Rozhovory s učiteli

Začně­me zeširoka.

Aiki­dó je dis­ci­plí­na, kte­rá se nebo­jí para­do­xů. Mezi nimi je pak jeden, kte­rý nepře­stá­vá pře­kva­po­vat, a to jak zku­še­né­ho aiki­dis­tu, tak zví­da­vé­ho začá­teč­ní­ka: máme co do čině­ní s pra­xí, kte­rá má jas­ně urče­né­ho zakla­da­te­le, nezpo­chyb­ni­tel­ný zdroj (dokon­ce i datum naro­ze­ní), a navíc je zaklá­da­jí­cím prin­ci­pem této pra­xe myš­len­ka sjed­no­ce­ní. Pro­je­vy této pra­xe jsou při­tom roz­tříš­tě­ny do mno­ha forem výu­ky a pře­dá­vá­ní, kte­ré se opí­ra­jí o stej­ně vel­ké množ­ství výkla­dů a organizací.

Samo­zřej­mě může­me tuto roz­tříš­tě­nost pova­žo­vat za znám­ku vita­li­ty, kte­rá je bez­po­chy­by lep­ší, než zka­me­ně­ní, jež by se pokou­še­lo uzavřít aiki­dó do úzké a strikt­ní defi­ni­ce, nehyb­né a vsa­ze­né do rámu, jako by šlo o expo­nát v muzeu.

To ale nic nemě­ní na tom, že vět­ši­na cvi­čen­ců nese ten­to para­dox těž­ce a může je to dokon­ce dovést k pochyb­nos­tem o tom, zda jsou zákla­dy a meto­dy jejich dis­ci­plí­ny relevantní.

Při­tom když zamě­ří­me pozor­nost na onu mno­host pro­je­vů, rych­le dospě­je­me k závě­ru, že se ve vět­ši­ně pří­pa­dů jed­ná pou­ze o odliš­nost úhlů pohle­du a pří­stu­pů. Jde tedy o otáz­ku pri­o­rit a seřa­ze­ní hod­not, pří­pad­ně ješ­tě o reflexe pod­lo­že­né růz­ný­mi stup­ni pokro­ku na Cestě.

Při­po­meň­me si zde podo­ben­ství o čtyřech slep­cích, kte­ří pot­ka­jí slo­na: jeden se dotkne nohy, dru­hý cho­bo­tu, tře­tí oca­su a posled­ní klu… Kaž­dý z nich je pak pře­svěd­čen, že „slon je to, čeho se dotý­kám“, ale žád­ný ho nedo­ká­že pojmout jako celek.

Ať chce­me, nebo ne, my, aiki­dis­té, jsme v podob­né situ­a­ci: boha­tost a hloub­ka aiki­da, jeho myš­len­ky, jeho ambi­ce, jeho cvi­čeb­ní situ­a­ce, nás odsu­zu­jí k tomu, že s ním máme jenom díl­čí, ome­ze­nou zku­še­nost. Teo­re­tic­ké a abs­trakt­ní poje­tí aiki­da v jeho úpl­nos­ti tak zůstá­vá dosti obtíž­né, už vůbec nemluvě o jeho mis­trov­ském zvlád­nu­tí, kte­ré zůsta­ne navždy na hori­zon­tu naší perspektivy.

Neboť „Dó“ je podob­né živo­tu: zahr­nu­je vše a vzpou­zí se jaké­ko­li abso­lut­ní kontrole.

Z toho ply­ne, že když hovo­ří­me o aiki­du a pokou­ší­me se jím žít a pře­dá­vat ho, jaká­ko­liv myš­len­ka, jaké­ko­liv instruk­ce, jaké­ko­liv pře­svěd­če­ní, jsou pou­ze pro­vi­zor­ní, díl­čí a při­bliž­né. A nejde o to si na ten­to stav věcí stě­žo­vat: jde o to být si ho vědom (a… řád­ky, kte­ré násle­du­jí nejsou z této zása­dy výjimkou).

Ve sku­teč­nos­ti na tom­to „pro­vi­zor­ním, díl­čím a při­bliž­ném“ není nic udi­vu­jí­cí­ho ani pobu­řu­jí­cí­ho. Sta­čí si uvě­do­mit, že to, o čem aiki­dó pojed­ná­vá, není nic men­ší­ho než pro­blém, kte­rý sto­jí v zákla­du jaké­ho­ko­liv spo­le­čen­ské­ho uspo­řá­dá­ní a jehož způ­sob řeše­ní struk­tu­ru­je kaž­dou lid­skou sku­pi­nu: jak pra­co­vat s nási­lím, kon­flik­tem, riva­li­tou. Tvá­ří v tvář této pro­ble­ma­ti­ce spo­čí­vá ori­gi­na­li­ta naše­ho cvi­če­ní mož­ná v tom, že k ní při­stu­pu­je dyna­mic­ky, jakož­to Dó, jako pro­ces, kte­rý exis­tu­je, pou­ze pokud se do něj zapo­jí­me a niko­li když navrh­ne­me koneč­né, nor­ma­tiv­ní a dogma­tic­ké řešení.

Je tudíž zce­la legi­tim­ní tole­ro­vat růz­né pohle­dy na věc, když jde o to pomo­ci lidem žít spolu.

Pokus­me se vytvo­řit si – při­bliž­ně a pro­vi­zor­ně – jis­té nástro­je, kte­ré by nám umož­ni­ly vnést do této mno­hos­ti výkla­dů, pří­stu­pů a pohle­dů tro­chu řádu. Mož­ná tím dospě­je­me k jis­té soudržnosti.

Navr­hu­ji tři struk­tu­ru­jí­cí myšlenky:

• Roz­díl mezi „budžu­cu“ a „budó“
• Myš­len­ka – nebo vůle – vyře­šit kon­flikt tak, aby po něm nezby­lo nic toxického
• Pra­xe, kte­rá se váže víc na rea­li­tu repre­zen­ta­ce než­li na repre­zen­ta­ci reality

 

1/ Od budžucu k budó

 

Čas­to se tyto dva výra­zy téměř neroz­li­šu­jí, ačko­li kon­cep­ty, kte­ré se za nimi skrý­va­jí, jsou jas­ně rozdílné:

• „Budžu­cu“ ozna­ču­je kaž­dou bojo­vou meto­du nebo tech­ni­ku, kte­rá má za cíl roz­ví­jet kom­pe­ten­ci za úče­lem násled­né apli­ka­ce v oblas­ti vál­ky nebo konfliktu.
• „Budó“ ozna­ču­je pro­střed­ky nebo sou­bor tech­nik vyvi­nu­tých v kon­tex­tu boje, ale vyu­ží­va­ných v per­spek­ti­vě vše­stran­né­ho zkou­má­ní člo­vě­ka a života.

 

Na zákla­dě těch­to struč­ných defi­ni­cí je pak jed­no­du­ché zpřes­nit naše poro­zu­mě­ní těm­to pojmům pro­střed­nic­tvím řady protikladů:

• Per­spek­ti­va kon­krét­ní uži­teč­nos­ti / per­spek­ti­va vše­stran­né­ho rozvoje
• Roz­ví­je­ní kom­pe­ten­cí s výhle­dem na jejich vyu­ži­tí / posou­vá­ní se v logi­ce hle­dá­ní či putování
• Cíl / Cesta
• Zamě­ře­ní na vněj­ší před­mět stu­dia / před­mě­tem stu­dia je stu­di­um samo (cílem cvi­če­ní je cvičení)
• Hle­dá­ní krát­ko­do­bých výsled­ků (nebo při­nejmen­ším co nej­rych­lej­ších výsled­ků) / šká­lou stu­dia je celý život
• Záva­zek poskyt­nout výsled­ky / záva­zek k pou­ži­tým pro­střed­kům (výsled­ky se dostaví…)

 

Samo­zřej­mě nachá­zí­me spo­leč­né body – vždyť jde o prá­ci se stej­ným nástro­jem – ale roz­dí­ly spo­čí­va­jí ve smys­lu, kte­rý dává­me prá­ci s těmi­to nástro­ji, v per­spek­ti­vě, jež nás žene vpřed a v časo­vém měřít­ku, do kte­ré­ho je naše hle­dá­ní zasazeno.

Je nicmé­ně prav­da, že aiki­dó může vyvo­lá­vat jis­té zma­te­ní v důsled­ku své rela­tiv­ní tech­nic­ké či for­mál­ní blíz­kos­ti vůči tomu, co obvykle nazý­vá­me sebe­obra­nou. Chce­me-li sro­zu­mi­tel­ně­ji ilu­stro­vat roz­díl mezi kon­cep­ty Dó a džu­cu, mož­ná je dokon­ce lep­ší zmí­nit dis­ci­plí­ny, jako jsou iai­dó či kjúdó – dis­ci­plí­ny, kte­ré zce­la jed­no­znač­ně postrá­da­jí jaký­ko­li zájem o bojo­vou aplikaci.

U těch­to dis­ci­plín, s ohle­dem na jejich bojo­vé před­chůd­ce, si vší­má­me, že nástroj (zbraň, tech­ni­ka) a tra­di­ce (his­to­rie, mýty, legen­dy, fan­ta­zie a afek­tiv­ní aso­ci­a­ce) jsou udr­žo­vá­ny jakož­to hyb­né pro­střed­ky cvi­če­ní, ale cíl je radi­kál­ně odliš­ný, pro­to­že už v žád­ném pří­pa­dě nejde o to něko­ho pře­sek­nout či probodnout…

Zamýš­le­ný­mi cíli jsou kon­cen­t­ra­ce, koor­di­na­ce, zapo­me­nu­tí na sebe, mis­trov­ství… A je zají­ma­vé povšim­nout si pře­vrá­ce­ní hod­not, kte­ré způ­so­bí, že „mis­trov­ství“ se sta­ne cílem, zatím­co v rám­ci džu­cu bylo pod­mín­kou úspěchu.

Ten­to vývoj co do smys­lu a per­spek­ti­vy se samo­zřej­mě neo­be­jde bez zave­de­ní urči­tých změn v tech­ni­ce samé: během roz­vo­je Dó bude­me vždy svěd­ky jis­té vůle po for­ma­li­za­ci, uspo­řá­dá­ní či po urči­té aka­de­mič­nos­ti; dosta­ví se také poku­še­ní ke zpo­ma­le­ní či estetismu.

Pře­se všech­no ale vždy půjde o to respek­to­vat ome­ze­ní vlast­ní dané­mu nástro­ji (luk, šavle, hůl, lid­ské tělo…) a důsled­ně držet své hle­dá­ní v rám­ci těch­to omezení.

Pokud jde o aiki­dó – jak nás k tomu vyzý­vá jeho název – je jas­né, že logi­ku a kohe­ren­ci v jeho prak­ti­ko­vá­ní nalez­ne­me, pou­ze pokud se jed­no­znač­ně posta­ví­me do per­spek­ti­vy Dó. Nao­pak, pokud se nechá­me okla­mat nejed­no­znač­nos­tí jeho podo­by coby „sebe­obra­ny“, odsu­zu­je­me se k frustra­ci, nespo­ko­je­nos­ti a demotivaci.

Krá­čet po tom­to Dó zna­me­ná vydat se na Ces­tu, kte­rá pout­ní­ka pro­mě­ní neje­nom skr­ze úsi­lí vyna­lo­že­né k tomu, aby se při­blí­žil cíli (o němž ví, že ho nikdy nedo­sáh­ne), ale také skr­ze kra­ji­ny, kte­rý­mi putu­je a sou­put­ní­ky, kte­ré na své ces­tě potká, ba i skr­ze okli­ky a pří­pad­né sle­pé ulič­ky, do kte­rých občas zabloudí.

Ale o jaký cíl, o jakou per­spek­ti­vu se jedná?

 

2/ Řešení konfliktu bez toxických pozůstatků – strategie vítěz-vítěz.

 

Vyty­čit si ten­to prin­cip jako cíl naše­ho hle­dá­ní je to, v čem sku­teč­ně spo­čí­vá ori­gi­na­li­ta a zvlášt­nost aiki­da v rám­ci rodi­ny budó:

• Dob­ře vyře­še­ný kon­flikt neza­ne­chá žád­nou tou­hu po pomstě, vystup­ňo­vá­ní, eska­la­ci, žád­nou frustra­ci, kte­rá by moh­la zno­vu při­mět uchý­lit se k násilí
• Z toho důvo­du je na mís­tě neu­si­lo­vat ani o zni­če­ní, ani o ponížení. 

Ani se zde nejed­ná o odra­zo­vá­ní, neboť to by moh­lo vyvo­lat dojem nespra­ve­dl­nos­ti a frustra­ci, tak­že by pod zdá­ním kli­du dál dout­nal pla­men. Jde mno­hem spí­še o chuť pře­svěd­čit: pře­svěd­čit sebe i dru­hé­ho, že tím, pro­ti čemu je tře­ba bojo­vat, není ten dru­hý, nýbrž nási­lí samo (nebo tou­ha po něm). Svým způ­so­bem je cílem vysvo­bo­dit dru­hé­ho z jeho vlast­ní­ho nási­lí, aniž by se člo­věk stal jeho obě­tí, a zaří­dit, aby obě stra­ny ode­šly ze zku­še­nos­ti kon­flik­tu obohaceny.

V té míře, v jaké neu­si­lu­je o zká­zu, bývá občas aiki­dó před­sta­vo­vá­no jako bojo­vé umě­ní milo­sr­den­ství… V tu chví­li ale zapo­mí­ná­me, že „milo­sr­den­ství“ musí před­chá­zet „domi­nan­ce“. Může­me být milo­srd­ní, pou­ze pokud jsme před­tím nad dru­hým měli moc. Vzpo­meň­me si na Augusta v Cor­ne­illo­vě Cin­no­vi: „Jsem pánem sebe sama, jakož i vše­ho­mí­ra; / jsem jím, chci jím být…“ Auguste před­klá­dá svou milost odsou­ze­ným spik­len­cům jako ved­lej­ší efekt moci, kte­rou má jak nad sebou samým, tak nad zbyt­kem svě­ta… Otáz­ka pak zní: jak sám nebýt ovlá­dán svou tou­hou po nadvládě?

Jak vidí­me, z důvo­du své nut­ně dua­lis­tic­ké pova­hy není tato před­sta­va milo­sr­den­ství kom­pa­ti­bil­ní s tím, k čemu se hlá­sí aiki­dó: sjed­no­ce­ní, jed­no­ta, sply­nu­tí… jež nás vede k tomu pro­hlá­sit: „dru­hý jsem já“; „je mým zrca­dlem, občas pře­vrá­ce­ným, občas zkres­lu­jí­cím, ale přes­to mne zob­ra­zu­je“; „zlo, kte­ré bych mu způ­so­bil, by mi ublí­ži­lo úpl­ně stej­ně“. Půjde tedy o to poku­sit se vyrůst skr­ze to, že pomů­že­me dru­hé­mu vystou­pit ze spi­rá­ly nási­lí a že mu tím pádem tak­též umož­ní­me vyrůst.

Když nad tím vším pře­mýš­lí­me, hod­no­ta, kte­rou má aiki­dis­ta zosob­ňo­vat, je přes­ně jed­na z oné tro­ji­ce figu­ru­jí­cí na prů­če­lích našich repub­li­kán­ských budov: bratrství.

 

Aikidó: bratrské bojové umění

 

Zmí­ně­ný prin­cip je samo­zřej­mě teo­re­tic­ký a abs­trakt­ní, ale vyplý­va­jí z něho posto­je a způ­so­by cho­vá­ní, kte­ré jsou zce­la reál­né a kon­krét­ní: logi­ka usmí­ře­ní a niko­li stup­ňo­vá­ní, hle­dá­ní kli­du a vyrov­na­nos­ti spí­še než síly a rych­los­ti, naslou­chá­ní spí­še než jed­no­stran­né pro­sa­zo­vá­ní sebe sama, pozor­nost nasmě­ro­va­ná k dru­hé­mu spí­še než ego­cen­t­ris­mus, sro­zu­mi­tel­ná jed­no­du­chost spí­še než vir­tu­oz­ní sofistikovanost.

V mno­ha ohle­dech je toto odmít­nu­tí pří­stu­pu „oko za oko“ blíz­ké křes­ťan­ské­mu posel­ství. To hlá­sá odpuš­tě­ní mís­to zlo­by. Ale… aiki­dó je bojo­vé umě­ní a jako tako­vé nej­ra­dě­ji dosa­hu­je situ­a­ce, kdy nedo­jde k úho­ně, tak­že není co odpouš­tět: není tře­ba nasta­vo­vat dru­hou tvář, pro­to­že polí­ček neza­sá­hl tu první…

Mož­ná je vhod­né při­po­me­nout, že zde hovo­ří­me o per­spek­ti­vě. Z toho důvo­du vše dosud řeče­né před­klá­dá teo­rii a ide­ál­ní vizi, kte­ré samo­zřej­mě pro­stu­pu­jí pra­xí a dáva­jí jí směr, přes­to se v ní však nikdy nebu­dou nachá­zet ve své úpl­nos­ti. Tyto prin­ci­py defi­nu­jí před­mět a smy­sl stu­dia, pomá­ha­jí vypra­co­vat obraz per­spek­ti­vy, skr­ze niž se pouš­tí­me do pra­xe, jejíž rea­li­ta bude nut­ně… pro­vi­zor­ní a při­bliž­ná, ba dokon­ce občas cel­kem chaotická.

V této teo­rii a v tom­to ide­á­lu se také nachá­zí to, co obvykle nazý­vá­me „duchov­ní roz­měr aiki­da“, o kte­rém se čas­to hovo­ří, ale málo­kdy se jas­ně vyme­zí. Neboť toto bra­tr­ství, kte­ré je naším cílem, se může při­blí­žit pou­ze skr­ze pro­ces vyjed­ná­vá­ní, jenž sám před­po­klá­dá neje­nom naslou­chá­ní dru­hé­mu, ale také zpo­chyb­ňo­vá­ní vlast­ních nena­pad­nu­tel­ných kon­cep­cí. Co je na mně nad­by­teč­né­ho? Jsou mé náro­ky opod­stat­ně­né? Nee­xis­tu­jí něja­ké výhon­ky mé osob­nos­ti, kte­ré by bylo vhod­né obrou­sit? A řada dal­ších otá­zek, kte­ré se pokou­še­jí ucho­pit obry­sy arche­ty­pál­ní při­ro­ze­nos­ti člo­vě­ka a při­blí­žit se jí. Co by moh­lo být duchov­něj­ší­ho, než tato prá­ce na sobě samém, jež je sou­čas­ně ces­tou za poro­zu­mě­ním lid­ské přirozenosti?

Záro­veň je zde dal­ší vel­mi význam­ný důsle­dek této vol­by dosa­dit bra­tr­ství (nebo stra­te­gii vítěz-vítěz) na trůn, k němuž hle­dí naše dis­ci­plí­na: to ono je zdro­jem soudrž­nos­ti spo­ju­jí­cí teo­rii a pra­xi, ide­ál a rea­li­tu cvi­čen­ce, vzdá­le­nost per­spek­ti­vy a kaž­do­den­nost zku­še­nos­ti ve světě.

Neboť v rám­ci dódžó jsou zde uke a tori vskut­ku pro­to, aby se navzá­jem povznes­li, aby si pomoh­li zdo­ko­na­lit se, ale také aby si uži­li tu chví­li a umož­ňo­va­li dru­hé­mu si ji užít. A veš­ke­ré cvi­če­ní spo­čí­vá jedi­ně v tom vytvá­řet čas a pro­stor, v němž je mož­né uvést na scé­nu toto obou­stran­né vítěz­ství. Uvnitř repre­zen­ta­ce stře­tu zaží­va­jí cvi­čen­ci ve sku­teč­nos­ti zku­še­nost vzá­jem­né pomo­ci, kom­ple­men­ta­ri­ty, jíž je stří­dá­ní rolí nej­či­tel­něj­ším sym­bo­lem a v jejímž rám­ci je efekt zrca­dla všu­dypří­tom­ný, ať už si to uvě­do­mu­je­me, nebo ne.

Chá­pe­me-li výraz „dělat aiki­dó“ doslov­ně, tj. „vytvá­řet kou­sek aiki­da“, „dávat aiki­du exis­ten­ci“, „pro­půj­čit svou oso­bu před­ve­de­ní aiki­da“, pak to v tom­to kon­tex­tu repre­zen­ta­ce kon­flik­tu zna­me­ná, že se musí­me posta­vit do prů­se­čí­ku těch­to dvou zásad:

• Usi­lo­vat o roz­ví­je­ní kom­pe­ten­cí, kva­lit a způ­sobů bytí umož­ňu­jí­cích při­blí­žit se cíli.
• Mít oka­mži­tý uži­tek z prin­ci­pů a hod­not, kte­ré se pokou­ší­me zosobňovat.

Tyto dvě zása­dy – pro­gre­se a oka­mži­tost – struk­tu­ru­jí rea­li­tu repre­zen­ta­ce, kte­rou mají cvi­čen­ci mož­nost prožívat.

 

3/ Realita reprezentace

 

Je jas­né, že pro­ží­va­ná rea­li­ta cvi­čen­ce je repre­zen­ta­cí kon­flikt­ních situ­a­cí. A stej­ně jako na diva­dle, tato repre­zen­ta­ce může zau­jí­mat růz­né posto­je a brát na sebe růz­né podo­by: může chtít být rea­lis­tic­ká, epic­ká, hero­ic­ká, poe­tic­ká, sym­bo­lic­ká, alu­ziv­ní, ide­a­lis­tic­ká, kari­ka­tur­ní, edu­ka­tiv­ní, este­tic­ká, humor­ná… nebo si ješ­tě vybrat z řady dal­ších možností.

Kaž­dá repre­zen­ta­ce totiž před­po­klá­dá odstup, jis­tou vzdá­le­nost mezi zná­zor­ňo­va­ným před­mě­tem – refe­ren­tem (tím je zde situ­a­ce kon­flik­tu) – a rea­li­tou repre­zen­ta­ce (tou je zde pro­ži­tek v rám­ci dódžó). Uči­tel (mode­rá­tor, reži­sér) pak musí čelit otáz­ce, co nabíd­nout jako pro­střed­ky pro pře­ko­ná­ní této vzdá­le­nos­ti a vypl­ně­ní ono­ho pro­sto­ru. Je si při­tom vědom toho, že vnést „natvr­do“ situ­a­ci kon­flik­tu dovnitř dódžó není ani mož­né, ani žádoucí.

V násle­du­jí­cí úva­ze nám v tom­to ohle­du pomů­že, pokud pro­zkou­má­me a uvě­do­mí­me si růz­né aspek­ty, kte­ré utvá­ře­jí dódžó a kte­ré sou­vi­se­jí s jeho úče­lem, totiž že má být mís­tem vyko­ná­vá­ní Dó: dódžó je záro­veň ško­lou, labo­ra­to­ří, diva­dlem a chrámem.

• Ško­lou, neboť nám jde o zdo­ko­na­lo­vá­ní se v jis­té kompetenci;
• Labo­ra­to­ří, neboť je tře­ba pro­vá­dět ana­lý­zu a zamě­řo­vat se na frag­men­ty, zvět­šo­vat jejich rysy (efekt mik­ro­sko­pu), experimentovat;
• Diva­dlem, neboť kaž­dý musí sehrát svou roli a nabíd­nout své tělo katarzi;
• Chrá­mem, v němž se ode­hrá­vá obřad mají­cí za cíl očis­tu a vymítání.

 

Tato repre­zen­ta­ce bude dále fun­go­vat na něko­li­ka rovi­nách, kte­ré bude­me muset zohlednit:

• Rovi­na indi­vi­du­ál­ní / rovi­na kolektivní
• Rovi­na sku­teč­ná / rovi­na obrazná

 

Rovi­na indi­vi­du­ál­ní odka­zu­je záro­veň k indi­vi­du­ál­ní­mu pokro­ku kaž­dé­ho i k oka­mži­té­mu pro­spě­chu (očiš­tě­ní, radost), kte­rý z cvi­če­ní má.

Kolek­tiv­ní rovi­na, na kte­rou se čas­to zapo­mí­ná (přes­to­že tokij­ské Aiki­kai před­sta­vu­je cíl aiki­da coby „zdo­ko­na­lo­vá­ní spo­le­čen­ských vzta­hů cvi­če­ním těla a ducha“), se týká har­mo­nie v rám­ci sku­pi­ny. K ní při­spí­vá zklid­ně­ní kaž­dé­ho, stej­ně jako prá­ce na naslou­chá­ní a vyjednávání.

Sku­teč­nou rovi­nu doce­ní­me (jak­ko­li je to obtíž­ně měři­tel­né) pro­střed­nic­tvím reál­né­ho naby­tí kom­pe­ten­cí, ale také skr­ze auten­tič­nost vzta­hu vítěz-vítěz mezi obě­ma part­ne­ry a skr­ze inten­zi­tu těles­né­ho pro­žit­ku dob­ra, rados­ti, slas­ti. Bude se také pro­je­vo­vat ve všem, co se týká reál­ných limi­tů těl, jež pra­cu­jí: úna­va, bolest, pří­pad­ná zranění.

Rovi­na obrazná je rovi­nou, v níž se vykres­lu­je naše před­sta­va o tom, co zrov­na dělá­me, nebo o tom, co si mys­lí­me, že dělá­me, nebo o tom, co bychom chtě­li dělat. Občas může s „kon­krét­ní rea­li­tou“ sou­vi­set jen vzdá­le­ně, přes­to ale zásad­ním způ­so­bem při­spí­vá k rea­li­tě repre­zen­ta­ce, zejmé­na ve vzta­hu k moti­va­ci. Prá­vě v této oblas­ti se rov­něž nachá­zí vše, co je na vzta­hu mis­tr / žák nevy­slo­vi­tel­né a sub­jek­tiv­ní. Jsme si při­tom jas­ně vědo­mi, jaké mís­to ten­to vztah zau­jí­má v rám­ci dob­ro­druž­ství, kte­ré­ho je záro­veň hyba­te­lem i pohon­nou hmotou.

Rea­li­tu repre­zen­ta­ce tak bude utvá­řet kom­bi­na­to­ri­ka všech těch­to slo­žek, v závis­los­ti na rela­tiv­ním význa­mu, kte­rý jim při­pi­su­je­me, a na způ­so­bu jejich hie­rar­chi­za­ce. Jak vidí­me, celý pro­ces se tudíž stá­vá nezměr­ně kom­plex­něj­ším, než pou­hý peda­go­gic­ký postup vypra­co­va­ný u tabule.

Cílem této kom­bi­na­to­ri­ky bude slou­čit pod­mín­ky hle­dá­ní v rám­ci dódžó, aby pak totéž mohl udě­lat kaž­dý ve svém nit­ru. Zruč­ně hrát se vše­mi zmí­ně­ný­mi páka­mi, aby se moh­ly navzá­jem živit obě osy, na jejichž prů­se­čí­ku bude cvi­če­ní nabý­vat veš­ke­ré­ho své­ho smys­lu: na jed­nu stra­nu postu­po­vat na Ces­tě, a na dru­hou stra­nu bez­pro­střed­ně těžit z jejích dob­ro­di­ní tím, že jsme pono­ře­ni v jejích principech.

Tato rea­li­ta repre­zen­ta­ce je jedi­ná, kte­rou cvi­če­nec sku­teč­ně pro­ží­vá, a tím je mno­hem důle­ži­těj­ší než (hypo­te­tic­ká) repre­zen­ta­ce rea­li­ty. Uvě­do­mí­me-li si ten­to fakt i mno­host mož­ných kom­bi­na­cí, kte­ré z něj ply­nou, vede nás to k tomu, že se již nebu­de­me podi­vo­vat nad mno­hos­tí forem, kte­ré na sebe aiki­dó bere v závis­los­ti na vyu­ču­jí­cích, ško­lách, sku­pi­nách… Již se nad tím nebu­de­me podi­vo­vat ani pohor­šo­vat, pro­to­že i když je mož­né, že někte­ré kom­bi­na­ce jsou plod­něj­ší než jiné a mají vět­ší prav­dě­po­dob­nost, že nás dove­dou dále či hlou­bě­ji, v koneč­ném důsled­ku jsou všech­ny tyto poku­sy nut­ně pou­ze díl­čí, pro­vi­zor­ní a přibližné…

 

Aikidó je slavnost

 

Na poza­dí celé­ho před­cho­zí­ho výkla­du se vykres­lu­je dal­ší para­dox: vždyť intu­i­tiv­ním obra­zem toho­to Dó je puto­vá­ní, Ces­ta, pokrok nebo smě­řo­vá­ní vede­né jis­tou per­spek­ti­vou, a tudíž vyža­du­jí­cí dlou­hý čas, trvá­ní. Toto Dó je při­tom nut­né pojí­mat výhrad­ně v přítomnosti.

Výraz „dělat aiki­dó“ je tře­ba chá­pat v pří­tom­ném čase. Sjed­no­tit pod­mín­ky hle­dá­ní – v sobě, stej­ně jako v rám­ci dódžó – je potře­ba v jed­nom oka­mži­ku. A za tím úče­lem, abychom z prin­ci­pů Aiki měli vět­ší uži­tek, abychom byli těmi­to prin­ci­py pro­stou­pe­ni tím, že je vstře­bá­me a sta­ne­me se jejich ztě­les­ně­ním, abychom dali aiki­du šan­ci exis­to­vat, abychom se do něj moh­li pono­řit jako do láz­ně, pro to všech­no se musí­me upnout k ide­a­li­za­ci oka­mži­ku. Musí­me se povznést nad sebe sama, dělat, jako bychom ovlá­da­li prin­ci­py, kte­ré se prá­vě pokou­ší­me si osvo­jit, musí­me usi­lo­vat o to, abychom byli hod­ni výzvy, kte­rou je úlo­ha „vytvo­řit kou­sek aikida“. 

Musí­me umož­nit napl­ně­ní pří­tom­né­ho oka­mži­ku pro­střed­nic­tvím pozor­né a dob­ro­sr­deč­né pří­tom­nos­ti, při­ro­ze­nos­tí a leh­kos­tí pohy­bu, vzá­jem­nou pomo­cí a zklid­ně­ním, abychom si navzá­jem, spo­leč­ně a kolek­tiv­ně, umož­ni­li pro­žít sku­teč­né oka­mži­ky aikida.

Tato vůle upřed­nost­nit pozi­tiv­ní, bla­ho­dár­né, sílu živo­ta, sdí­le­ní, bra­tr­ství, jež se pro­je­vu­je v dódžó při ide­a­li­za­ci oka­mži­ku, tato vůle se při bliž­ším pohle­du uka­zu­je být nezbyt­nou pod­mín­kou, aby bylo cvi­če­ní vůbec možné.

Pro­veď­me nyní úkrok stra­nou mimo dódžó a uká­že se nám, že exis­tu­je dal­ší situ­a­ce, kde se tato záměr­ná ide­a­li­za­ce vzta­hu k dru­hým spon­tán­ně pro­je­vu­je: slavnost.

Slav­nost, kdy kaž­dý při­chá­zí vyzbro­je­ný vlast­ním úsmě­vem a dobrou nála­dou, čímž dává naje­vo svou pří­stup­nost a ote­vře­nost k dru­hým, kdy se pokou­ší­me nic nedra­ma­ti­zo­vat, kdy jde o to před­vést se v tom nej­lep­ším svět­le a strh­nout dru­hé ve svém sle­du. Pokou­ší­me se být pro­jas­ně­ní a kaž­dý si uvě­do­mu­je, že má za úkol být auto­rem a akté­rem toho­to výji­meč­né­ho oka­mži­ku, kdy je jas­né, že se nachá­zí­me v mezi­pro­sto­ru a jde o to se co nej­lé­pe vystrojit.

Stej­ně jako „cílem cvi­če­ní je cvi­če­ní samo“, úče­lem slav­nos­ti je, aby se slav­nost povedla.

Para­le­la je oči­vid­ná: sean­ce aiki­da, se svým spe­ci­fic­kým časo­prosto­rem a uspo­řá­da­nou a ide­a­li­zo­va­nou repre­zen­ta­cí kon­flik­tu, se budu­je pod­le stej­né logi­ky jako slav­nost, vydě­le­ný oka­mžik posta­ve­ný do pro­ti­kla­du vůči sho­nu světa.

A dušev­ní dis­po­zi­ce stej­ně jako i cho­vá­ní účast­ní­ků nut­né pro „úspěch“ jsou si v mno­ha ohle­dech podobné.

Závě­rem dopl­ně­ní, kte­ré změ­ní (sko­ro) všechno.

Neboť kaž­dý ví, že sta­čí málo, aby se „osla­va poka­zi­la“ a že úle­ty se vždyc­ky vyskyt­nou. Někte­ří se dokon­ce domní­va­jí, že pořád­ná rvač­ka je sou­čás­tí slav­nos­ti a že je nut­ná pro­to, aby byla slav­nost pove­de­ná – ať už tato rvač­ka před­sta­vu­je inter­mez­zo, nebo vyvr­cho­le­ní, a ať už by měla pou­ze zane­chat vzpo­mín­ku, vepsat se do pamě­ti, ba pří­pad­ně vstou­pit do legend…

Stej­ně tak je tomu v dódžó. Co bylo řeče­no o ide­a­li­za­ci je samo­zřej­mě tře­ba chá­pat jako sna­hu, vůli, záměr. Nee­xis­tu­je doko­na­lé dódžó, bez nerov­nos­tí a děr, ve kte­rém se utvá­ří pou­ze nao­le­jo­va­né a zahla­ze­né vzta­hy. A to je jedi­ně dob­ře, neboť jak bychom moh­li hovo­řit o „bdě­los­ti“, o pozor­nos­ti, kdy­bychom se ome­zo­va­li na uklid­ňu­jí­cí výmě­ny, zba­ve­né výzev a neče­ka­nos­tí? V tako­vém pří­pa­dě bychom prav­dě­po­dob­ně pou­ze pěs­to­va­li ilu­ze. Ale může­me být klid­ní, ať už kaž­dý pra­cu­je na sobě jak­ko­li, posta­vy nut­ně vykra­ču­jí z rolí, kte­ré jim byly při­psá­ny, a prá­vě tato rea­li­ta se vnu­cu­je a sdí­lí pro­stor s teo­re­tic­kou ide­a­li­za­cí. Role nee­xis­tu­jí bez her­ců, kte­ří je nesou. A v koneč­ném důsled­ku vyply­ne sku­teč­nost oka­mži­ku z jejich inter­pre­ta­ce těch­to rolí.

Rea­li­ta dódžó tak bude utvo­ře­na z toho­to setká­ní mezi sku­teč­ný­mi oso­ba­mi, pozna­me­na­ný­mi svou his­to­rií a svý­mi ambi­ce­mi, a očiš­tě­ným ide­á­lem, kte­rý budou muset ztělesnit.

Výsle­dek je zaru­če­ný: pro­vi­zor­ní a přibližný.

Slav­nost může sice být v plném prou­du, nikdy není úplná.

 

A

 

Franck Noël: Aiki­dó je slavnost

 

Z fran­couz­ské­ho ori­gi­ná­lu: L’Aikido est une fête

 (lis­to­pad 2020)

 

Pře­klad: Jacques Joseph