Texty o aikido

Pozn. pře­kla­da­te­le: V ori­gi­nál­ním tex­tu je řeč o „Père Noël“ (doslo­va „Tatí­ček Váno­ce“), posta­vě, kte­rá nosí dár­ky ve Fran­cii a kte­rá je dnes v pod­sta­tě iden­tic­ká se San­ta Clau­sem, včet­ně sobů a toho, že žije na sever­ním pólu a nosí čer­ve­né oblečení. 
V názvu člán­ku je slov­ní hříč­ka – fran­couz­sky se Váno­ce řek­nou “Noël” a pří­jme­ní auto­ra člán­ku je také “Noël”. K tomu­to vtíp­ku odka­zu­je i prv­ní věta textu.
V čes­kém tex­tu jsme se roz­hod­li pou­žít jmé­no San­ta Clause, pro­to­že je holt v čes­kým kul­tur­ním pro­stře­dí zave­de­něj­ší. Nicmé­ně v nad­pi­su (kte­rý je v ori­gi­ná­le “Le Père Noël et l’A­ï­ki­do”) jsme pone­cha­li Tatíč­ka Noě­la – tu sho­du jmen jsme si nemoh­li nechat ujít!
Užij­te si Franc­ko­vo vyprávění:

 

Pří­pad­ný čte­nář toho­to tex­tu by se neměl nechat zmást a oče­ká­vat, že pod tím­to názvem obje­ví něja­kou fik­tiv­ní auto­bi­o­gra­fii auto­ra a bla­ho­sklon­né pře­vy­prá­vě­ní jeho vzta­hu k této krás­né dis­ci­plí­ně (autor konec­kon­ců nijak nemů­že za své příjmení).

Stej­ný (nebo jiný) čte­nář by tak­též neměl dou­fat, že zde nalez­ne výčet dár­ků a rados­tí, kte­ré by nám jeden i dru­hý pro­ta­go­nis­ta tex­tu měli přinášet.

Ne. O to tu nepůjde.

Jde o to uvě­do­mit si neod­dis­ku­to­va­tel­ný fakt:

POUZE FALEŠNÍ SANTA CLAUSOVÉ JSOU OPRAVDOVÍ

A nenech­me se nad neob­lom­nos­tí této prav­dy ochro­mit hrů­zou. Pokus­me se z ní nao­pak vyvo­dit pona­u­če­ní, abychom lépe poro­zu­mě­li tomu, co děláme.

Vždyť prá­vě faleš­né bílé plno­vou­sy faleš­ných San­ta Clau­sů jsou pro děti skutečností.

A napros­to sku­teč­ná kole­na faleš­ných San­ta Clau­sů jsou tím, na co si seda­jí, aby se necha­ly vyfotografovat.

Sku­teč­ná slo­va (nej­spíš stej­nou měrou lás­ky­pl­ná jako tajem­ná) těch­to faleš­ných San­ta Clau­sů před­sta­vu­jí reál­né sdí­le­ní, k němuž dochá­zí mezi oso­bou, o níž se ví, že je lhá­řem, a tím, kdo před­stí­rá, že mu věří. To všech­no se navíc děje před doja­tý­mi zra­ky rodi­čů, kte­ří jsou spo­lu­pa­cha­te­li toho­to pod­vo­du (pod­le někte­rých jsou to dokon­ce recidivisté).

Zdroj rados­ti (sku­teč­né) a motiv pro tuto zim­ní vycház­ku (sku­teč­nou) spo­čí­va­jí tedy v „před­stí­rá­ní“, v „dělá­ní jako“. Tuto sku­teč­nost vytvá­ří­me před­stí­rá­ním, že jsme něčím, čím nejsme. Při­tom se tato sku­teč­nost uka­zu­je být žádou­cí a pro­spěš­ná; ply­nou z ní pozi­tiv­ní účin­ky, pokud je pro­vo­zo­vá­na s vědo­mím toho, co ji vytváří.

Para­le­la se cvi­če­ním aiki­da je zjev­ná: na jed­né stra­ně máme hru, „před­stí­rá­ní“ spo­je­né jak s urči­tý­mi role­mi a z nich ply­nou­cí repre­zen­ta­cí, tak také s odka­zem k nedo­sa­ži­tel­né­mu ide­á­lu. Na dru­hé stra­ně pak rea­li­tu dódžó, part­ne­rů, sen­se­ie a kon­krét­nost „tady a teď“.

Co říká toto podo­ben­ství o San­ta Clau­so­vi nám, aikidistům?

Říká nám, že ide­ál­ní­mu aiki­du, o kte­ré všich­ni usi­lu­je­me, k němuž se pokou­ší­me při­blí­žit, ba dokon­ce v němž se pokou­ší­me dosáh­nout mis­trov­ství, tomu­to ide­ál­ní­mu aiki­du nená­le­ží žád­ná skutečnost.

Což v žád­ném pří­pa­dě nezna­me­ná, že neexistuje.

Exis­tu­je v naší ima­gi­na­ci, v cha­rak­te­ris­ti­kách, kte­ré mu při­su­zu­je­me, v tou­ze, kte­rou v nás vzbu­zu­je, pří­pad­ně v inte­lek­tu­ál­ní před­sta­vě, kte­rou si o něm utvá­ří­me… a kami­zu před sebou máme prá­vě pro­to, aby zhmot­ni­la úběž­ni­ci naše­ho hle­dá­ní. Prá­vě toto hle­dá­ní je totiž tím, co nás uvá­dí do pohy­bu, co nás táh­ne vpřed (v nej­lep­ším pří­pa­dě). Tato fik­ce ide­ál­ní­ho aiki­da je nut­ná, aby dala smy­sl a soudrž­nost sklá­dač­ce, kte­rou před­sta­vu­jí jed­not­li­vé aspek­ty živo­ta v dódžó… jed­ná se ale oprav­du o fikci.

Toto podo­ben­ství nám také říká, že když vše dob­ře uvá­ží­me, sku­teč­nost naše­ho pro­žit­ku závi­sí ve své pod­sta­tě na tom, jakým způ­so­bem „před­stí­rá­me“. Tj. závi­sí na peč­li­vos­ti, s jakou si počí­ná­me, a niko­li na tom, co se pokou­ší­me simu­lo­vat. To, co simu­lu­je­me – tato fik­ce – totiž jako tako­vá nee­xis­tu­je. Vždyť jak­ko­li je před­sta­va San­ta Clause pozi­tiv­ní a i když odhléd­ne­me od čer­ve­né­ho oble­ku a bílé­ho vou­su, jak by vypa­dal sku­teč­ný pro­ži­tek dítě­te sedí­cí­ho na klí­ně sku­teč­né­ho faleš­né­ho San­ta Clause, kte­rý by čpěl vínem a do ucha mu vyřvá­val oplzlosti?

Stej­ně jako POUZE FALEŠNÍ SANTA CLAUSOVÉ JSOU OPRAVDOVÍ, tak i v rám­ci dódžó jsou oprav­do­vé pou­ze simu­la­ce (tech­nic­ké výmě­ny zná­zor­ňu­jí­cí útrž­ky kon­flik­tu) a zvy­ko­vý rámec cvi­če­ní, na jehož zásad­ní význam pro utvá­ře­ní sku­teč­nos­ti nesmí­me zapomínat.

Aniž bychom pak v naší úva­ze zachá­ze­li o mno­ho dále, všim­ne­me si, že ať už jsou před­po­klá­da­né bene­fi­ty ide­ál­ní­ho aiki­da jaké­ko­li, rea­li­ta na tata­mi (kte­rou cvi­čen­ci zaží­va­jí) je pou­ze jejich při­bliž­ným a nut­ně neob­rat­ným pře­ve­de­ním. Tato při­bliž­nost je při­tom tím, co před­sta­vu­je rea­li­tu aiki­da. V koneč­ném důsled­ku totiž aiki­do exis­tu­je pou­ze ve svých repre­zen­ta­cích tak, jak je vytvá­ří­me. V tom­to ohle­du je výraz „dělat aiki­do“ sku­teč­ně tref­ný, takhle jej musí­me chá­pat a pro­ží­vat v plnos­ti jeho smys­lu. Ať už to chce­me, nebo ne, aiki­do potře­bu­je aiki­dis­ty, aby moh­lo exis­to­vat, a jeho rea­li­ta je pou­ze to, co z něj my sami činíme.

Vyvstá­vá ale řada otá­zek: jak dostát této vel­ké odpo­věd­nos­ti? Jak nemít pocit, že nás zdr­cu­je? Máme oprav­du prá­vo ujmout se toho­to úko­lu? A pře­de­vším, ať už dělá­me coko­li, sta­čí říct, že „dělá­me aiki­do“, aby tomu tak bylo?

Obrať­me se opět pro radu k našim sku­teč­ným faleš­ným San­ta Clau­sům. Všim­ně­me si, jak se sna­ží vyzdo­bit se (fik­tiv­ní­mi) atri­bu­ty (fik­tiv­ní­ho) San­ta Clause: čer­ve­ný oděv a bílé vou­sy, samo­zřej­mě, ale také las­ka­vost, vyrov­na­nost, pozor­nost, úsměv (v oje­di­ně­lých pří­pa­dech sáně a sobi…). Jde u nich o to, aby do sku­teč­nos­ti, kte­ré jsou ztě­les­ně­ním, necha­li vstou­pit vše, co daná fik­ce nabí­zí pozitivního.

A stej­ně jako by rea­li­ta faleš­ných San­ta Clau­sů nee­xis­to­va­la nebýt mýtu San­ta Clause, rea­li­ta v dódžó by nee­xis­to­va­la nebýt fik­ce ide­ál­ní­ho aikida.

Je prav­da, že tato fik­ce ide­ál­ní­ho aiki­da je defi­no­va­ná jen v hrubých obry­sech a že zav­dá­vá pod­nět k mno­ha výkla­dům. Přes­to se nad rámec napl­ňo­vá­ní tech­nik na někte­rých aspek­tech všich­ni shod­nou: její ambi­ce, vůle pře­ko­nat čis­tě prag­ma­tic­ký cíl, schop­nost pro­zá­řit celé­ho člověka…

Je také prav­da, že zatím­co u našich sku­teč­ných faleš­ných San­ta Clau­sů si umí­me před­sta­vit, že je výuč­ní doba prav­dě­po­dob­ně spí­še krát­ká, pouť aiki­dis­ty je dlou­ho­do­bým pod­ni­kem, kte­rý vyža­du­je vede­ní a doprovod.

Hie­rar­chie sen­se­iů, sempaiů, sta­rých mis­trů… je zde, aby dopro­vá­ze­la, ved­la a usnad­ňo­va­la pře­dá­vá­ní hod­not a cílů této fik­ce. Tíže této odpo­věd­nos­ti je zjev­ná, a pro­to je důle­ži­té roz­dě­lit si kom­pe­ten­ce s ohle­dem na cha­rak­ter pro­žit­ku a zku­še­nos­ti kaž­dé­ho z doprovázejících.

Nicmé­ně ať je tato hie­rar­chic­ká řada sebe­víc kom­pe­tent­ní a las­ka­vá, nemů­že sama o sobě beze zbyt­ku zaru­čit kva­li­tu spo­je­ní mezi ide­á­lem fik­ce a rea­li­tou v dódžó. A je tudíž při­ro­ze­ně na osob­ní odpo­věd­nos­ti cvi­čen­ce, zdo­ko­na­lu­jí­cí­ho se ve výzvě „tady a teď“, aby se po svém způ­so­bu cho­pil této logi­ky a aby vytvo­řil pro­stor, ve kte­rém se projeví.

Tato sna­ha být zhmot­ně­ním pří­sli­bů dané­ho ide­á­lu se totiž týká kaž­dé­ho. To zna­me­ná, že kaž­dý, ve své oblas­ti a pod­le svých schop­nos­tí, v kaž­dém oka­mži­ku své­ho cvi­če­ní, v kaž­dé výmě­ně s part­ne­rem, v kaž­dé minu­tě strá­ve­né v dódžó, prv­ním tré­nin­kem počí­na­je a i po dese­ti­le­tích strá­ve­ných na Ces­tě, kaž­dý musí usi­lo­vat o šíře­ní hod­not ide­ál­ní­ho aiki­da, o to dát tomu­to pro­jek­tu život, respek­to­vat jeho smy­sl a mít úctu k ces­tě za ním. Bude to při­bliž­né, neob­rat­né, chyb­né, čas­to neu­spo­ko­ji­vé… ale na tom nezá­le­ží, per­spek­ti­va je vzdá­le­ná a je napros­to nor­mál­ní občas zavá­hat nad tím, jakou ces­tou se dát.

Cítit se záro­veň jako tvůr­ce i pří­jem­ce pozi­tiv­ních účin­ků cvi­če­ní, záro­veň jako hyba­tel i pohy­bo­va­ný, jako pra­men i nádo­ba. Uvě­do­mit si nut­nost neod­klá­dat nic na poz­dě­ji, neskrý­vat se za zámin­ku čeká­ní na mis­trov­ství, jež ostat­ně není ani tak vzdá­le­né jako spí­še ilu­zor­ní. Nao­pak, tady a teď při­jmout odpo­věd­nost za vol­bu pří­sad, z nichž bude sestá­vat hos­ti­na nabíd­nu­tá ke sdí­le­ní a kte­ré ochu­tí kou­pel, do níž se ponoříme.

Samo­zřej­mě, uve­de­ní do pra­xe všech důsled­ků této vůd­čí ide­je vyvo­lá­vá ješ­tě řadu dal­ších otá­zek. Je ale jas­né, že jedi­ně v jádru samém této pro­ble­ma­ti­ky, tím, že se s ní utká­me a niko­li tím, že ji bude­me zakrý­vat, doká­že rea­li­ta v dódžó poskyt­nout všech­ny dary, při­slí­be­né i oče­ká­va­né… a to aniž bychom muse­li čekat na konec roku.

Pře­klad Jacques Joseph