Aikido – život není boj
Možná jste někde slyšeli, že “aikido používá sílu útoku proti útočníkovi” – je to taková otřepaná fráze. A není to pravda. Tento mýtus je zásadní nepochopení toho, co v aikidě děláme. Stačí když se podíváte, jak vypadají techniky aikida a zjistíte, že v aikidě jde o něco úplně jiného, o něco mnohem důležitějšího pro náš běžný život.
Dnešní trénink se nese v duchu plynulého cvičení. Na žíněnce je kolem deseti dvojic a téměř neustále se všichni pohybují. Zdeněk právě útočí na Františku – zvedne ruku nad hlavu a sekne přímo na její čelo. Jak však útočník zvedá ruku k nápřahu, Františka zvedá svoje ruce směrem k němu a dělá krok šikmo za něj. Vypadá to, jakoby mu šla naproti, jakoby se s ním chtěla setkat. Zdeňkova ruka padá do prázdna, avšak Františka ji provází svojí rukou a zároveň se otáčí, takže přesměruje útok kolem sebe a útočník ztrácí rovnováhu. Chvíli to vypadá, že se Zdeněk pohybuje po spirále kolem Františčina centra, pak však ona vymění nohy a pohybem celého svého těla pošle Zdeňkovu hybnost do prázdného prostoru před ní. Zdeňkova ztráta rovnováhy plynule přejde do elegantního pádu a pak si s Františkou vymění role. V dalším kole útočí Františka.
Všimli jste si? Františka ani na moment neobrátila sílu útoku proti Zdeňkovi. To by totiž znamenalo ještě větší konflikt – buď by Zdeňkovi ublížila, nebo by to Zdeňek ustál, obnovil svoji rovnováhu a najednou by měl ještě více sil na to, aby s ní mohl zápasit.
Technika aikida není pomsta za útok. V aikidě vedeme energii útoku do prázdna, do neutrálního prostoru, ve kterém se může agresivita rozplynout.
Prakticky to samé platí v běžném životě. Když na nás někdo zvyšuje hlas a my se ho snažíme překřičet, obvykle to konflikt ještě vyhrotí. Říká se tomu eskalace a ve většině situací to není dobrý nápad, protože nikdy nevíme, jestli to nepovede k násilí nebo ke zničení důležitého vztahu. Život totiž není akční film, ve kterém je násilí zázračné řešení na všechny problémy hlavních postav. Ve skutečném životě má násilí nepříjemné následky.
A i když tohle většina z nás podvědomě chápe, stejně je ve společnosti velmi populární fráze: “Život je boj.” Slýchal jsem ji od příbuzných, v písničkách, ve filmech a samozřejmě všude možně v bojových uměních. Jenže skutečnost je taková, že jen opravdu malá část našich životů je boj. Většina situací v životě rozhodně není o vyhrávání nebo prohrávání, spíše o komunikaci, spolupráci a vzájemné podpoře.
Jasně, v médiích, v politice, v byznysu, v biologii i ve sportu se nám snaží namluvit, že všechno kolem nás je soutěž. Že všichni stále hrajeme “hru s nulovým součtem” – tedy že když jeden vyhrává, ostatní musí prohrát. Je to takové PR klišé, že vítěz bere vše a poražený bude zapomenutý – takže abychom se cítili úspěšně, musíme vyhrávat nad druhými.
Avšak když se podíváte zblízka, skutečný život je úplně jiný. Ve skutečném životě se v politice po volbách snaží všichni v zákulisí domluvit a rozdělit si sféry vlivu. V byznysu se firmy snaží o monopol nebo o kartelové dohody – konkurence je totiž příliš nákladná.
A i když je náš pohled na přírodu je často omezený na darwinovské “soupeření druhů” a “boj o přežití” v potravinovém řetězci, ve skutečnosti je příroda plná spolupráce. Buňky spolupracují v tkanivách, jednotlivci ve společenstvích. Rostliny si navzájem poskytují výživu, ryby si navzájem odstraňují parazity ze šupin, mravce budují mraveniště, predátoři loví ve smečkách, zvířata v lese se navzájem informují o nebezpečí…
Možná jediný příklad čistého “boje” a soutěže v běžném životě jsou sporty. V utkání ve fotbale nebo v MMA opravdu musí někdo prohrát, aby mohl někdo jiný vyhrát. Jenže sport má s našimi opravdovými životy jen velmi málo společného. Vždyť kolik z nás jsme profesionální fotbalisté nebo zápasníci MMA, aby nám na vítězství záleželo tak velmi, že celý svůj život budeme považovat za boj?
Co můžeme vyhrát na své partnerce nebo partnerovi, když budeme vést manželství nebo romantický vztah jako boj? Chceme bojovat se svými dětmi? Dobře, ale jaký společný vztah tím s nimi vytvoříme? Je pro vás důležité bojovat na pracovišti a vítězit nad svými spolupracovníky nebo šéfem? Možná se nám to povede, co tím však získáme?
Ne, udělat si ze života bojovou zónu není ten nejlepší nápad. Je mnohem lepší dívat se na lidi kolem sebe spíše jako na partnery než jako na nepřátele. A pokud se objeví každodenní konflikty – a ty se objeví, protože jsou běžnou součástí partnerství, rodičovství a práce, je dobré hledat řešení win-win. Tak, aby tyto konflikty naše vztahy neničily, ale naopak posilňovaly.
Přesně tak, jak to děláme v aikidě v každé technice. Vypadá to, že na tatami bojujeme jeden proti druhému, že jeden vyhrává a druhý prohrává. Význam našeho cvičení však spočívá ve zkoumání a uklidnění konfliktu.
Pojďme se podívat blíže na to, jak bojové umění aikido může být uměním pro život.
Aikido: měníme konflikt na soulad
V aikidě nejsou žádné soutěže, takže naše energie proudí spíše ke společnému rozvoji, než ke konkurenci a zápasení. Rytmus technik a atmosféra na žíněnce spíše vede k uklidnění vznikajících konfliktů než k jejich eskalaci. Společné cvičení začátečníků a pokročilých nás učí podporovat se navzájem.
Nejdůležitější lekce konstruktivního řešení konfliktů je však obsažena v samotném cvičení aikida – v té výměně, ve které jeden útočí a ten druhý chrání svoji integritu technikou aikida. Techniky jsou totiž sestaveny tak, aby efektivně využívali energii útoku a vedli ji do prázdna, do neutrálního prostoru, ve kterém se může agresivita rozplynout.
V aikidě neobracíme sílu útoku proti útočníkovi. Technika aikida není pomsta za útok, nehrajeme hru “oko za oko, zub za zub”. Zdraví všech zúčastněných by mělo být zachováno, technika útočníkovo tělo neničí, naopak by jej měla rozvíjíjet.
Když se vrátíme ke cvičení v dódžó ze začátku tohoto článku, můžeme si všimnout, že Františka přesměrovala sílu útoku v těchto třech krocích:
1. Vstoupení: setkání se s útokem, přemístění se do prostoru, kde nás útok nezasáhne a kde dokážeme převzít iniciativu a kontrolovat partnera
2. Vedení: spojení se s útokem, přesměrování a využití jeho síly, vychýlení partnera
3. Dokončení: dokončení házením nebo znehybněním, které však v případě aikida vždy vedou sílu útočníka do prázdna – takže útočník není zraněn a zároveň je jeho síla a agresivní záměr rozptýlen
Ve skutečném boji by měl stačit první krok, kterým se dostáváme na místo, kde můžeme partnera ohrozit. Proč tedy děláme dlouhé plynulé techniky, když se dá všechno ukončit prvním krokem a prsty do očí, dlaní pod bradu nebo kolenem do rozkroku, jak navrhuje tolik pragmatiků z různých bojových stylů?
Jednoduše proto, že nás dva další kroky učí věci, které jsou pro život mnohem důležitější. Protože “vedení” a smířlivé “dokončení” jsou tím, co nám umožňuje kultivovat a rozvíjet naše vztahy s druhými lidmi.
Sny o souladu, sny o násilí
Někteří z vás si můžou říct, že jsem naivní, že tyhle “sny o míru a spolupráci” nikdy nebudou fungovat. Mnohokrát jsem to slyšel od lidí, kteří potřebují vyhrávat, aby neměli pocit, že prohrávají. To je samozřejmě úplně legitimní životní postoj, v bojových uměních mnoho lidí sní “sny o tom, že násilí vyřeší jejich problémy”.
Pokud však chcete vědět, kam vedou hesla typu “život je boj” dotažená do extrému, můžete se podívat na dokument “The Good Son: The Life of Ray ‘Boom Boom’ Mancini” o skvělém boxerovi a jeho prozření, když zabil svého soupeře v ringu. Nebo na film “Kdysi byli bojovníky” (Once Were Warriors, 1994), který je natočený podle násilných zážitků z dětství autora románové předlohy. To je boj, násilí a jejich destruktivní důsledky ve své nejčistší podobě – a málokdo chce ve svém životě zajít tak daleko.
Dokonce bych si dovolil tvrdit, že většina z nás dokáže vést své životy mnohem lépe, mnohem konstruktivněji, než postavy zmíněných filmů.
A protože sny se obvykle plní, je dobré rozhodnout se, jaké sny chceme snít. Jestli zaujímáme na našem tréninku konstruktivní nebo destruktivní postoj. Jaký záměr chceme naším cvičení rozvíjet. Protože: to co trénujeme, tím se stáváme.
Opravdu, život není boj. Boj je jen malou částí života. Samozřejmě že vím, že konflikty jsou přirozenou součástí mezilidských vztahů. Avšak na nás záleží, jestli se konfliktům vyhýbáme, chováme se v nich destruktivně nebo v nich hledáme řešení, které obohatí obě strany, řešení win-win.
Aikido nás učí tu třetí možnost: vytěžit z konfliktu co nejvíce a proměnit ho ve spolupráci a tvořivost. A dělá to velmi prakticky a fyzicky – takže se této cestě krok po kroku stáváme silnějšími osobnostmi a zároveň se zbavujeme strachu z druhých lidí a ze skutečných nebo zdánlivých hrozeb tohoto světa.
Je slunečné nedělní odpoledne, po víkendovém semináři s naším francouzským učitelem se před tělocvičnou loučíme s přáteli, se kterými jsme se několik hodin v kuse házeli na žíněnce. Volám taxi, je čas doprovodit učitele na letiště. Ulice je doslova nacpaná parkujícími auty a tak nám taxikář zastaví částečně na přechodu. Rychle nakládám batožinu, když za sebou slyším rozhněvaný hlas. Otáčím se a vidím, že policista na kole křičí na řidiče taxíku: “Kde jsi to zastavil? Co si o sobě myslíš?” Taxikář jen zmateně kouká, vypadá to, že je cizinec a nerozumí.
Zavírám kufr auta a dělám k policistovi dva kroky – znám ho z vidění, chodí do sportovního centra na kávu z automatu. “Dobrý den,” prohodím mírně. Ten pozdrav je vstup a setkání – jako z techniky aikido. Když policista přesune pozornost na mě, pokračuju: “Omlouvám se, že tady stojíme, byli jsme cvičit tady v tělocvičně a teď jedeme s panem učitelem na letiště.” Tím, že naznačím, že máme něco společného – protože chodíme se strážníkem do stejné budovy, jsme najednou na jedné lodi. Tohle je “spojení” z aikida. A také vedení, protože naznačuju směr, kterým chceme pokračovat. Kdybychom se tady začali hádat a řešit pokuty, ztratíme všichni spoustu času a stejně budeme ulici blokovat. Taxi je naložený, učitel nastoupil, řidič sleduje rozhovor a čeká, co bude. Kolem nás krokem projíždí auto, které se snaží taxíku vyhnout.
“Tak rychle, jeďte, už jeďte.” přikazuje policajt autoritativně. Ideální řešení. Děkuju, loučím se a nastupuju. Hrozící konflikt vyplynul do prázdna. Jedeme.
I když používáme v aikidě model fyzického konfliktu, naším záměrem a cílem je proměnit konflikt na soulad. A přesně tohle se dá udělat i v běžných verbálních konfliktech – s policisty, úředníky, partnery, dětmi, kolegy…
Stačí použít v každodenních konfliktech ty samé principy, které rozvíjíme na tatami. Neutíkáme před konflikty a nepříjemnými situaciemi, ani je agresivně nehrotíme. Jednoduše jdeme k tomu, co přichází, abychom se setkali. A pak se spojíme, změníme úhel pohledu, podíváme se na situaci očima toho druhého. Chráníme svoji vlastní integritu všech zúčastněných, vedeme situaci k řešení, které je výhodné pro všechny zúčastněné.
Díky aikidu jsem zažil taková řešení ve svém životě mnoho krát a věřím, že i vám se to občas povede. Protože spolupráce a vzájemná podpora je v životě vždy výhodnější než soupeření. O společném růstu na žíněnce však budu psát až v příštím díle tohoto seriálu o aikidě.