Texty o aikido

Pvr­ní kapi­to­la z nové kníž­ky Franc­ka Noela “Aiki­dó – úva­hy, tápá­ní a poví­dá­ní o ces­tě…”. Čes­ký pře­klad celé kníž­ky už je téměř při­pra­ven ke zve­řej­ně­ní, tady vám nabí­zí­me malou ochut­náv­ku: sofis­ti­ko­va­ný a poe­tic­ký text o naší Ces­tě a putování.

 

Kaž­dý to ví, ve slo­vě Aiki­dó je Dó: ces­ta, pouť, puto­vá­ní, trasa.

Aiki­dis­ta je tedy cestovatel.

Dělat Aiki­dó zna­me­ná putovat.

Tako­vé chá­pá­ní je nepo­chyb­ně poně­kud ome­zu­jí­cí, neboť ve slo­vě Dó je také obsa­že­na idea pra­vi­del, prin­ci­pu, uspo­řá­dá­ní: přes­ně­ji jde tedy o to puto­vat za úče­lem dosáh­nu­tí urči­tých prin­ci­pů a záro­veň v sou­la­du s nimi.

Ale nech­me se nést, uná­šet tou­to myš­len­kou cesty…

Pouť, cíl, návrat…

Hovo­ří­me-li o moder­ní ces­tě, vše je v ní pod­ří­ze­no cílo­vé desti­na­ci, což nás záro­veň vede k tomu, že ces­tu popí­rá­me, nebo ji při­nejmen­ším neutra­li­zu­je­me: v prv­ní řadě rych­los­tí, kte­rá zkra­cu­je její trvá­ní (záro­veň však zvy­šu­je její frek­ven­ci, neboť ces­tu­je­me čas­tě­ji tam, kam nám netr­vá dlou­ho se dostat), kte­rá však záro­veň ste­ri­li­zu­je její obsah. V leta­dle, stej­ně jako v TGV nebo na dál­ni­ci již kra­ji­na nee­xis­tu­je; sou­put­ní­ci a sou­put­ni­ce jsou k nám zády, mís­to aby k nám byli čelem, jako by nás chtě­li odra­dit od toho, abychom se s nimi sezná­mi­li; nádra­ží a letiš­tě jsou nor­ma­li­zo­va­ná, aby co nej­ví­ce mini­ma­li­zo­va­la odci­ze­ní, potla­či­la vše neče­ka­né, ori­gi­nál­ní setká­ní nebo jaké­ko­li úsi­lí o při­způ­so­be­ní se…  „Pokrok“ a „moder­ni­ta“ jsou jed­no­znač­ně spja­ty s tou­to neutra­li­za­cí ces­ty. Tu pak již nevní­má­me jako něco, co má vlast­ní hod­no­tu a zaslu­hu­je si naši pozor­nost a vytr­va­lost. Je spí­še pou­hou vsuv­kou, kte­rá má nechat ces­tu­jí­cí­ho totož­né­ho se sebou samým.

V tako­vé situ­a­ci jsme dost vzdá­le­ni pře­hna­ně roman­ti­zo­va­né a naiv­ní­mi ilu­ze­mi obtěž­ka­né před­sta­vě Rim­bauda v Habe­ši, Séga­le­na v Číně, Saint John Per­se v Ame­ri­ce či Cen­drar­se na transsi­biř­ské magis­trá­le. Jsme vzdá­le­ni bás­ní­kům na ces­tě, bás­ní­kům ces­ty, vnitř­ním cestám, bás­ní­kům, kte­ří žili stej­nou měrou dob­ro­druž­ný­mi a pohnu­tý­mi cesta­mi, bdě­lou nehnu­tos­tí i bar­vi­tý­mi desti­na­ce­mi. Jsme vzdá­le­ni bás­ní­kům, kte­ří pro­mě­ňu­jí svůj život a své dílo v ini­ci­ač­ní pouť, jejíž mysté­ria musí kaž­dý čte­nář, kaž­dý pout­ník zno­vu zfor­mu­lo­vat. Musí je nej­pr­ve roz­plést, aby je mohl násled­ně zaplést do své zku­še­nos­ti, své­ho pro­žit­ku, do oné výba­vy, kte­rou si nese životem.

Stej­ně tak jsme dost vzdá­le­ni tomu, jakou ces­tu nabí­zí Aiki­dó. Neboť je jas­né, že cíl je zde nato­lik ambi­ci­óz­ní, až je nedo­sa­ži­tel­ný. Zajis­té, může­me si sta­no­vit něko­lik záchyt­ných bodů, vcel­ku jas­ně iden­ti­fi­ko­va­tel­ných etap, hra­nič­ních kame­nů, o kte­ré se může­me opřít a oddech­nout si, než zno­vu vyra­zí­me na ces­tu. Může­me si defi­no­vat pokrok, kte­rý je tře­ba vyko­nat, sta­no­vit si cíle, kte­ré budou nut­ně pou­ze pře­chod­né a kte­ré se budou rych­le jevit jako směš­né, jakmi­le se k nim při­blí­ží­me… Je však záro­veň nut­né se k fata mor­ga­ně při­blí­žit, pokud se má roz­ply­nout, a při­nejmen­ším to má záslu­hu, že nás uve­de do pohybu.

Pouť je tedy samou pod­sta­tou ces­ty Aiki – vybí­zí nás k tomu, abychom se podi­vo­va­li na kaž­dém kro­ku; vrhá nás do nezná­ma a cizo­ty pozná­vá­ní sebe samých v zrca­dle těch dru­hých; nutí nás zůstat pozor­ní ke kaž­dé peri­pe­tii na tra­se, umět se vypo­řá­dat s kaž­dou zákru­tou a nástra­hou; pomá­há nám odo­lat poku­še­ní posa­dit se na vrcho­lu prv­ní­ho potka­né­ho pahor­ku nebo cho­dit neu­stá­le doko­la po zna­če­ných stezkách.

Ces­to­va­tel Aiki je živ svou pou­tí, svým cvi­če­ním. Nachá­zí v ní zalí­be­ní, vzhlí­ží se v ní, ces­tu­je pro­to, aby ces­to­val. Obdi­vu­je kra­ji­nu, učí se poznat své sou­put­ní­ky, roz­ši­řu­je meze své zví­da­vos­ti, obje­vu­je v sobě dob­ro­druž­nost, chuť k chůzi, rozhodnost…

Jestli­že však ces­tě při­pí­še­me tako­vou­to hod­no­tu, zna­me­ná to záro­veň, že její cíl je pro svou vzdá­le­nost a nedo­sa­ži­tel­nost nedů­le­ži­tý? Že cíl je pou­ze zámin­kou k ces­to­vá­ní a mohl by být odliš­ný? Až tak dale­ko bychom zachá­zet nemě­li. Vždyť cíl urču­je cha­rak­ter ces­to­va­te­lů, sou­put­ní­ků, s nimiž se den­no­den­ně setká­vá­me. Vol­ba cíle, jak­ko­li je mýtic­ká, je klí­čo­vou slož­kou ces­ty, neboť prá­vě cíl, ozdo­ben láka­vos­tí, kte­rou jej vystro­jí­me, je tím, co nás táh­ne vpřed, co nás moti­vu­je, abychom pokra­čo­va­li, a co dává smy­sl naše­mu úsi­lí. Je naší ori­en­ta­cí, naší per­spek­ti­vou, naším obzorem.

Skr­ze nadě­je, kte­ré do něj bude­me vklá­dat, a před­sta­vu, kte­rou si o něm utvo­ří­me, nás cíl pove­de také k urči­té­mu způ­so­bu cho­vá­ní, k vol­bě doprav­ní­ho pro­střed­ku, k vol­bě metody.

Bez cíle by ces­ta byla tou­lá­ním, nedo­ká­za­la by se vyva­ro­vat opa­ko­vá­ní, návra­tů zpět, chy­bě­lo by jí ono napě­tí smě­řu­jí­cí vpřed, kte­ré nazý­vá­me hle­dá­ním. Od tulá­ka se však může­me inspi­ro­vat v jeho pyt­lác­tví, v oné schop­nos­ti vyu­ží­vat meze­ry, číst mezi řád­ky, umět vyu­žít všech­ny pro­střed­ky, kte­ré nám ces­ta dává k dispozici.

A jak se to má s návratem?

Může­me si před­sta­vit, že se z ces­ty Aiki vra­cí­me zpět, ruce obtěž­ká­ny dary?

K tomu bychom nej­pr­ve muse­li dosáh­nout cíle, pro­bá­dat jeho laby­rin­ty, pro­nik­nout všech­na jeho tajem­ství a zno­vu se vydat na ces­tu, osví­ce­ní, zasvě­ce­ní, abychom osvě­co­va­li a ved­li ostat­ní na jejich pou­ti. Jako turis­ta, kte­rý se vra­cí domů, roz­dá­vá svým přá­te­lům dár­ky a chce jim dát poznat svět pro­střed­nic­tvím fotografií…

Toto při­rov­ná­ní není pří­liš lichotivé…

Je snad sen­sei někým takovým?

Tím, kdo tam došel, kdo viděl, kdo ví, kdo se odtam­tud vrá­til a kdo od té doby otra­vu­je svo­je oko­lí nevy­hnu­tel­ným pře­vy­pra­vo­vá­ním svých vzpo­mí­nek během veče­rů vypl­ně­ných neko­neč­ným pro­mí­tá­ním diapozitivů?

To si roz­hod­ně nemyslíme…

Vidí­me jej spí­še jako prů­zkum­ní­ka, kte­rý se vydal na ces­tu po sto­pách něko­ho jiné­ho, kdo vyra­zil vpřed, aby zne­škod­nil někte­ré pas­ti, aby pro­se­kal ces­tu a sám se stal sou­čás­tí kra­ji­ny. Vidí­me jej spí­še jako prů­zkum­ní­ka a chod­ce, kte­rý vyna­klá­dá svou pozor­nost, svou ener­gii a své nad­še­ní, aby se poku­sil ucho­vat onu křeh­kou linii všech těch, kte­ří mu před­chá­ze­li, a těch, kte­ří ho násle­du­jí, str­že­ni per­spek­ti­vou ono­ho vzdá­le­né­ho, mýtic­ké­ho, nedo­sa­ži­tel­né­ho cíle.

 

Dej si pozor, ó tuláku:
ces­ta  také putuje…

Aiki­dó je ces­ta a komunikace…

Napadlo už něko­ho sepsat, jako se to dělá pro kaž­dé­ho ces­to­va­te­le, pří­ruč­ku kon­ver­za­ce pro pout­ní­ka na cestě?

„Již neces­tu­ji…
to ces­ta mne unáší“

… nám říká Alejan­dro Jodo­rowsky, bás­ník, vyk­la­dač karet, vyná­lez­ce „psy­cho­magie“ a „metage­ne­a­lo­gie“, a záro­veň také fil­mař a komik­so­vý scénárista…

Kdo hovo­ří o ces­tě, hovo­ří k naše­mu Dó.

Ono Dó, na kte­ré jsme nastou­pi­li vyzbro­je­ni odhod­lá­ním, jas­ně roz­hod­nu­tí po něm krá­čet svý­mi sed­mi­mí­lo­vý­mi botami.

Kte­ré jsme vní­ma­li jako sled stu­pín­ků, po kte­rých je tře­ba stou­pat silou našich lýtek a zápěstí.

Kte­ré jsme dou­fa­li, že doká­že­me ucho­pit pohle­dem a podr­žet v našem poznání.

Ono Dó, o němž jsme se záhy dozvě­dě­li, že nepat­ří niko­mu a že nás doká­že dovést tam, kam se ani naše sny a naše před­sta­vi­vost nedo­ká­za­li zatoulat.

Neboť uná­šen tako­vým prou­dem se pla­vec stě­ží roz­ho­du­je, kde a kdy zakotví.

Ba ani zda ješ­tě někdy spo­či­ne nohou na pev­né zemi.

UNÁŠENI DÓ

Při­tom… Přitom…

Jeho slo­vut­ný druh Anto­nio Macha­do, rov­něž hispa­no­fon­ní bás­ník, nám říká pra­vý opak:

„Ty, kte­rý putu­ješ, věz, že není žád­ná ces­ta, je pou­ze tře­ba jít.“

Tyto úva­hy, kte­ré nás chlad­ně odka­zu­jí zpět k naší odpo­věd­nos­ti, k nám pro­mlou­va­jí také.

Neboť si musí­me jas­ně při­znat: DÓ pro nás bude exis­to­vat, pou­ze pokud se roz­hod­ne­me po něm vydat a násled­ně zůstat kaž­dou chví­li v pohybu.

A Aiki­dó, kte­ré bude­me pro­ží­vat, nebu­de ničím jiným než tím, co z něj uděláme.

Pře­klad: Jacques Jose­ph, 2020
Ilu­stra­ce: Dami­en Bretel