Aikido – život není boj

Mož­ná jste někde sly­še­li, že “aiki­do pou­ží­vá sílu úto­ku pro­ti útoč­ní­ko­vi” – je to tako­vá otře­pa­ná frá­ze. A není to prav­da. Ten­to mýtus je zásad­ní nepo­cho­pe­ní toho, co v aiki­dě dělá­me. Sta­čí když se podí­vá­te, jak vypa­da­jí tech­ni­ky aiki­da a zjis­tí­te, že v aiki­dě jde o něco úpl­ně jiné­ho, o něco mno­hem důle­ži­těj­ší­ho pro náš běž­ný život.

 

Dneš­ní tré­nink se nese v duchu ply­nu­lé­ho cvi­če­ní. Na žíněn­ce je kolem dese­ti dvo­jic a téměř neu­stá­le se všich­ni pohy­bu­jí. Zde­něk prá­vě úto­čí na Fran­tiš­ku – zved­ne ruku nad hla­vu a sek­ne pří­mo na její čelo. Jak však útoč­ník zve­dá ruku k nápřa­hu, Fran­tiš­ka zve­dá svo­je ruce smě­rem k němu a dělá krok šik­mo za něj. Vypa­dá to, jako­by mu šla napro­ti, jako­by se s ním chtě­la setkat. Zdeň­ko­va ruka padá do prázd­na, avšak Fran­tiš­ka ji pro­vá­zí svo­jí rukou a záro­veň se otá­čí, tak­že pře­smě­ru­je útok kolem sebe a útoč­ník ztrá­cí rov­no­váhu. Chví­li to vypa­dá, že se Zde­něk pohy­bu­je po spi­rá­le kolem Fran­tiš­či­na cen­t­ra, pak však ona vymě­ní nohy a pohy­bem celé­ho své­ho těla pošle Zdeň­ko­vu hyb­nost do prázd­né­ho pro­sto­ru před ní. Zdeň­ko­va ztrá­ta rov­no­váhy ply­nu­le pře­jde do ele­gant­ní­ho pádu a pak si s Fran­tiš­kou vymě­ní role. V dal­ším kole úto­čí Františka.

Všimli jste si? Fran­tiš­ka ani na moment neob­rá­ti­la sílu úto­ku pro­ti Zdeň­ko­vi. To by totiž zna­me­na­lo ješ­tě vět­ší kon­flikt – buď by Zdeň­ko­vi ublí­ži­la, nebo by to Zdeňek ustál, obno­vil svo­ji rov­no­váhu a najed­nou by měl ješ­tě více sil na to, aby s ní mohl zápasit.

Technika aikida není pomsta za útok. V aikidě vedeme energii útoku do prázdna, do neutrálního prostoru, ve kterém se může agresivita rozplynout.

Prak­tic­ky to samé pla­tí v běž­ném živo­tě. Když na nás někdo zvy­šu­je hlas a my se ho sna­ží­me pře­kři­čet, obvykle to kon­flikt ješ­tě vyhro­tí. Říká se tomu eska­la­ce a ve vět­ši­ně situ­a­cí to není dob­rý nápad, pro­to­že nikdy neví­me, jest­li to nepo­ve­de k nási­lí nebo ke zni­če­ní důle­ži­té­ho vzta­hu. Život totiž není akč­ní film, ve kte­rém je nási­lí zázrač­né řeše­ní na všech­ny pro­blémy hlav­ních postav. Ve sku­teč­ném živo­tě má nási­lí nepří­jem­né následky.

A i když tohle vět­ši­na z nás pod­vě­do­mě chá­pe, stej­ně je ve spo­leč­nos­ti vel­mi popu­lár­ní frá­ze: “Život je boj.” Slý­chal jsem ji od pří­buz­ných, v pís­nič­kách, ve fil­mech a samo­zřej­mě všu­de mož­ně v bojo­vých umě­ních. Jen­že sku­teč­nost je tako­vá, že jen oprav­du malá část našich živo­tů je boj. Vět­ši­na situ­a­cí v živo­tě roz­hod­ně není o vyhrá­vá­ní nebo pro­hrá­vá­ní, spí­še o komu­ni­ka­ci, spo­lu­prá­ci a vzá­jem­né podpoře. 

Jas­ně, v médi­ích, v poli­ti­ce, v byz­ny­su, v bio­lo­gii i ve spor­tu se nám sna­ží namlu­vit, že všech­no kolem nás je sou­těž. Že všich­ni stá­le hra­je­me “hru s nulo­vým souč­tem” – tedy že když jeden vyhrá­vá, ostat­ní musí pro­hrát. Je to tako­vé PR klišé, že vítěz bere vše a pora­že­ný bude zapo­me­nu­tý – tak­že abychom se cíti­li úspěš­ně, musí­me vyhrá­vat nad druhými.

Avšak když se podí­vá­te zblíz­ka, sku­teč­ný život je úpl­ně jiný. Ve sku­teč­ném živo­tě se v poli­ti­ce po vol­bách sna­ží všich­ni v záku­li­sí domlu­vit a roz­dě­lit si sfé­ry vli­vu. V byz­ny­su se fir­my sna­ží o mono­pol nebo o kar­te­lo­vé doho­dy – kon­ku­ren­ce je totiž pří­liš nákladná. 

A i když je náš pohled na pří­ro­du je čas­to ome­ze­ný na darwi­nov­ské “sou­pe­ře­ní dru­hů” a “boj o pře­ži­tí” v potra­vi­no­vém řetěz­ci, ve sku­teč­nos­ti je pří­ro­da plná spo­lu­prá­ce. Buň­ky spo­lu­pra­cu­jí v tka­ni­vách, jed­not­liv­ci ve spo­le­čen­stvích. Rost­li­ny si navzá­jem posky­tu­jí výži­vu, ryby si navzá­jem odstra­ňu­jí para­zi­ty ze šupin, mrav­ce budu­jí mra­ve­niš­tě, pre­dá­to­ři loví ve smeč­kách, zví­řa­ta v lese se navzá­jem infor­mu­jí o nebezpečí…

Mož­ná jedi­ný pří­klad čis­té­ho “boje” a sou­tě­že v běž­ném živo­tě jsou spor­ty. V utká­ní ve fot­ba­le nebo v MMA oprav­du musí někdo pro­hrát, aby mohl někdo jiný vyhrát. Jen­že sport má s naši­mi oprav­do­vý­mi živo­ty jen vel­mi málo spo­leč­né­ho. Vždyť kolik z nás jsme pro­fe­si­o­nál­ní fot­ba­lis­té nebo zápas­ní­ci MMA, aby nám na vítěz­ství zále­že­lo tak vel­mi, že celý svůj život bude­me pova­žo­vat za boj?

Co může­me vyhrát na své part­ner­ce nebo part­ne­ro­vi, když bude­me vést man­žel­ství nebo roman­tic­ký vztah jako boj? Chce­me bojo­vat se svý­mi dět­mi? Dob­ře, ale jaký spo­leč­ný vztah tím s nimi vytvo­ří­me? Je pro vás důle­ži­té bojo­vat na pra­co­viš­ti a vítě­zit nad svý­mi spo­lu­pra­cov­ní­ky nebo šéfem? Mož­ná se nám to pove­de, co tím však získáme?

Ne, udě­lat si ze živo­ta bojo­vou zónu není ten nej­lep­ší nápad. Je mno­hem lep­ší dívat se na lidi kolem sebe spí­še jako na part­ne­ry než jako na nepřá­te­le. A pokud se obje­ví kaž­do­den­ní kon­flik­ty – a ty se obje­ví, pro­to­že jsou běž­nou sou­čás­tí part­ner­ství, rodi­čov­ství a prá­ce, je dob­ré hle­dat řeše­ní win-win. Tak, aby tyto kon­flik­ty naše vzta­hy neni­či­ly, ale nao­pak posilňovaly. 

Přes­ně tak, jak to dělá­me v aiki­dě v kaž­dé tech­ni­ce. Vypa­dá to, že na tata­mi boju­je­me jeden pro­ti dru­hé­mu, že jeden vyhrá­vá a dru­hý pro­hrá­vá. Význam naše­ho cvi­če­ní však spo­čí­vá ve zkou­má­ní a uklid­ně­ní konfliktu.

Pojď­me se podí­vat blí­že na to, jak bojo­vé umě­ní aiki­do může být umě­ním pro život.

Aikido: měníme konflikt na soulad

V aiki­dě nejsou žád­né sou­tě­že, tak­že naše ener­gie prou­dí spí­še ke spo­leč­né­mu roz­vo­ji, než ke kon­ku­ren­ci a zápa­se­ní. Ryt­mus tech­nik a atmo­sfé­ra na žíněn­ce spí­še vede k uklid­ně­ní vzni­ka­jí­cích kon­flik­tů než k jejich eska­la­ci. Spo­leč­né cvi­če­ní začá­teč­ní­ků a pokro­či­lých nás učí pod­po­ro­vat se navzájem.

Nej­dů­le­ži­těj­ší lek­ce kon­struk­tiv­ní­ho řeše­ní kon­flik­tů je však obsa­že­na v samot­ném cvi­če­ní aiki­da – v té výmě­ně, ve kte­ré jeden úto­čí a ten dru­hý chrá­ní svo­ji inte­gri­tu tech­ni­kou aiki­da. Tech­ni­ky jsou totiž sesta­ve­ny tak, aby efek­tiv­ně vyu­ží­va­li ener­gii úto­ku a ved­li ji do prázd­na, do neut­rál­ní­ho pro­sto­ru, ve kte­rém se může agre­si­vi­ta rozplynout. 

V aiki­dě neob­ra­cí­me sílu úto­ku pro­ti útoč­ní­ko­vi. Tech­ni­ka aiki­da není pomsta za útok, nehra­je­me hru “oko za oko, zub za zub”. Zdra­ví všech zúčast­ně­ných by mělo být zacho­vá­no, tech­ni­ka útoč­ní­ko­vo tělo neni­čí, nao­pak by jej měla rozvíjíjet.

Když se vrá­tí­me ke cvi­če­ní v dódžó ze začát­ku toho­to člán­ku, může­me si všim­nout, že Fran­tiš­ka pře­smě­ro­va­la sílu úto­ku v těch­to třech krocích:

1. Vstou­pe­ní: setká­ní se s úto­kem, pře­mís­tě­ní se do pro­sto­ru, kde nás útok neza­sáh­ne a kde doká­že­me pře­vzít ini­ci­a­ti­vu a kon­t­ro­lo­vat partnera

2. Vede­ní: spo­je­ní se s úto­kem, pře­smě­ro­vá­ní a vyu­ži­tí jeho síly, vychý­le­ní partnera

3. Dokon­če­ní: dokon­če­ní háze­ním nebo zne­hyb­ně­ním, kte­ré však v pří­pa­dě aiki­da vždy vedou sílu útoč­ní­ka do prázd­na – tak­že útoč­ník není zra­něn a záro­veň je jeho síla a agre­siv­ní záměr rozptýlen

Ve sku­teč­ném boji by měl sta­čit prv­ní krok, kte­rým se dostá­vá­me na mís­to, kde může­me part­ne­ra ohro­zit. Proč tedy dělá­me dlou­hé ply­nu­lé tech­ni­ky, když se dá všech­no ukon­čit prv­ním kro­kem a prs­ty do očí, dla­ní pod bra­du nebo kole­nem do roz­kro­ku, jak navr­hu­je tolik prag­ma­ti­ků z růz­ných bojo­vých stylů?

Jed­no­du­še pro­to, že nás dva dal­ší kro­ky učí věci, kte­ré jsou pro život mno­hem důle­ži­těj­ší. Pro­to­že “vede­ní” a smíř­li­vé “dokon­če­ní” jsou tím, co nám umož­ňu­je kul­ti­vo­vat a roz­ví­jet naše vzta­hy s dru­hý­mi lidmi.

Sny o souladu, sny o násilí

 

Někte­ří z vás si můžou říct, že jsem naiv­ní, že tyhle “sny o míru a spo­lu­prá­ci” nikdy nebu­dou fun­go­vat. Mno­ho­krát jsem to sly­šel od lidí, kte­ří potře­bu­jí vyhrá­vat, aby nemě­li pocit, že pro­hrá­va­jí. To je samo­zřej­mě úpl­ně legi­tim­ní život­ní postoj, v bojo­vých umě­ních mno­ho lidí sní “sny o tom, že nási­lí vyře­ší jejich problémy”. 

Pokud však chce­te vědět, kam vedou hes­la typu “život je boj” dota­že­ná do extré­mu, může­te se podí­vat na doku­ment “The Good Son: The Life of Ray ‘Boom Boom’ Man­ci­ni” o skvě­lém boxe­ro­vi a jeho pro­zře­ní, když zabil své­ho sou­pe­ře v rin­gu. Nebo na film “Kdy­si byli bojov­ní­ky” (Once Were Warri­ors, 1994), kte­rý je nato­če­ný pod­le násil­ných zážit­ků z dět­ství auto­ra romá­no­vé před­lo­hy. To je boj, nási­lí a jejich destruk­tiv­ní důsled­ky ve své nej­čist­ší podo­bě – a málo­kdo chce ve svém živo­tě zajít tak daleko.

Dokon­ce bych si dovo­lil tvr­dit, že vět­ši­na z nás doká­že vést své živo­ty mno­hem lépe, mno­hem kon­struk­tiv­ně­ji, než posta­vy zmí­ně­ných filmů.

A pro­to­že sny se obvykle plní, je dob­ré roz­hod­nout se, jaké sny chce­me snít. Jest­li zau­jí­má­me na našem tré­nin­ku kon­struk­tiv­ní nebo destruk­tiv­ní postoj. Jaký záměr chce­me naším cvi­če­ní roz­ví­jet. Pro­to­že: to co tré­nu­je­me, tím se stáváme.

Oprav­du, život není boj. Boj je jen malou čás­tí živo­ta. Samo­zřej­mě že vím, že kon­flik­ty jsou při­ro­ze­nou sou­čás­tí mezi­lid­ských vzta­hů. Avšak na nás zále­ží, jest­li se kon­flik­tům vyhý­bá­me, cho­vá­me se v nich destruk­tiv­ně nebo v nich hle­dá­me řeše­ní, kte­ré obo­ha­tí obě stra­ny, řeše­ní win-win. 

Aiki­do nás učí tu tře­tí mož­nost: vytě­žit z kon­flik­tu co nej­ví­ce a pro­mě­nit ho ve spo­lu­prá­ci a tvo­ři­vost. A dělá to vel­mi prak­tic­ky a fyzic­ky – tak­že se této ces­tě krok po kro­ku stá­vá­me sil­něj­ší­mi osob­nost­mi a záro­veň se zba­vu­je­me stra­chu z dru­hých lidí a ze sku­teč­ných nebo zdán­li­vých hro­zeb toho­to světa.

Je slu­neč­né neděl­ní odpo­led­ne, po víken­do­vém semi­ná­ři s naším fran­couz­ským uči­te­lem se před tělo­cvič­nou lou­čí­me s přá­te­li, se kte­rý­mi jsme se něko­lik hodin v kuse háze­li na žíněn­ce. Volám taxi, je čas dopro­vo­dit uči­te­le na letiš­tě. Uli­ce je doslo­va nacpa­ná par­ku­jí­cí­mi auty a tak nám taxi­kář zasta­ví čás­teč­ně na pře­cho­du. Rych­le naklá­dám bato­ži­nu, když za sebou sly­ším rozhně­va­ný hlas. Otá­čím se a vidím, že poli­cis­ta na kole kři­čí na řidi­če taxí­ku: “Kde jsi to zasta­vil? Co si o sobě mys­líš?” Taxi­kář jen zma­te­ně kou­ká, vypa­dá to, že je cizi­nec a nerozumí.

Zaví­rám kufr auta a dělám k poli­cis­to­vi dva kro­ky – znám ho z vidě­ní, cho­dí do spor­tov­ní­ho cen­t­ra na kávu z auto­ma­tu. “Dob­rý den,” pro­ho­dím mír­ně. Ten pozdrav je vstup a setká­ní – jako z tech­ni­ky aiki­do. Když poli­cis­ta pře­su­ne pozor­nost na mě, pokra­ču­ju: “Omlou­vám se, že tady sto­jí­me, byli jsme cvi­čit tady v tělo­cvič­ně a teď jede­me s panem uči­te­lem na letiš­tě.” Tím, že nazna­čím, že máme něco spo­leč­né­ho – pro­to­že cho­dí­me se stráž­ní­kem do stej­né budo­vy, jsme najed­nou na jed­né lodi. Tohle je “spo­je­ní” z aiki­da. A také vede­ní, pro­to­že nazna­ču­ju směr, kte­rým chce­me pokra­čo­vat. Kdy­bychom se tady zača­li hádat a řešit poku­ty, ztra­tí­me všich­ni spous­tu času a stej­ně bude­me uli­ci blo­ko­vat. Taxi je nalo­že­ný, uči­tel nastou­pil, řidič sle­du­je roz­ho­vor a čeká, co bude. Kolem nás kro­kem pro­jíž­dí auto, kte­ré se sna­ží taxí­ku vyhnout. 

“Tak rych­le, jeď­te, už jeď­te.” při­ka­zu­je poli­cajt auto­ri­ta­tiv­ně. Ide­ál­ní řeše­ní. Děku­ju, lou­čím se a nastu­pu­ju. Hro­zí­cí kon­flikt vyply­nul do prázd­na. Jedeme.

I když pou­ží­vá­me v aiki­dě model fyzic­ké­ho kon­flik­tu, naším zámě­rem a cílem je pro­mě­nit kon­flikt na sou­lad. A přes­ně tohle se dá udě­lat i v běž­ných ver­bál­ních kon­flik­tech – s poli­cis­ty, úřed­ní­ky, part­ne­ry, dět­mi, kolegy…

Sta­čí pou­žít v kaž­do­den­ních kon­flik­tech ty samé prin­ci­py, kte­ré roz­ví­jí­me na tata­mi. Neu­tí­ká­me před kon­flik­ty a nepří­jem­ný­mi situ­a­ci­e­mi, ani je agre­siv­ně nehro­tí­me. Jed­no­du­še jde­me k tomu, co při­chá­zí, abychom se setka­li. A pak se spo­jí­me, změ­ní­me úhel pohle­du, podí­vá­me se na situ­a­ci oči­ma toho dru­hé­ho. Chrá­ní­me svo­ji vlast­ní inte­gri­tu všech zúčast­ně­ných, vede­me situ­a­ci k řeše­ní, kte­ré je výhod­né pro všech­ny zúčastněné.

Díky aiki­du jsem zažil tako­vá řeše­ní ve svém živo­tě mno­ho krát a věřím, že i vám se to občas pove­de. Pro­to­že spo­lu­prá­ce a vzá­jem­ná pod­po­ra je v živo­tě vždy výhod­něj­ší než sou­pe­ře­ní. O spo­leč­ném růstu na žíněn­ce však budu psát až v příš­tím díle toho­to seri­á­lu o aikidě.