Rozhovor se Sugano senseiem
Bylo to, jako kdyby ósensei dělal aikidó, zatímco ostatní dělali něco jiného.
– Seiiči Sugano
Suganův profil:
Narozen 1939 v Otaru, Hokkaido. Do Aikikai vstoupil okolo roku 1957 a asi o rok později se stal učideši. V roce 1965 se přestěhoval do Austrálie, aby učil aikidó, a později se stal jedním z průkopníků rozšiřování tohoto umění v cizině díky cestám po Novém Zélandu, Belgii a dalších evropských zemích. V současné době (2010) má technický stupeň 8. dan a učí v New York Aikikai spolu s Yošimicu Yamadou šihan.
Tento rozhovor vyšel poprvé v časopisu Aikido Journal v roce 1997, autorem je Fuyuo Nanaura. Český překlad Lubomír Šebesta.
Sugano sensei, jak jste se k aikidó dostal poprvé?
Než jsem objevil aikidó, dělal jsem džúdó. Zajímal jsem se o budó a v časopise jsem narazil na článek o aikidó. Tehdy mi bylo asi 18, takže místo abych šel na univerzitu, jsem se přidal k dódžó. Zhruba o rok později jsem se zapsal jako učideši.
Máte nějaké zvláštní vzpomínky na staré Wakamacu-čo dódžó?
Současný dóšu (Kišomaru Uešiba) byl jedním z prvních lidí, které jsem tam poznal. To místo vyvolávalo pocit dódžó starého stylu, naprosto jiného od dnešního. Po většinu času tam byli jen ósensei a dóšu. Hlavou učitelského sboru byl Koiči Tohei. Odpoledne nás učili lidé jako Sadateru Arikawa, Hiroši Tada a Šigenobu Okumura. O pár let později začal z Iwamy docházet Saito sensei a učil v neděli.
Účastnil jste se tréninků Saito senseie?
Samozřejmě. Učideši chodili na všechny hodiny. Nikdy se nám ani nenaskytlo, abychom na hodinu nešli. Částečně z definice. Být učideši znamená, že když se cvičí, jdete na trénink.
To je oproti dnešku rozdíl, že ano?
Nemyslím si, že jsou ještě dnes nějací skuteční učideši! (smích)
Jaký učitel na vás měl největší vliv?
Pro mě byl vrcholem ósensei. Můj trénink byl zcela přizpůsobený snaze toho vrcholu dosáhnout.
A kdo další byl tehdy v dódžó?
Kazuo Čiba přišel asi rok přede mnou. Mými seniory byli také Nobuyoši Tamura a Yošimicu Yamada. Micumi Saotome přišel zhruba rok po mě. Yutaka Kurita, který je teď v Mexiku, a Yasuo Kobayaši tam byli také. Kacuaki Asai bydlel diagonálně naproti dódžó a neustále tam bylo několik dalších ne-učideši.
Máte nějaké konkrétní živé vzpomínky na lidi, kteří tam tehdy učili?
Moje mysl se zcela zaměřila na aikidó, takže jsem si vlastně nebyl vědom učitelů vysokých stupňů okolo mě nebo mezilidských vztahů v dódžó. Měl jsem příliš práce jen s tím, snažit se dělat aikidó.
Lidé, kteří se sami stali učiteli, často zmiňují učitele jako Koičiho Toheie a Seigo Yamagučiho. Jaký dojem z nich máte vy?
Yamaguči sensei rád mluvil. Jakmile vás dostal do rukou, bylo docela těžké uniknout! (smích) Ve skutečnosti, když jsem se stal učideši, už byl v Barmě a vrátil se až za rok nebo za dva. On a Tohei sensei byli jako olej a voda. Yamaguči sensei měl velmi silnou osobnost. Pobrat jeho techniky – byl z nich naprosto jiný pocit než u jiných učitelů – nebo zachytit podstatu toho, co dělá, bylo obtížné.
Tohei sensei byl ovlivněn Tempukai a bylo jednodušší ho sledovat, nejspíš proto, že většina osnov Tempukai pocházela z jógy.
A proč jste se rozhodl stát se učideši?
Chtěl jsem být schopný zabývat se výhradně aikidó. Neměl jsem žádný konkrétní cíl jako stát se učitelem nebo tak podobně; chtěl jsem jenom cvičit.
K aikidó jste přišel brzy po dokončení střední školy. Měl jste někdy nějaké jiné povolání nebo profesi?
Ne, neměl. Brzy poté, co jsem se dal na aikidó, mi rodiče zastavili příjem, takže jsem měl pár prací na částečný úvazek, ale mimo nich jsem nedělal nic než aikidó.
Takže jste našel zaměstnání v Aikikai, kde působíte dodnes?
No, nevím, jestli byste to nazval přímo „zaměstnáním!“ (smích) Byli akorát tak milí, aby mi dali najíst! Často jsem jedl s rodinou dóšu. Myslím, že žena dóšu zažívala těžké časy, když krmila všechny ty mladé učideši, kteří tam byli. Dávala nám jídlo a nějaké kapesné a vůbec se o nás obecně dobře starala.
Jaké to bylo žít jako učideši?
Celý den jsem trávil v dódžó. Nic než cvičení a další cvičení. Později mě začali posílat ven učit. Aikidó se zrovna začalo vyučovat na různých místech a já chodil učit na univerzity, na ústředí Japonských sebeobranných sil a na pár amerických vojenských základen v okolí Tokia, kde to bylo opravdu zajímavé.
Pochybuji, že lidé z americké armády do té doby aikidó viděli. Zkoušeli někdy vaše aikidó otestovat, aby zjistili, jestli funguje?
Jistě, pořád. Během cvičení na mě útočili zezadu a přepadávali mě, když jsem šel po ulici. Ale nebyl v tom žádný zlý úmysl. Jít do jedné z těch základen znamenalo mnoho legrace, protože to bylo jako najednou vstoupit do Spojených států. Těžko uvěřit, že jste byli pořád v Japonsku. Yošimicu Yamada a já jsme do základen chodívali často.
Jaký druh cvičení jste tam praktikoval?
Docela dost podobný, jako dělám teď.
Opravdu? Slyšel jsem že to občas bylo dost drsné a divoké a že je o vás pár zajímavých historek.
Všechny detaily si vlastně nepamatuji. (smích) Někteří lidé rádi vytahují minulost a mluví o tom, jak tvrdě jsme tehdy cvičili, ale osobně necítím nějaký zájem o těch časech mluvit. Mám pocit, že mnoho studentů mimo Japonsko v tuhle chvíli cvičí se stejným, ne-li větším, nadšením a horlivostí. Ale sám žiji v zahraničí, takže nevím, jak to v Japonsku vypadá teď.
Když se podíváme na dnešní rozsah aktivních učitelů aikidó, zdá se tu být kvalitativní rozdíl mezi těmi, kdo trávili čas jako učideši pod zakladatelem, a těmi, kdo přišli později potom, co už byl pryč.
Souhlasím. Kdykoli nyní jedu do Japonska, mám pocit, že jsem mezi naprosto odlišnou rasou lidí, jejichž způsoby myšlení jsou úplně jiné. Nebo jsem to možná já, kdo se změnil.
Co vám přijde tak jiné?
Mnoho z těch, co dělali aikidó dřív, vynechávali vyšší vzdělání, aby se ponořili do aikidó. V dnešní době se zdá, že mnoho učitelů čeká, než dokončí vysokou školu, a pak vstoupí do dódžó téměř jako do profesionální kariéry. Ten pocit je úplně jiný. Samozřejmě, že tu jsou také generační rozdíly, takže je nejspíš nevyhnutelné, že se současnost od minulosti liší. Dnes existuje mnoho různých aikidó skupin a mnoho různých způsobů nazírání na aikidó, ale tehdy aikidó znamenalo ósensei. To je jeden rozdíl v tady a teď.
Ti, kdo odešli učit do ciziny, šli s úmyslem učit ósenseiovo aikidó. I teď můžete mimo Japonsko najít pocit, že aikidó a Morihei Uešiba jsou jedno a totéž, ačkoli je nejspíš nevyhnutelné, že ten pocit bude postupně slábnout.
Často jsem slýchal, že velká část učideši přišla s vlastními unikátními tréninkovými metodami; například Micunari Kanai měl ve zvyku tajně bouchat a kopat do makiwara (cíl z upěchované slámy nebo uvázaného provazu používaný při tréninku karate).
Ano, jedna byla náhodou za dódžó.
Co takhle hledání příležitostí ve městě k otestování technik?
Takové historky existují, ale ty mají sklon se během šíření měnit, ne? (smích) Jako v té dětské hře, kde někdo pošeptá nějakou větu dalšímu, a když se dostanete k desátému člověku, tak už se říká něco úplně jiného než na začátku. V různých knihách a časopisech se objevily takové příběhy o ósenseiovi, kterým je opravdu těžké uvěřit.
Přišel jste sám s nějakou neobvyklou tréninkovou metodou?
Ne, jen regulérní trénink, ačkoli jsem také dlouho cvičil střelbu na cíl a střelbu vůbec. Poblíž zábavního parku Korakuen byla pušková střelnice, kterou jsem navštěvoval.
Střílet jste začal předtím nebo potom, co jste začal s aikidó?
Zhruba současně. Dlouho jsem střílel z pistole v americké vojenské základně v Tačikawě. Střelba na cíl je v Japonsku omezena na pušky a obyčejní lidé nedostanou příležitost cvičit s pistolí. Byla to moc dobrá zkušenost. Jeden z mých aikidó studentů byl střelecký instruktor, takže jsem jezdil do Tačikawy, abych si zatrénoval s pistolí, než začne aikidó trénink.
Zdá se, že jste byl relativně brzy vyslán učit aikidó mimo ústředí Aikikai?
Ano, okolo roku 1957 byli lidé posíláni učit v postupně narůstajícím množství. Nikdo tehdy skutečně neučil na profesionální úrovni, takže bylo pár příležitostí učit na různých místech. Byly tu Japonské sebeobranné síly a také několik aikidó klubů na některých univerzitách. Já jsem dlouho učil na Kokugakuin univerzitě.
Jak se to stalo, že jste šel učit do zahraničí?
Japonsko jsem opustil v roce 1965. Oženil jsem se s ne-Japonkou, takže to byla jedna motivace. Napřed jsem odešel do Austrálie a později mě Nobuyoši Tamura požádal o příjezd do Evropy, takže jsem odjel do Belgie a nějakou dobu tam zůstal. Důvod, proč jsem v New Yorku, je vlastně ten, že mě někdo požádal, abych přijel. Řekl bych, že jsem něco jako poutník, který se ukazuje na různých místech. (smích)
To bylo na odchod do zahraničí docela brzy, ne?
Řekl bych že ano. Tamura, Yamada, Čiba, Kanai a já jsme odešli do ciziny přibližně ve stejnou dobu. Neplánovali jsme to tak; prostě se to tak stalo. Všichni jsme k tomu měli své důvody a příležitosti se ukázaly samy. To bylo v době, kdy se aikidó začalo rozšiřovat za hranice, ale my jsme byli konkrétně pozvaní učit na místa, kde jsme skončili, takže jsme všichni měli různé problémy.
Jak jste své učení ze začátku přiblížil?
Všechno, co se dalo udělat, bylo najít místo na dódžó, publikovat skutečnost, že učíte, a pozvat lidi, aby přišli a cvičili. Potom už to znamenalo jenom vkládat do toho čas. Lidé, kteří dělali džúdó a jógu se přišli podívat, o čem aikidó je. Dělal jsem spoustu ukázek. Někdy jsem kvůli tomu byl pozván, jindy z vlastní iniciativy.
Jaký jste měl tehdy technický stupeň?
Možná okolo 5. danu? Myslím, že jsme všichni měli asi tak 5. dan až na Tamuru, který už byl asi 6. dan.
Mám pravdu, když si představím, že mnozí vaši studenti trochu litovali, že zkoušejí odolávat vašim technikám?
Bylo tam pár velmi silných jedinců – lidí se všemi druhy kondice a stupni síly. A vy nikdy nedokážete říct, jak se pohnou nebo co přesně se chystají udělat. Nemyslím, že bych byl schopný je efektivně zvládnout jen pomocí tréninku stylu kat, který jsme praktikovali v Japonsku. Myslím, že cvičení s jiným Japoncem je dobrý způsob, jak se naučit provádět katy (předpřipravené formy), ale jen pokud máte dobrého učitele. Jestli máte učitele špatného, skončíte tak, že si budete programovat špatné formy.
Jednou vlastností aikidó tréninku je ta, že nezahrnuje jen tento druh cvičení, ačkoli to byl tradiční způsob japonských bojových umění. Způsob, jakým se aikidó učí dnes, se hodně liší člověk od člověka a není překvapivé, že lidé, co se ho učí, mají sklon být zmatení, ale to je tím, že se aikidó striktně nedrží kat.
Cvičení kat, jak se dělá v japonských bojových umění a v japonském umění všeobecně, znamená přenášení specifických způsobů, jak věci dělat. Náš moderní trénink takový není. Klade větší důraz na opakované cvičení technik. Je to spíš ten druh tréninku, který se praktikuje ve většině moderních sportů, ačkoli koncepty, na kterých jsou založené, jsou jiné.
Aikidó se rozrostlo velmi rychle, ale řekl bych, že si většina lidí uvědomuje, že jedním podstatným důvodem je to, že přejalo tréninkové metody z běžných sportů. Opakované cvičení množství technik je základní tréninkovou metodou jakéhokoli sportu. A tréninková metoda se může mírně měnit učitel od učitele. Technicky vzato, má pravděpodobně každý učitel lehce jiné vnímání. To samé platí o aikidó. Různí učitelé učí stejné techniky různými způsoby. Myslím, že aikidó se vyvinulo v tomhle smyslu.
Myslím, že přeměna ósenseiových technik z džúdžucu na aikidó nebylo něco, čeho si byl vědom, ale byl to přirozený výsledek jeho odchýlení od tréninkových metod řízených předáváním kat vytvořených v minulosti.
Používání kat uchovává tradici, ale ósensei se od této metody odklonil, aby pěstoval moderní tréninkovou metodu, kterou máme teď. Samozřejmě, že jeho verbální vysvětlování zůstalo velmi japonské, což je podle mého důvod, proč si tolik lidí neuvědomuje, jak moderní jeho přístup byl. Staré způsoby vyjadřování věcí – jako například ki a kokyu – mohou cizím uším znít velmi mysteriózně.
Ale aikidó trénink je zjednodušeně proces, kterým se učíme, jak naše tělo používat dovedně, jak pracovat s načasováním a vzdáleností. Odhodlaný a přesný trénink prováděním technik znovu a znovu, je nejlepší způsob ke zdokonalení.
Ale fakt, že si mnoho učitelů vytvořilo vlastní osobní verze technik, je pro lidi snažící se naučit aikidó skutečný problém. Dokonce i například v Hombu Dódžó, jste se mohl naučit něco jiného, než co říkal dóšu, a když jste si to odnesl do další hodiny, další učitel vám mohl říct, že to je špatně. Něco takového je pro žáky aikidó velmi těžké, protože neví, co by měli dělat.
To je vlastně tím, že aikidó není po technické stránce striktně definováno tak, jak to lidé čekají u určité katy. Tato absence definice vede k tomu, že se lidé snaží aikidó vysvětlit tvrzením, že se má dělat tak nebo onak, ale myslím, že to vede ještě k většímu zmatku.
Tento aspekt aikidó může být pro ne-Japonce těžko pochopitelný, což klade větší důležitost na učení mnohem standardizovaném a unifikovaném způsobem. Aikidó má naneštěstí sklon přizpůsobovat se osobním preferencím, takže je obtížné této standardizaci dosáhnout.
V Japonsku je pro studenty těžké pokládat otázky, zvlášť starším učitelům, a i když se odhodláte se jich zeptat, často nedostanete kloudnou odpověď.
Takové věci mohou být žáku k neprospěchu. Newyorkské dódžó je v tom dost volné a snadné i ve srovnání s jinými dódžó ve Spojených státech, ale zcela určitě jsou místa, kde se v závislosti na povaze učitele studenti řídí různými pravidly a regulemi.
Hlavním faktorem k diverzitě stylů je ten, že ósensei povzbuzoval kultivaci vlastní individuality. Saito sensei cvičil v kata stylu a často zdůrazňoval, že ósensei to dělal takhle nebo takhle. Tento přístup je spíš výjimkou než pravidlem, ačkoli si myslím, že to je velmi cenný pohled.
Každý, kdo cvičil pod ósenseiem, si od něho něco odnesl a přijal za své; ale jen málo, pokud vůbec někdo, se blížil, nebo dělal přesně to, co ósensei. Hodně se přiblížit svému učiteli je fenomén, který se v dnešní době hodně vyskytuje. Ale tohle se nikomu, kdo se učil u ósenseie, nestalo, nebo o tom aspoň nevím. Každý si od něho vzal některé důležité nebo podstatné věci, které přijal za své, ale nikdo z nás neměl postoj nebo cvičení jako on. Namísto toho jsme si všichni vypěstovali vlastní jedinečné osobnosti. Tento výsledek nebyl záměrný. Bylo to prostě tím, aikidó bylo ósensei a ósensei byl aikidó a vy jste do toho nemohli proniknout, takže jedinou možností bylo cvičit po svém, pracovat na aikidó z vlastní perspektivy. To byl přirozený důsledek učení, které jsme přijímali; bylo to to, co nám ze cvičení s ósenseiem zůstalo.
Při vytváření aikidó se ósensei vymanil z predeterminace kat. Jeho techniky byly pokaždé jiné, stejně jako jeho styl učení. Výsledkem bylo, že si každý vyvinul vlastní osobní aikidó.
Pokud cvičíte ve stylu kat, po deseti letech budete dělat pořád to samé, stejnou formu a nebude tam vůbec žádný rozvoj nebo růst. V takovém případě se prioritou stane předávání a nezbude žádný prostor pro vlastní osobní rozvoj.
V důsledku popularity aikidó se v posledních letech objevily různé druhy džúdžucu, o kterých jsme předtím neslyšeli. Existují doslova stovky stylů džúdžucu, takže je přirozené, že se mnoho z nich technicky podobá aikidó. Ale ať se vyvinuly a rozšířily nebo ne, nakonec záleží jestli se odklonily od předávání kat. Styly soustředěné na katy nejsou zahrnuté v procesu růstu.
Techniky, které se podobají aikidó se dají objevit v knihách evropského zápasnictví z tak dávných dob jako je 14. nebo 15. století. Jsou téměř identické, takže nemůžete říct, že takové věci existovali jen v Japonsku.
Nikdy jsem neslyšel, že by jiní aikidó učitelé říkali, že je potlačení kat tak významný faktor.
Nejspíš o tom nepřemýšleli.
Prosím, řekněte nám víc o vašem pohledu na trénink. Zdá se, že tréninkové metody téměř všech bojových umění a sportů – třeba box, karate, sumo a džúdó – jako šiai (zápas, utkání), randori (trénink ve volném stylu) nebo zápasení představují jen malou část z celkových osnov. Například v sumo se namísto neustálých zápasů praktikují základní prvky používané při utkání. Každý z nich má velmi jasný účel a hodnotu. Proč aikidó, které pravděpodobně pochází ze stejných bojových tradic, nevyužívá takové základní tréninkové metody? Aikidó trénink se od začátku do konce skládá téměř výhradně ze cvičení technik. Jaký to má význam? Jak bychom to měli interpretovat?
Hlavní rozdíl je ten, že zatímco jiné budó mají soupeření jako součást svého tréninku, aikidó toto nemá. Zápas je jen dalším typem tréninku a když zápasíte, tak si přirozeně přisvojíte tréninkové metody orientované na zápasení. Ale aikidó zápasení neobsahuje a proto takové tréninkové metody nezahrnuje.
Ve většině sportů se opakované cvičení různých technik obvykle spojuje se zápasnickým tréninkem. Karate, džúdó a skoro všechna ostatní budó obsahují zápas, takže přirozeně obsahují i trénink pro takové zápasy. Nicméně v aikidó není zápas cílem, takže nás nezajímá, jestli techniky fungují nebo ne, nebo kdo je silnější nebo slabší. Takové standardy nepoužíváme. Aikidó nezapadá do žádného obrazu, který by ho tímto způsobem umožnil srovnávat s jinými budó.
Skutečnost, že je aikidó budó, zatímco současně postrádá srovnávací standardy, ztěžuje vytyčení cílů ve cvičení jedince.
Řekl bych, že cíl, jestli tomu tak chcete říkat, je to, co se snažím dostat do samotného tréninku – čímž myslím prostě pokračování v opakovaném cvičení den po dni. Můžete dokonce zajít tak daleko, že řeknete, že aikidó je cesta cvičení – ne tak ve smyslu učení se technikám, jako asketické disciplíny. Samotný ósensei říkal, celé aikidó je misogi (asketické a meditativní cvičení k očistě těla a duše).
Nepochopení této základní charakteristiky aikidó a snaha srovnávat ho s jinými budó za použití běžných měřítek nevyhnutelně povede k obtížnosti jeho pochopení. Zjednodušené myšlení v termínech technik a silnějšího a slabšího je na zápas orientovaný způsob nahlížení a vede k pohledu na aikidó ve světle porovnávání.
Protože není moderní aikidó jasně definované a nezahrnuje zápas, je extrémně těžké ve cvičení jedince poznat nějaký cíl. Ve výsledku velké množství lidí přemýšlí, kvůli čemu vlastně cvičí a jaké by měly být jejich cíle. Mnoho lidí by například chtělo vědět, jaký druh tréninku určitý sensei dělal, aby se stal silným.
Momentálně není v Aikikai Hombu Dódžó možnost učit se aikidó džo a ken (umění s holí a mečem). Ale předpokládám, že jste s ostatními vaší generace dělali cvičení s mečem s partnerem jako iči no tači, ni no tači a san no tači, stejně jako džo sabaki?
Nejsem si moc jistý, jak bych měl tu situaci vysvětlit. Ósensei tyhle věci neučil. Ano, používal meč a džo, ale pouze, podle mě, jako vyjádření svého aikidó.
ósensei zbraně používal při ukázkách a speciálních tréninkových lekcí, ale z toho, co vím, je nikdy formálně nevyučoval. Byl jsem s ósenseiem a dlouho jsem pod ním cvičil. Dělal jsem mu ukemi, když na ukázkách používal zbraně, takže mám osobní zkušenost z pocitu jejich používání. Ale z pohledu Hombu je jediným důvodem cvičení se zbraněmi ten, že osnovy aikidó obsahují techniky odzbrojení. Takže když tvrdíte, že se v Hombu Dódžó zbraně neučí, myslím, že by bylo přesnější říct, že ósensei zbraňové techniky neučil.
V Japonsku máme rčení „Když chceš moči (koláče z roztlučené rýže), jdi do obchodu s moči.“ Jestli chcete cvičit se zbraněmi, dělejte kendó; jestli chcete cvičit tasení meče, dělejte iaidó; jestli vás zajímá džo, potom dělejte džodó. To jsou specializovaná umění a myslím, že je pro aikidó dobré, když je v sobě nemá. V dnešní době učí různí učitelé různé věci, ale obsah jejich učení vyplývá z jejich individuální zkušenosti. Bylo to by něco jiného, kdyby ósensei považoval zbraně za dost důležité na to, aby nás nechal dělat katy specifických zbraní za účelem jejich předání, ale on to neudělal.
Kdyby si ósensei myslel, že jsou zbraně pro aikidó trénink důležité, odkázal by nás na snadno rozpoznatelné formy.
Někteří lidé říkají, že aikidó techniky pocházejí z pohybů meče, ale já si myslím, že je opravdu těžké říct buď to nebo ono; v mnoha ohledech to je jedna z těch hádanek typu ‚kuře a vejce.‘ Aikidó techniky byly vyvinuty v kontextu válečnické společnosti, ve které zbraně hrály konstantní roli v každodenním životě. Na druhou stranu vás přemýšlení o tomhle přivede k objevu mnohých technických neslučitelností v osnovách aikidó. Například některé z verzí košinage (hod bokem) podobnější džúdó, by byly obtížně proveditelné, kdybyste měl u pasu dva meče.
Máte o ósenseiovi nějaké zvláštní anekdoty?
Asi bych měl mít, ale je těžké si vzpomenout. Často jsem mu předčítal, než šel spát. Měl rád historické romány. Kdykoli tam byla bojová scéna, říkal věci jako „To také dokážu!“ nebo „To bych udělal lépe!“ (smích) Naneštěstí si nepamatuji konkrétní tituly.
Říkal ósensei věci, které byli těžko pochopitelné?
Přišlo mi těžké rozumět, když k vysvětlování aikidó používal ideály a doktríny Omoto, protože byly velmi nejasné. Někdo s hlubší znalostí Šinto by tomu asi porozuměl lépe než já. Mluvil samozřejmě japonsky, takže jsem rozuměl slovům, ale kvůli způsobu, jakým věci vyjadřoval, bylo velmi těžké pochopit. Bylo složité sledovat jeho logiku, cítit, že jsem opravdu pobral souvislosti. Úplně stejně děti nemusí přesně chápat, co říkají rodiče, i když pochopí obecný smysl. ósensei také pocházel z jiné éry, takže komunikoval trochu jinak.
Slyšel jsem, že byl někdy prchlivý. Zajímalo by mě, jaké věci to dokázaly spustit?
Na mě se moc často nehněval. Zlobil se, když byli studenti nepozorní, což je myslím pro většinu učitelů starého stylu typické. Tradiční japonští učitelé měli sklony neříkat svým studentům (zvlášť učideši) co mají přesně dělat. Místo toho očekávali, že si neustále udrží značnou pozornost vůči svému okolí a budou schopni v každé situaci intuitivně vycítit, co by učitel mohl potřebovat, co chce udělat, nebo co vyžaduje. ósensei měl velmi temperamentní stránku, takže není překvapivé, že se zlobil na lidi, kteří tuto pozornost neprokazovali.
Řekl bych, že ósensei nebyl někým, kdo se věnuje bojovému umění. Spíš byl něco jako náboženským vůdcem. Měl ten typ charakteru. Že se aikidó stalo tím, čím je, vděčí jeho hluboké náboženské víře. Není překvapivé, že když šel do společnosti, často to byla návštěva některé náboženské skupiny. Chodíval jsem s ním na různá místa. Samozřejmě jsme šli mluvit o aikidó, ale nezbytně to neznamenalo ve smyslu budó. Občas si myslím, že chodit tam se mu líbilo víc než budó! (smích)
Jaký na vás udělal ósensei dojem při vašem prvním setkání?
Přišel mi jako hluboce věřící člověk. Víte, bílé vousy, to, jak jeho obličej vypadal, vždy nosil tradiční japonské šaty. Tak podobně. (smích)
Jak se ósenseiovy ukázky a techniky lišily od jiných učitelů?
Jak už jsem řekl, ósensei byl aikidó, takže se to ve skutečnosti nedá srovnávat. Téměř to bylo, jako kdyby ósensei dělal aikidó, zatímco ostatní dělali něco jiného. Mezi tehdejším a dnešním tréninkem se zdá být rozdílný pocit, nebo to je ve způsobu, jakým aikidó je a bylo chápáno. V těch dnech, když jste mluvili o aikidó, mluvili jste o ósenseiovi. Bylo jen to jedno. Nyní máme celou sortu organizací a mnoho prominentních učitelů, takže dostáváte tento pocit srovnávání; ale to se nám za ósenseiových časů nikdy nestalo.
Sugano sensei, velmi vám děkuji za váš čas.
