Příručka pro začátečníky

Mno­ho lidí zají­má na aiki­du jeho filo­zo­fie a základ­ní hod­no­ty: kon­struk­tiv­ní řeše­ní kon­flik­tů bez zby­teč­né­ho nási­lí, sou­lad se sebou i svým oko­lím, svo­bod­ný pro­jev a záro­veň respekt k dru­hým, vzá­jem­ná pod­po­ra, při­ro­ze­nost a uvol­ně­nost, díky kte­rým se zba­vu­je­me stra­chu a stresu…

Zázrak aiki­da spo­čí­vá v tom, že tyto ide­á­ly doká­že pro­mě­nit ve sku­teč­nost – jed­no­du­še tím, že je cvi­čí­me v kaž­dé tech­ni­ce. Pro­to­že to, co tré­nu­je­me, tím se stáváme. 

Tak­že cvi­če­ním tech­nik a při­ro­ze­ným pohy­bem si osvo­ju­je­me kva­li­ty, díky kte­rým může­me zlep­šo­vat naše životy.

Doká­že­te ve cvi­če­ní a také na násle­du­jí­cích řád­cích najít prin­ci­py, kte­ré mohou obo­ha­tit váš kaž­do­den­ní život? Pokud ano, cvi­če­ní aiki­da může krok po kro­ku měnit váš vztah k sobě i k okol­ní­mu světu.

PŘIROZENÝ VZPŘÍMENÝ POSTOJ

Jeden začá­teč­ník mi po pár týd­nech kur­zu pro­zra­dil, že si začal vší­mat, jak sto­jí, když čeká na zastáv­ce na auto­bus. A že se jeho postoj stá­vá více ver­ti­kál­ní a uvol­ně­ný. To je ohrom­ný pokrok, řekl jsem mu. Pro­to­že při­ro­ze­ný vzpří­me­ný postoj je jed­na část toho, co z nás dělá lidi. A také je to jeden z nej­dů­le­ži­těj­ších prin­ci­pů aikida.

Když sto­jí­me v při­ro­ze­né ver­ti­ká­le, naše tělo může být uvol­ně­né a záro­veň máme skvě­lý pře­hled o tom, co se děje kolem. A když je potře­ba, doká­že­me rea­go­vat na situ­a­ci a pohy­bo­vat se vol­ně v jakém­ko­liv směru. 

Ve vzpří­me­ném posto­ji se nám lépe dýchá, tak­že se do naší krve dosta­ne více kys­lí­ku, tím jsme zdra­věj­ší, odol­něj­ší a náš mozek má kapa­ci­tu pro jas­něj­ší přemýšlení. 

Když jsme vzpří­me­ní a uvě­do­mu­je­me si sami sebe, jsme ukot­ve­ní ve svém stře­du, máme odstup od kaž­do­den­ních zále­ži­tos­tí a záro­veň je může­me vyko­ná­vat ve vět­ší poho­dě a s vět­ší leh­kos­tí. Tak nějak při­ro­ze­ně vidí­me svět ve svět­lej­ších bar­vách, jsme las­ka­věj­ší k dru­hým lidem, ote­vře­něj­ší novým věcem a krok po kro­ku si osvo­ju­je­me opti­mis­tic­ké nasta­ve­ní mysli.

Je něco z toho zají­ma­vé i pro vás? Tak jed­no­du­še prá­vě teď zkus­te tohle: uvol­ně­te pohled, vydech­ně­te ústy, povol­te rame­na, vní­mej­te nohy na zemi, zved­ně­te hla­vu a polož­te svůj pohled na hori­zont. Jaký je to pocit? 

TĚLO A MYSL

V aiki­du cvi­čí­me a roz­ví­jí­me tělo i mysl – učí­me se je pou­ží­vat při­ro­ze­ně, efek­tiv­ně, jed­no­du­še. A také se učí­me, jak dosáh­nout sou­la­du mezi tělem a mys­lí, mezi tím co dělá­me a co si myslíme.

Co se týče roz­vo­je těla, nemu­sí­te se na začát­ku sna­žit být sil­ní nebo rych­lí, to při­jde časem. Vší­mej­te si koor­di­na­ce své­ho těla, obzvláš­tě toho, co děla­jí vaše nohy. U základ­ních tech­nik obvykle pla­tí, že je vytvo­ří­te pohy­bem vašich nohou, zatím­co paže zůstá­va­jí před vámi a uvol­ně­ně stou­pa­jí a klesají.

Když se učí­me tech­ni­ku, občas se nám sta­ne, že pohyb těla pří­liš kon­t­ro­lu­je­me mys­lí. To je v pořád­ku, avšak když už zná­me obry­sy tech­ni­ky a tělo umí jed­not­li­vé kro­ky, může­me mysl uvol­nit a tím dovo­lit tělu, aby se tech­ni­ka  „sta­la“ sama a ply­nu­le. Toto uvol­ně­ní a ote­vře­ní mys­li oce­ní­te, hlav­ně pokud ve svém živo­tě pra­cu­je­te  „hla­vou“. Aiki­do není pří­liš­né pře­mýš­le­ní, aiki­do je pří­jem­ný zážitek!

Ke cvi­če­ní a syn­chro­ni­za­ci těla a mys­li nám slou­ží zejmé­na tech­ni­ka aiki­da. Recept na neko­neč­ný roz­voj je vlast­ně vel­mi jed­no­du­chý. Vytvoř­te záměr ve své mys­li (před­sta­vu tech­ni­ky) a vyko­nej­te ten záměr svým tělem (udě­lej­te tech­ni­ku). Pak pozo­ruj­te výsled­ný pohyb, uprav­te svůj záměr pod­le před­cho­zí zku­še­nos­ti (mysl) a udě­lej­te opět tech­ni­ku (tělo). Tak­to se bude­te stá­le zlep­šo­vat a záro­veň bude­te více a více pro­po­jo­vat svo­je tělo s myslí. 

PARTNEŘI: TORI A UKE

Vět­ši­na tech­nik se v aiki­du cvi­čí ve dvo­ji­cích. Ten, kte­rý vyko­ná­vá tech­ni­ku, se japon­sky nazý­vá tori, jeho part­ner je uke (ten, kte­rý úto­čí a pak při­jí­má tech­ni­ku). Obvykle si tito dva po odcvi­če­ní čtyř tech­nik role vymění.

Cílem tech­ni­ky aiki­da není pomstít se útoč­ní­ko­vi za útok, ale obou­stran­ný roz­voj. Ve dvo­ji­ci tedy napro­ti sobě sto­jí part­ne­ři a ne nepřá­te­lé, sou­pe­ři nebo pro­tiv­ní­ci. Tohle je v aiki­du vel­mi důle­ži­té, jsme part­ne­ři, kte­ří si navzá­jem pomá­ha­jí růst, kte­ří se navzá­jem podporují.

Záro­veň jsou obě tyto role stej­ně aktiv­ní, tak­že roz­ví­jet se může­te v obou. I když to na prv­ní pohled vypa­dá, že uke jenom zaú­to­čí a pak spad­ne, při­je­tí tech­ni­ky (uke­mi) je umě­ní, kte­ré musí­me roz­ví­jet stej­ně jako zna­lost tech­nik. Aby tori mohl cvi­čit tech­ni­ku, potře­bu­je mít uke­ho, kte­rý ji doká­že při­jmout, kte­rý pro ni doká­že vytvo­řit logic­ké pod­mín­ky. A čím lep­ší je uke, tím lep­ší tech­ni­ku může tori zacvičit. 

V těch­to dvou rolích se obvykle stří­dá­me po čtyřech zacvi­če­ných tech­ni­kách. Tedy, jeden z part­ne­rů cvi­čí čty­ři tech­ni­ky a pak dru­hý cvi­čí čty­ři tech­ni­ky. Čís­lo 8 je v mno­ha asij­ských tra­di­cích pova­žo­vá­no za sym­bol vyja­dřu­jí­cí  „všech­no“. Tak­že po osmi tech­ni­kách je cyk­lus úpl­ný a vy může­te začít znovu.

ÚTOK V AIKIDU

Aby tori mohl cvi­čit aiki­do tech­ni­ku, potře­bu­je útok, se kte­rým jeho tech­ni­ka bude pra­co­vat. V aiki­du začí­ná­me obvykle s vel­mi jed­no­du­chý­mi a sta­tic­ký­mi úcho­py, kte­ré nám umož­ní cvi­čit tech­ni­ku poma­lu a tak se ji nau­čit. Pak se při­dá­va­jí seky, na kte­rých se učí­me pohyb dopře­du a nača­so­vá­ní. Pak při­bý­va­jí pev­ná drže­ní, pří­mé úde­ry a kopy, kom­bi­no­va­né úto­ky nebo úto­ky zeza­du. Sou­čás­tí cvi­če­ní aiki­da je také prá­ce s více útoč­ní­ky nebo obra­na pro­ti zbraním.

Sou­čás­tí úto­ku je samo­zřej­mě schop­nost při­jmout tech­ni­ku − tedy ztra­tit rov­no­váhu a v pra­vý čas pou­žít pád, kte­rým chrá­ní­me své tělo před zra­ně­ním. Útok a při­je­tí tech­ni­ky se dá také chá­pat jako cvi­če­ní, kte­ré nás učí pro­je­vit svůj záměr, při­způ­so­bo­vat se situ­a­ci a bez před­sud­ků při­jí­mat to, co přichází.

ANATOMIE TECHNIKY

Kaž­dá tech­ni­ka se sklá­dá ze vstu­pu, vede­ní a dokon­če­ní. Vstup je pře­sun těla (tai­sa­ba­ki), kte­rý tori­ho pře­ne­se z pro­sto­ru ohro­že­né­ho úto­kem na bez­peč­né mís­to, ze kte­ré­ho může kon­t­ro­lo­vat uke­ho. Násle­du­je vychý­le­ní a vede­ní uke­ho, kte­ré kon­čí jeho zne­hyb­ně­ním (osae) nebo hoze­ním (nage). Do kaž­dé­ho úto­ku se dá vstou­pit něko­li­ka způ­so­by a kaž­dý způ­sob umož­ňu­je jiné vede­ní a jiné dokončení.

Začá­teč­ní­ci se učí základ­ní for­my vstu­pů a tech­nik podob­ně, jako se taneč­ní­ci učí základ­ní kro­ky a figu­ry. Cílem cvi­če­ní těch­to jed­no­du­chých forem není zápas, ale roz­voj těla a zís­ká­ní potřeb­ných zruč­nos­tí. Až poz­dě­ji se při­dá­va­jí nesčet­né vari­a­ce těch­to základ­ních forem, kte­ré při­ne­sou do cvi­če­ní svo­bo­du a z aiki­da se stá­vá víc a víc účin­né bojo­vé umění.

Na základ­ním kur­zu se setká­te s pěti základ­ní­mi tech­ni­ka­mi, u kaž­dé se nau­čí­te dvě vari­an­ty. Jak je bude­te pozná­vat, zjis­tí­te, že tech­ni­ky se sklá­da­jí z něko­li­ka základ­ních kro­ků, kte­ré pro­vá­dí­me v růz­ném pořa­dí nebo v jiném úhlu k part­ne­ro­vi. A obje­ví­te, že tech­ni­ky aiki­da jsou vlast­ně vel­mi logic­ká sklá­dač­ka a záro­veň při­ro­ze­ný pohyb vaše­ho těla.

A když už mlu­ví­me o základ­ních kro­cích – funkč­nost tech­nik zabez­pe­ču­je pohyb vašich nohou. Pohyb nohou vás pře­ne­se na bez­peč­né mís­to, pohyb nohou vychý­lí part­ne­ra. Když se vaše nohy pohy­bu­jí, trup může zůstat vzpří­me­ný, ruce mohou zůstat uvol­ně­né a vy se může­te při cvi­če­ní usmívat.

UČÍME SE POHYB A UŽÍVÁME SI POHYB

Máte někdy u cvi­če­ní pocit, že pohyb pří­liš kon­t­ro­lu­je­te svo­jí mys­lí? A sta­lo se vám, že jste se uvol­ni­li a pohyb se stal úpl­ně sám? Oba tyto způ­so­by pohy­bu jsou potřeb­né pro náš rozvoj.

Když se učí­me nový pohyb, nové kro­ky nebo novou tech­ni­ku, musí­me tělo řídit svo­jí mys­lí. Pozo­ru­je­me, kon­t­ro­lu­je­me, zkou­má­me, vědo­mě zlep­šu­je­me to, co dělá­me. Na jed­né stra­ně víme, co dělá­me, ale na dru­hé stra­ně je náš pohyb umě­lý, seka­ný a čas­to se v něm ztrácíme. 

Když chce­me pohyb udě­lat vol­ně, ply­nu­le a při­ro­ze­ně, musí­me povo­lit kon­t­ro­lu mys­li a důvě­řo­vat tělu, že pohyb zvlád­ne, že ho umí udě­lat samo. Aiki­dó je při­ro­ze­ný pohyb. Když dáme tělu pro­stor, najed­nou ho začne­me vní­mat a uží­vat si pohyb i kon­takt s part­ne­rem. Najed­nou intu­i­tiv­ně cítí­me, kdy se tech­ni­ka poved­la a co máme ješ­tě zlep­šit. A hlav­ně – cvi­če­ní se stá­vá medi­ta­cí v pohy­bu a čis­tým potěšením.

Pro naše cvi­če­ní potře­bu­je­me men­tál­ní ana­lý­zu a pocho­pe­ní toho, co dělá­me, a záro­veň potře­bu­je­me nechat tělo, ať se pohy­bu­je při­ro­ze­ně. Od prv­ních tré­nin­ků se setká­vá­me s těmi­to dvě­ma pří­stu­py a hle­dá­me mezi nimi rovnováhu.

CVIČENÍ NA KOLENOU, CVIČENÍ V POSTOJI

Tech­ni­ky se dají cvi­čit ve třech úrov­ních. Pokud jsou oba part­ne­ři v posto­ji, nazý­vá se cvi­če­ní tači waza (v posto­ji pro­bí­há vět­ši­na tré­nin­ku aiki­do). Pokud oba part­ne­ři kle­čí na kole­nou, jde o suwa­ri wazu. A pokud uke sto­jí a tori kle­čí, mlu­ví­me o han­mi han­ta­či waze.

I když se ve všech třech úrov­ních cvi­čí podob­né tech­ni­ky ze stej­ných úto­ků, kaž­dá úro­veň má svá spe­ci­fi­ka a zdů­raz­ňu­je jiné prin­ci­py a stra­te­gie. Doslo­va se v nich učí­me, jak v jaké­ko­liv situ­a­ci respek­to­vat svo­je ome­ze­ní a záro­veň vyu­ží­vat svo­je sil­né strán­ky. Tači waza umož­ňu­je svo­bod­ný pohyb v pro­sto­ru, suwa­ri waza zase roz­ví­jí sílu dol­ních kon­če­tin a správ­né pou­ži­tí kyčlí a pasu. Han­mi han­ta­či waza zne­vý­hod­ňu­je tori­ho, pro­to­že na kole­nou je niž­ší než uke, tak­že musí efek­tiv­ně pou­ží­vat svo­je tělo a kom­pen­zo­vat výš­ko­vou nevý­ho­du správ­ným vstu­pem a technikou.

Na kur­zu vět­ši­nou pra­cu­je­me v posto­ji, avšak kvů­li roz­vo­ji pohyb­li­vos­ti nohou si vyzkou­ší­te i tro­chu cvi­če­ní na kolenou.

OMOTE A URA

Téměř kaž­dá z tech­nik se dá vyko­nat dvě­ma způ­so­by − japon­sky se jim říká  „omo­te“ a  „ura“. Omo­te je pří­měj­ší vari­an­ta, kte­rá pro­chá­zí pří­mo stře­dem úto­ku a pře­smě­ru­je ho, napro­ti tomu ura je kru­ho­vá for­ma, kte­rá útok pro­dlu­žu­je a vede dál až k jeho neutralizaci.
Omo­te a ura jsou dvě stra­ny téže min­ce (v našem pří­pa­dě tech­ni­ky), omo­te se obvykle pro­vá­dí v pro­sto­ru před part­ne­rem, ura za ním.

U omo­te se učí­me být přímí, roz­hod­ní a odváž­ní, abychom pro­sa­di­li svůj směr. Nao­pak u ura se učí­me více vní­mat, sply­nout, při­jmout směr toho dru­hé­ho a jít spo­lu. Kte­rá z těch­to dvou mož­nos­tí je pro vás osob­ně zná­měj­ší a poho­dl­něj­ší? Omo­te nebo ura? Obě tyto kva­li­ty se nám hodí u cvi­če­ní aiki­da, v pří­pad­ném kon­flik­tu i v kaž­do­den­ním životě. 

IRIMI A TENKAN

Prv­ní kro­ky, kte­ré se na tré­nin­cích učí­me, tvo­ří základ­ní oto­če­ní  „iri­mi ten­kan“ – krok (iri­mi) a otočka (ten­kan).

Iri­mi je pří­mé vstou­pe­ní, ten­kan je otá­če­ní. Iri­mi nám umož­ňu­je pře­su­nout tělo z linie úto­ku, potkat part­ne­ra a pře­vzít kon­t­ro­lu nad situ­a­cí. Neu­tí­ká­me, nevy­hý­bá­me se tomu co při­chá­zí, jde­me dopře­du a zleh­ka změ­ní­me úhel.

Ten­ka­nem se pak otá­čí­me tak, abychom necha­li útok pro­jít a moh­li se s ním spo­jit a vést ho. Naše cen­t­rum se sta­ne stře­dem spo­leč­né­ho pohy­bu a part­ner se pohy­bu­je kolem toho­to středu.

Oba tyto pohy­by nohou jsou sou­čás­tí vstu­pů, vede­ní part­ne­ra i dokon­če­ní tech­nik, čas­to ve vzá­jem­né návaznosti.

Iri­mi nás také učí jít dopře­du, setkat se s výzva­mi, kte­ré nám život při­ná­ší. Iri­mi vytvá­ří odváž­nou a roz­hod­nou mysl. Ten­kan nám umož­ňu­je vidět pro­stor a mož­nos­ti kolem sebe a vyu­žít je pro řeše­ní kon­flik­tů. Ten­kan naši mysl otevírá.

ZBRANĚ V AIKIDÓ

V aiki­du vel­ká část tech­nik beze zbra­ní pochá­zí z japon­ských bojo­vých umě­ní se zbra­ně­mi. Pro­to je cvi­če­ní se zbra­ně­mi sou­čás­tí tré­nin­ku – obvykle se pou­ží­vá dře­vě­ný meč (bok­ken), tyč (džó) a nůž (tan­tó). S těmi­to zbra­ně­mi může­me cvi­čit kaž­dý sám (pak se jed­ná o subu­ri − nácvik tech­nik nebo kata − sesta­vy), nebo ve dvojicích.

Pokud oba part­ne­ři mají zbraň, cvi­čí sesta­vu při­po­mí­na­jí­cí šerm − jeden úto­čí a dru­hý se brá­ní. Pokud má zbraň pou­ze uke, cvi­čí tori obra­nu pro­ti úto­ku mečem, tyčí nebo nožem (mlu­ví­me pak o tači­do­ri, džó­do­ri resp. tan­tó­do­ri) a tech­ni­ky kon­čí odzbro­je­ním útoč­ní­ka. Pokud má zbraň tori, uke se sna­ží zabrá­nit její­mu pou­ži­tí něja­kým úcho­pem a tori pak cvi­čí tech­ni­ky aiki­do se zbraní.

Prá­ce se zbra­ně­mi nám pomá­há pocho­pit logi­ku tech­nik beze zbra­ní a navíc roz­ví­jí dob­ré drže­ní těla, sílu v cen­t­ru těla, pozor­nost, roz­hod­nost a přesnost.

V kur­zu pra­cu­je­me hlav­ně s mečem. Pro začá­teč­ní­ky je vždy zají­ma­vé vzít ho popr­vé do rukou a zku­sit si jed­no­du­ché seky. Může­te si pak všim­nout, jak během kur­zu zvlá­dá­te i slo­ži­těj­ší pohy­by a del­ší sesta­vy. Váš záměr i kon­t­ro­la meče budou časem mno­hem jas­něj­ší a uvolněnější.

Poz­dě­ji, na tré­nin­cích po kur­zu, se sezná­mí­te i s džó a tantó.

JAPONSKÁ KULTURA

Aiki­do vychá­zí z japon­ské kul­tu­ry a mno­ho z nás japon­ská kul­tu­ra prá­vem fas­ci­nu­je. V aiki­du roz­ví­jí­me prin­ci­py jako  „šisei“ (při­ro­ze­ný vzpří­me­ný postoj),  „mušin“ (prázd­ná a ote­vře­ná mysl),  „omo­te / ura“ nebo vztah mezi star­ší­mi a mlad­ší­mi stu­den­ty („sempai / kohai“), kte­ré tvo­ří zákla­dy nejen japon­ských bojo­vých umě­ní ale doslo­va i celé japon­ské spo­leč­nos­ti. Když je díky cvi­če­ní začne­me chá­pat, může­me lépe poro­zu­mět Japon­sku a Japoncům. 

Záro­veň zjis­tí­te, že rámec našich tré­nin­ků je tvo­řen japon­skou eti­ke­tou. Základ­ní úklo­ny, seze­ní a pra­vi­dla, kte­ré se na aiki­du nau­čí­te, vám budou jako turis­to­vi sta­čit ve všech běž­ných situ­a­cích v Japon­sku – jejich shr­nu­tí najde­te v jed­né z dal­ších kapitol.

A také se u cvi­če­ní postup­ně nau­čí­te pár japon­ských slo­ví­ček a frá­zí – někte­ré z nich se vám můžou hodit v běž­ném živo­tě. Malý slov­ní­ček jsme pro vás při­pra­vi­li na kon­ci této příručky.

SEBEOBRANA

Někte­ří začá­teč­ní­ci při­chá­ze­jí na aiki­do kvů­li tomu, aby se nau­či­li brá­nit. A my od prv­ní­ho týd­ne dělá­me na tré­nin­ku věci, kte­ré mají zlep­šit vaši schop­nost chrá­nit svo­je tělo v pří­pa­dě fyzic­ké­ho nebez­pe­čí. Jen to někdy není zjev­né na prv­ní pohled – sebe­obra­na je totiž něco úpl­ně jiné­ho než to, co před­vá­dě­jí akč­ní filmy.

Učí­me vás padat, pro­to­že úra­zy z pádů jsou mno­hem čas­těj­ší než úra­zy způ­so­be­né něja­kým násilím.

Učí­me vás stát vzpří­me­ně a dívat se kolem sebe, pro­to­že když máte pře­hled o oko­lí a vní­má­te situ­a­ci, doká­že­te pře­de­jít nebez­pe­čí mno­hem dří­ve, než něja­ké nastane.

Posil­ňu­je­me vaše tělo a učí­me vás, jak vaši sílu zamě­řit jed­ním smě­rem, tak­že jste mno­hem sil­něj­ší, než jste si kdy doká­za­li představit.

Učí­me vás zůstat uvol­ně­ní v nena­dá­lém ohro­že­ní, tak­že neztuh­ne­te a může­te konat – utí­kat nebo bojovat.

Učí­me vás vstou­pit pří­mo doprostřed úto­ku nebo se nao­pak vypros­tit z úcho­pu – prv­ní krok tech­ni­ky obvykle skrý­vá i její bojo­vou aplikaci.

A tyto věci dělá­me prak­tic­ky v kaž­dé tech­ni­ce, vol­ně a při­ro­ze­ně, tak­že se je vaše tělo nau­čí a udě­lá, když bude potřeba.

Oprav­du, vět­ši­na akti­vi­ty na našich tré­nin­cích roz­ví­jí schop­nost jed­nat při­mě­ře­ně v ohro­žu­jí­cí situ­a­ci. A vy může­te o našem cvi­če­ní pře­mýš­let i jako o cvi­če­ní sebeobrany.

Avšak v aiki­du je mno­hem více, než jen bojo­vá­ní s dru­hý­mi lid­mi. Sebe­obra­na totiž není naším hlav­ním cílem, je  „jenom“ důsled­kem naše­ho cvičení.