Blog

Mož­ná jste někde sly­še­li, že “aiki­do pou­ží­vá sílu úto­ku pro­ti útoč­ní­ko­vi” – je to tako­vá otře­pa­ná frá­ze. A není to prav­da. Ten­to mýtus je zásad­ní nepo­cho­pe­ní toho, co v aiki­dě dělá­me. Sta­čí když se podí­vá­te, jak vypa­da­jí tech­ni­ky aiki­da a zjis­tí­te, že v aiki­dě jde o něco úpl­ně jiné­ho, o něco mno­hem důle­ži­těj­ší­ho pro náš běž­ný život…

Proč bys­te měli něko­mu radit, jak vás může lépe hodit? Jak může­te něko­mu pomo­ci, když na něj lépe zaú­to­čí­te? Co se sta­ne, když spo­lu cvi­čí lidé růz­né hmot­nos­ti, věku, pohla­ví a pokro­či­los­ti? A proč se v aiki­dě učí­me také útočit?

Aiki­dó je vel­mi zvlášt­ní bojo­vé umě­ní. Svý­mi tech­ni­ka­mi a bojo­vou logi­kou vychá­zí ze sta­rých váleč­nic­kých tra­dic. Také pat­ří mezi budó, tedy moder­ní bojo­vá umě­ní, kte­rá mají za cíl pomo­cí bojo­vých tech­nik a fyzic­ké­ho kon­flik­tu roz­ví­jet osob­nost člo­vě­ka. A záro­veň je v aiki­dó aspekt, kte­rý všech­no tohle bojo­vá­ní opouš­tí a hle­dá uklid­ně­ní kon­flik­tu a nasto­le­ní sou­la­du a spo­lu­prá­ce. I kvů­li tomu­to zvlášt­ní­mu pro­ti­kla­du je kolem aiki­da tolik mýtů a nedo­ro­zu­mě­ní. Na násle­du­jí­cích řád­cích vám nabí­zím vysvět­le­ní této záhady.