Galerie našich akcí

Sedě­li jsme po tré­nin­ku na žíněn­kách, na tvá­řích ode­vzda­né výra­zy. Ticho pře­ru­šil mys­lím Hon­za: “Kdy bude dal­ší tré­nink? A kde?”

Ten lis­to­pa­do­vý čtvr­tek ve Stoc­khol­mu padal prv­ní sníh. Začá­tek zimy. Spa­li jsme na tata­mi v Iya­saka Aiki­do­klubb (v noci tam běží šíle­ně hluč­ná vzdu­cho­tech­ni­ka) a ráno jsme vsta­li v šest. Hodi­no­vý tré­nink, rych­lé pře­vle­če­ní a met­rem do Vana­di­su, kde byl v jiném klu­bu jiný ran­ní tré­nink. Pak jsme si dali sní­da­ně v kavár­ně, do kte­ré cho­di­la Ast­rid Lin­gren (Pipi dlou­hou pun­čo­chu napsa­la v čin­žá­ku přes park) a už začí­nal poled­ní tré­nink, na kte­rém jsme samo­zřej­mě také cvi­či­li. Tři tré­nin­ky za půl dne by neby­lo až tak moc, avšak tem­po 3–5 hodi­ny cvi­če­ní jsme ve Stoc­khol­mu udr­žo­va­li už šes­tý den… a dal­ší tři inten­ziv­ní dny jsme měli ješ­tě před sebou.

“Za těch devět dní jsem vidě­la spous­tu nových, nezná­mých věcí, ujis­ti­la jsem se, že lidem oprav­du sta­čí málo ke spo­ko­je­nos­ti a samo­zřej­mě jsem se nau­či­la nový způ­sob vní­má­ní aiki­da. Zjiš­ťo­va­la jsem, jak jiní lidé cvi­čí a učí aiki­do. Skr­ze aiki­do jsem pozna­la nové, zají­ma­vé lidi, kte­ří mi uká­za­li jiný způ­sob uče­ní, než jaký jsem před­tím zna­la. Také jsem se od nich nau­či­la nové způ­so­by komu­ni­ka­ce. Mys­lím, že mě ten­to ‘výlet’ obo­ha­til v mno­ha ohle­dech.” – Miša, 19 let

Bylo nás osm, pět mla­dých a tři dospě­lí aiki­dis­té (všich­ni uči­te­lé nebo asi­s­ten­ti Aiki­do Pra­ha Vino­hra­dy) a do Stoc­khol­mu jsme při­le­tě­li na stu­dij­ní pobyt. Myš­len­ka ces­ty byla navá­zat na náš pobyt ve Stoc­khol­mu v roce 2019, díky kte­ré­mu jsme výraz­ně zlep­ši­li naše aiki­do tré­nin­ky pro děti. 

Prv­ní víkend jsme si dali semi­nář čtyř nej­zná­měj­ších švéd­ských uči­te­lů (Ulf Eve­nas, Ste­fan Ste­nudd, Urban Alden­klint a Jan Neve­lius), cez pra­cov­ní týden jsme cvi­či­li na pra­vi­del­ných lek­cích ve dvou klu­bech a dru­hý víkend jsme odcvi­či­li semi­nář s naším fran­couz­ským šiha­nem Franc­kem Noelem. Mlu­vi­li jsme s míst­ní­mi uči­te­li o uče­ní, pozo­ro­va­li jsme lek­ce pro děti a mlá­dež, nasá­va­li jsme inspi­ra­ci i atmo­sfé­ru. Kro­mě skvě­lé­ho cvi­če­ní to bylo oprav­du výji­meč­né tre­nér­ské ško­le­ní – uči­te­lé i klu­by tam mají o 20–30 let více zku­še­nos­tí než máme my.

“Pocho­pi­la jsem, že exis­tu­je neko­neč­no způ­sobů, jak mohu cvi­čit Aiki­do, a že mám spous­tu mož­nos­tí, čím začít. Při cvi­če­ní jsem se hlav­ně bavi­la a smá­la se, a záro­veň jsem měla AHA moment s vět­ši­nou nových lidí, se kte­rý­mi jsem cvi­či­la. To je asi to nej­lep­ší, co jsem si z celé­ho výle­tu odnes­la-dosta­la jsem mož­nost cvi­čit s růz­ný­mi lid­mi, z růz­ných dojo a moh­la jsem pře­vzít a apli­ko­vat něja­ké zku­še­nos­ti z dět­ských tré­nin­ků na moje hodi­ny dětí.” – Klá­ra, 19 let

A také to byl úžas­ný záži­tek – Stoc­kholm je nád­her­né měs­to, tak­že jsme ho vytě­žo­va­li na maxi­mum. Ve chví­lích mezi tré­nin­ky jsme obrá­že­li sta­ré měs­to, skan­zen, muzea, gale­rie, secondhandy…

Devět dní jen spá­nek, cvi­če­ní, jíd­lo, cvi­če­ní, měs­to, roz­ho­vo­ry do noci a zase spánek…

Když jsme ten čtvr­tek sedě­li na žíněn­kách, vyčer­pá­ni a záro­veň nabi­tí ener­gií, pocho­pil jsem, že toto poma­lé duše­ní ve vlast­ní šťá­vě je přes­ně to, co mla­dí aiki­dis­té potře­bu­jí, aby sa cvi­če­ní sta­lo sou­čás­tí jejich živo­ta, aby se poz­dě­ji sta­li skvě­lý­mi učiteli.

Naše otáz­ka totiž otáz­ka nezní: “Chce se mi na dal­ší trénink?”

Otáz­ka zní: “Kdy bude dal­ší trénink?”

Pro­to­že aiki­do je ces­ta, kte­rá nikdy nekončí.

“Tato ‘stu­dij­ní ces­ta’ ve mně zane­cha­la tolik zážit­ků a poci­tů, že je moje mysl bude zpra­co­vá­vat ješ­tě dlou­ho. Stu­dij­ní píši v uvo­zov­kách, pro­to­že pro mě byla spí­še o roz­ši­řo­vá­ní obzo­rů než o stu­do­vá­ní (v tako­vém tom smys­lu stu­dia ve ško­le). Mar­tin nám něko­li­krát během těch deví­ti dní říkal, že tu jsme abychom si udě­la­li měřít­ko. Devět dní jsme cvi­či­li v úpl­ně jiné zemi, v úpl­ně jiném dojo, s úpl­ně jiný­mi uči­te­li (z vel­ké čás­ti) a v úpl­ně jiném tem­pu, než na kte­ré jsem zvyklí. V tako­vých pod­mín­kách je sko­ro nemož­né si neu­dě­lat měřít­ko. Cítím, že jsem se v mno­ha ohle­dech posu­nul, a to nejen tím, že bych okou­kal a tupě zko­pí­ro­val všech­no, co jsem viděl. Pře­de­vším jsem vní­mal roz­dí­ly. Co dělá­me u nás v dojo, co dělám já na tré­nin­cích a porov­ná­val. Proč děla­jí tohle a oni a proč ne já a proč zase jinou věc dělám já a oni ne. To všech­no mě hlav­ně při­mě­lo sku­teč­ně pře­mýš­let o tom, co na tré­nin­ku dělám. A proč? A jak? A jak bych to mohl zlep­šit?” – Hon­za, 21 let

Text napsal: Martin
Fot­ky (gale­rie viz níže!) foti­li: všichni

 

Poznám­ka k člán­ku: Podob­né stu­dij­ní ces­ty jsou zdro­jem, ze kte­ré­ho čer­pá­me, když v Aiki­do Pra­ha Vino­hra­dy pro­hlu­bu­je­me kva­li­tu tré­nin­ků pro děti, mla­dé a dospě­lé. A záro­veň jsou pro­sto­rem, kde mla­dí lidé dozrá­va­jí v samo­stat­né dospě­lé s život­ním rozhledem.

Díky Stoc­khol­me, díky klu­by Iya­saka a Vana­dis, díky Urban, Jan a všich­ni uči­te­lé i spo­lu­cvi­čen­ci za to, že jsme to moh­li zažít i za vaši inspi­ra­ci. A také díky všem, kdo jste nám tu ces­tu umožnili.