Texty o aikido

Myš­len­ka toho­to člán­ku je para­dox­ní a v naší spo­leč­nos­ti vel­mi nezvyk­lá. Cvi­če­ní je nor­mál­ně chá­pá­no jako něja­ký bonus, kte­rý si může­me dovo­lit, když už máme hoto­vé pra­cov­ní úko­ly, rodin­né povin­nos­ti a všech­ny ty super důle­ži­té věci v našich živo­tech. Cvi­če­ní není pova­žo­vá­no za důle­ži­té, tak­že když máme hod­ně inten­ziv­ní život nebo se svět najed­nou zbláz­ní (a to se teď děje), cvi­če­ní z den­ní­ho roz­vr­hu vypad­ne jako první.

Pokud však chce­te, aby váš život dob­ře fun­go­val, musí­te si osvo­jit přes­ně opač­ný postup: čím méně času máte pro sebe, tím více času si udě­lá­te na cvi­če­ní. To pro­to, aby se váš život co nejdří­ve vrá­til do rov­no­váhy a vy jste měli zase méně povin­nos­tí a více času pro sebe.

Pro­to­že pohyb není luxus, pohyb je pod­mín­kou hez­ké­ho živo­ta a pro­fe­si­o­nál­ních úspěchů!

Vysvět­lím to na svém vlast­ním příkladu…

Občas se moje pro­jek­ty nebo svět oko­lo zbláz­ní a začnou se točit rych­le­ji, než je stí­hám zvlá­dat. A já najed­nou potře­bu­ju více ener­gie, více rov­no­váhy, méně stre­su a v nepo­sled­ní řadě více štěs­tí, abych to všech­no ustál.

Všech­ny ty věci mi dává cvi­če­ní – píšu o tom v člán­ku 7 věcí, kte­ré vám pra­vi­del­né cvi­če­ní při­ne­se do živo­ta.

Takže vlastně potřebuji více cvičit.

Když v prů­bě­hu kri­ze dám pri­o­ri­tu sám sobě a víc cvi­čím, posí­lím sám sebe, můj sys­tém se adap­tu­je na “kri­zo­vou” situ­a­ci a já najdu řeše­ní. A ješ­tě k tomu vyros­tu nad nezvyklou situ­a­ci – pro­to­že se v ní musím něco nové­ho nau­čit a zís­kat nové kompetence.

Tím se vše sta­bi­li­zu­je, pro­jekt i svět se (sub­jek­tiv­ně) uklid­ní a já mám míň prá­ce, vyš­ší efek­ti­vi­tu a tím více času na sebe.

Kdy­bych náho­dou kvů­li stre­su z prá­ce pře­stal na pár dní cvi­čit, po týd­nu mám ješ­tě více stre­su, méně času na sebe a rodi­nu a žád­ný pocit, že situ­a­ci zvlá­dám. Po dal­ším týd­nu bych byl vyčer­pa­ný, otrá­ve­ný, podráž­dě­ný a nega­tiv­ní. Moje schop­nost být pánem situ­a­ce by byla nulo­vá a v pod­sta­tě bych se jen sna­žil pře­žít ze dne na den.

Mno­ho­krát jsem tak­to opus­til sám sebe až když mi bylo oprav­du ouvej, ale pak jsem se vždy vrá­til ke cvi­če­ní a nějak jsem se z toho vylí­zal. Viděl jsem to i u svých stu­den­tů aiki­da nebo lidí, kte­ré jsem kou­čo­val: na vlast­ní kůži zaži­li, co jim může při­nést cvi­če­ní nebo nao­pak, jak se dá (bohu­žel) ztra­tit ve svě­tě, když se pra­vi­del­ně nevra­ce­li do své­ho středu.

Ne-cvi­če­ní vede k opuš­tě­ní sebe sama a ztrá­tě kon­t­ro­ly nad svým životem,
cvi­če­ní vede k sebe­vě­do­mí a pře­hle­du nad kaž­do­den­ním provozem.

Já vím, že někdy je vel­mi těž­ké najít si chuť a ener­gii při­jít na tré­nink nebo cvi­čit doma. Avšak vzpo­meň­te si, jak dob­ře se po tré­nin­ku cítí­te! Oprav­du to sto­jí za to. Váš život za to stojí!

I v těch nej­těž­ších časech se dá cvi­čit – u vaře­ní ran­ní­ho čaje, na zastáv­ce auto­bu­su, před schůzkou, na pro­cház­ce z práce.

Vždyť těžkosti jsou příležitostí k tréninku mistovství!

Pro­to vám pře­ju hod­ně rados­ti z pohybu.
Mar­tin Švihla

---

Důležité body

Na závěr jen při­po­me­nu základ­ní body, kte­ré je potře­ba mít na pamě­ti, aby to fungovalo:

• Cvi­čím pra­vi­del­ně (chví­li ráno, chví­li večer a ale­spoň 2 hodi­no­vé tré­nin­ky za týden)
  Cvi­če­ní je čas jenom pro mě (bez vyrušení)
  Cvi­če­ní respek­tu­je moje tělo (tj. nezra­ňu­je ho ale obec­ně rozvíjí)
  Cvi­če­ní mi dává ener­gii (nevy­čer­pá­vá mě zbytečně)
  Cvi­čím tak, abych se vra­cel do rovnováhy
  Cvi­če­ní uvol­ňu­je můj stres a napětí
  Cvi­če­ní mě roz­ví­jí jako člo­vě­ka (cvi­če­ní je pro můj život, ne pro samot­né cvičení)
  Cvi­če­ní mi pri­ná­ší radost a pocit štěstí

A pokud pře­ru­ší­te svůj tré­nink a začne­te se ztrá­cet sami sobě – vždy víte, že se může­te vrá­tit k pohy­bu a k sobě.

PS: Na podob­né téma jsme před časem zve­řej­ni­li i člá­nek Aiki­do v čase koro­na­vi­ru – jak posí­lit svo­ji imu­ni­tu (nejen pro aiki­dis­ty).