­kem a pečo­vat o něj nej­lé­pe jak dovedu?”

Mož­ná prá­vě ten­to zdán­li­vý roz­por vytvá­ří tu zvlášt­ní tré­nin­ko­vou atmo­sfé­ru, ve kte­ré jsme čím dále sil­něj­ší ako jed­not­liv­ci a záro­veň je v pro­sto­ru tolik ote­vře­nos­ti a vzájemnosti.

Ať je to jak­ko­liv, aby kouz­lo aiki­da fun­go­va­lo, potře­bu­je­me se navzá­jem. Aiki­dó se nikdo nena­u­čí sám, pro­to­že v aiki­dě se kro­mě jiné­ho učí­me vyjít s dru­hý­mi lid­mi, pra­co­vat s nimi, být tole­rant­něj­ší, zlep­šo­vat svo­je vzta­hy. A k tomu potře­bu­je­me růz­né part­ne­ry, růz­né pří­stu­py, růz­né inspi­ra­ce. Konec kon­ců, mož­ná jste si všimli, že v živo­tě je to vel­mi podobné.