Rozhovor: Seiširo Endó sensei
Seiširo Endó se narodil v roku 1942 v prefektuře Nagano. Absolvoval univerzitu Gakušuin. Aikidó se začal věnovat jako univerzitní student a v roku 1967 vstoupil do Aikikai.
Nyní je nositelem 8. danu Aikikai a šihanem Aikikai Hombu dódžó.
Když se Seiširo Endó na univerzitě poprvé seznámil s aikidó, rozhodl se nevstoupit do světa japonských (státních) zaměstnanců s jistotou pravidelného příjmu, ale namísto toho vstoupil do Aikikai a stal se profesionálním instruktorem. Nyní využívá svých rozsáhlých schopností, aby nadále kultivoval svůj osobitý a vyzrálý styl aikidó, který se naprosto obejde bez užití síly, a o vše, co „sám“ objevil, se dělí se studenty na celém světě.
Aikido Journal: Jaké byly Vaše začátky v aikidó?
Endó sensei: Když jsem začínal, nevěděl jsem o tomto umění vůbec nic. Bylo to v dubnu 1963, krátce poté, co jsem nastoupil na univerzitu Gakušuin. Právě jsem se potloukal po univerzitních prostorách, když se mne jeden z mých sempai (starších) zeptal, zda bych se nechtěl přijít podívat na univerzitní aikidó klub. Šli jsme společně do dódžó a já se ihned rozhodl, že začnu cvičit ještě týž den. Nařídili mi, abych udělal šikkó (chůzi po kolenou) a navíc abych udělal asi dvě stě dřepů. Na střední škole jsem se trochu věnoval džúdó, a tak jsem nebyl docela z formy, ale rozhodně jsem nebyl připravený na dvě stě dřepů. Živě si vzpomínám, jak mé nohy odmítaly, když jsem se snažil o něco později vyšplhat do schodů na vlakovém nádraží.
Byl tamní aikidó klub tehdy univerzitou uznáván jako oficiální sportovní klub?
Ne, tenkrát se na něj nahlíželo jako na neformální zájmovou skupinu. Univerzita Gakušuin je relativně stará škola se silně zakořeněným smyslem pro tradici, a proto bylo pro nově vzniklé kluby vždy obtížné dosáhnout oficiálního uznání. Nejdříve musely prokázat svoji serióznost a dobré vyhlídky na jejich dlouhodobou existenci. Klub nebyl uznán dokonce ani jako poloformální ještě tři roky poté, kdy jsem se stal jeho čtvrtým kapitánem, a trvalo ještě dalších deset let, nežli se mohl stát oficiálním sportovním klubem. Souhrnně řečeno, trvalo přibližně dvacet let, než se od neformální zájmové skupiny pokročilo ke klubu s plnoprávným statutem.
Kteří instruktoři tam v té době působili?
Úplně prvním šihanem, který nás tehdy vyučoval, byl Hiroši Tada, ale v září, když jsem byl ve druhém ročníku vysoké školy, odcestoval do Itálie. Nahradil jej Mitsunari Kanai, který nás učil asi rok, a po něm přišel asi na šest měsíců Jasuo Kobajaši. Brzy po absolvování vysoké školy a po vstupu do Aikikai jsem byl vyslán zpět, abych zde sám vyučoval.
Vím, že jste se po čtyřech letech cvičení jako univerzitní student rozhodl, že nenastoupíte do zaměstnání, ale stanete se profesionálním aikidóka.
Studenti na japonských univerzitách obvykle začínají s procedurou shánění pracovních míst v červnu ve čtvrtém ročníku (v Japonsku začíná školní rok v dubnu). Na začátku července má již většina lidí rozhodnuto o svém zaměstnání. Když tento čas nastal i pro mě, měl jsem velmi smíšené pocity o tom, co bych vlastně chtěl dělat. Vzpomínám si na první den, kdy jsem přicestoval ze svého domovského města Nagano do Tokia. Projížděl jsem železničním okruhem Jamanote z Uena kolem města a z okna vlaku jsem mohl sledovat míjející bloky vysokých úředních budov cestou mezi zastávkami Tokio, Jurakučo a Šimbaši. Pamatuji si, jak jsem tehdy myslel na to, že jednou budu v některé z těchto budov pracovat. Ale čím více jsem cvičil aikidó, tím více mne uchvacovalo, a tak když přišel čas najít si zaměstnání, měl jsem opravdu hodně starostí s rozhodováním o tom, co bych chtěl ve svém životě dělat. Dostal jsem v té době neformální pracovní nabídku, ale po krátkém uvažování jsem se rozhodl, že bych i přesto chtěl pokračovat v aikidó.
Vzdát se slibné kariéry musí od čerstvě graduovaného absolventa vyžadovat značnou dávku odvahy, zvláště v Japonsku.
Jistě si vzpomenete na období kolem roku 1960, kdy japonská ekonomika právě začala nabírat na obrátkách. Absolvoval jsem někdy uprostřed tohoto vzestupného období v roce 1967 a to znamenalo množství pracovních příležitostí u velkých společností, dokonce i pro někoho, jako jsem byl já. Musím uznat, že jsem se na univerzitě studiu moc nevěnoval, ačkoliv v době, kdy jsem se snažil připravit na přijímací zkoušky se ze mne stal vášnivý čtenář. I když se mi už podařilo přijít na hodinu, asi po deseti minutách jsem začal usínat (smích). Domnívám se, že ve skutečnosti jsem zřejmě prospal většinu přednášek. Zbytek času jsem se věnoval čtení v knihovně. Během oběda jsem si zašel na něco k snědku do automatu a pak jsem se vrátil do knihovny. Ve dvě hodiny jsem odtamtud vyklouzl, abych mohl ve tři hodiny cvičit v Hombu dódžó, a pak jsem se zase vrátil na univerzitu, abych cvičil ve zdejším aikidó klubu.
Zdá se, že jste trávil ve škole hodně času, ale poněkud obtížně se mi posuzuje, zda jste byl či nebyl opravdu vážným studentem (smích)!
Snad jsem tam trávil tolik času jen proto, že jsem neměl, kam jinam bych šel (smích)! V prvním ročníku jsem se rozhodl, že pokud budu úspěšný nejméně v osmi předmětech ze čtrnácti, pak se budu více věnovat studiu. Získal jsem jenom jedno „Áčko“, a tak jsem si vybral, že to raději hned vzdám. Věděl jsem, že abych později mohl dostat slušné místo, musím mít dost dobré hodnocení, ale představoval jsem si, že pokud budu cvičit aikidó tak usilovně, jak jen toho budu schopen, budu toho moci využít k tomu, abych apeloval na své budoucí zaměstnavatele. Byl to velmi naivní a nadmíru sebejistý způsob, jak se na věc dívat.
Zdá se, že jste měl věci uspořádané po svém a že jste měl vlastní ctižádost…
Myslím, že byste klidně mohl říci, že jsem se na to díval svými očima a že to celé stálo na mých iluzích. Lidé mě často nazývali snílkem. Ptali se mne, proč jsem si vybral něco tak zdánlivě neužitečného a s ničím jiným nesrovnatelného, jako je aikidó, když jsem přitom měl tak dokonalé vyhlídky na získání tak říkajíc „vážného“ zaměstnání. Avšak já měl za to, že pracovat neúnavně na aikidó je něčím, co je chvályhodné samo o sobě. Neviděl jsem žádný důvod, proč bych se o sebe nebyl schopen (finančně) postarat, ale představoval jsem si, že i kdyby všechno nefungovalo úplně stoprocentně, pořád budu s to vynaložit úsilí na to, abych se byť jen o maličko zlepšoval, a tak jsem vložil své srdce a duši do cvičení. Abych si dodal odvahy, zpíval jsem si písně o mládí, individualitě a seberealizaci. Víte, „můj oděv může být skromný, ale mé srdce je ze zlata“, jistý druh postoje (smích)!
Myslím, že za třicet let, které od té doby uplynuly, se mohlo ledacos změnit a že řada Vašich univerzitních kolegů hledí dnes na Vaší pozici se závistí.
Lze to připustit. Dnes jsem si jistý, že kdybych tehdy přijal místo u některé z těch velkých společností, na které jsem se díval z okna vlaku, byl bych „vypovězen“ do nějakého temného kouta v kanceláři nebo by mne poslali do nějaké menší, dceřiné společnosti. Někteří z mých spolužáků, se kterými jsem stále v kontaktu, se mi svěřili, že i když jim život ve společnosti přinesl jistá dobrá období, hlavně během „bublinové ekonomiky“, oni sami cítí, že pro ně mohlo být lepší, kdyby se věnovali něčemu, co je opravdu bavilo.
Pravděpodobně jste měl přinejmenším desetkrát více svobody, než oni!
Nepochybně.
Jak na Vás zapůsobil ósensei, když jste se s ním setkal?
Dobře, ale je poněkud složitější to popsat. Nemohu říci, že bych měl dojem nějaké velké síly, nebo něčeho podobného. Jistěže jeho oči byly během provádění technik pronikavé, ale v celku mi spíše připadal jako roztomilý a přátelský stařík, tak trochu otcovský typ. Při cvičení mne skutečně nijak zvláště neházel, ani neprováděl něco na ten způsob.
Když jste se s ním setkal, byl jste ještě student?
Poprvé jsem ho viděl ve druhém ročníku na univerzitě, když jsem začal pravidelně denně trénovat v Hombu dódžó. Ve skutečnosti jsem s ním ale neměl příležitost hovořit až do července, když jsem byl ve čtvrtém ročníku a rozhodl se vstoupit do Aikikai. Můj otec mne doprovázel do dódžó, aby mne formálně představil Kišomaru senseiovi, a tehdy jsem poprvé mohl hovořit s ósenseiem.
Vzpomínám si, jak jednou ósensei stál v dódžó, něco vysvětloval a řekl mi, abych se pokusil ze strany zatlačit na jeho kolena. Byl jsem ohromen tím, jak byla měkká. Ale byla měkká v takovém smyslu, že se zdálo, jako by zcela vzdorovala tlaku a kdybych se pokoušel tlačit dále, propadl bych se do nějakého druhu prázdnoty. Tahle podivuhodná jemnost na mne zapůsobila zvláště silným dojmem.
A jindy, když byli všichni ostatní mimo dódžó, se mi opět naskytla příležitost dělat ukeho ósenseiovi, který předváděl pro reportéry. Ukazoval nějakou techniku podobnou kokjúhó v suwariwaze, ale když jsem se pohnul k němu ve snaze fixovat jeho paže, měl jsem náhle pocit, jako bych narazil do skály a „odletěl“ od ní.
Jaké to bylo, když jste cvičil v Hombu dódžó, abyste se stal profesionálním aikidóka?
Tedy, k tomu není skutečně mnoho co říci (smích). Ráno jsme cvičili od půl sedmé do devíti a potom jsem obvykle chodíval s ostatními studenty, kteří se zúčastnili cvičení, na pláž v Enošimě. Tehdy jsme neměli tolik míst, kde bychom mohli vyučovat, takže nám to poskytovalo docela dost svobody, abychom se mohli věnovat podobným věcem.
Na ty dny se Vám musí nádherně vzpomínat!
Ano, bylo to skvělé! Dnes jsou univerzitní výcvikové tábory omezeny jen na několik dnů, ale tehdy často trvaly po celý týden. Jinak bychom ani neměli co dělat. Myslím, že tehdy bylo pro takový druh iniciativy o něco více svobody. Zajisté, že jsem odvedl svůj díl opravdového cvičení. Jednou z jeho důležitých součástí bylo také to, že jsem každé ráno po cvičení čistil dódžó „odshora dolů“. Nikdo mi to nemusel říkat. Cítil jsem, že to mám udělat. Každý den jsem čistil toalety tak důkladně, že v mísách nebyly na dně jakékoli známky nečistot. Byly zářivě bílé a tak čisté, že by se z nich dalo prakticky jíst. Nyní už dódžó začíná poněkud stárnout, takže nevyhnutelně dochází ke stavu, kdy je celé trochu „zašlé“, ale toalety stále představují něco, co můžete klidně udržet v pořádku, když jste svědomití a dáte si trochu času s jejich čištěním. Udivuje mne, že se dnes na takové věci hledí méně, nežli na cvičení na žíněnce. Nicméně, pro mne to zůstává výtečnou zkušeností. Máme pro to vyjádření „shromažďovat ukrytou ctnost“ (intoku wo cumu), které odpovídá zlepšování sebe sama prostřednictvím vědomého přijímání takových úkolů, kterým se druzí lidé běžně snaží vyhýbat. Domnívám se, že tato přísnost byla důležitým bodem mého cvičení.
Zmínil jste se, že jste vášnivým čtenářem. Máte nějaké zvláště oblíbené dílo, nebo takové, které Vám nějakým způsobem zvláště prospělo?
Je mnoho knih, které mám opravdu rád, takže je pro mne obtížné vybrat z nich jedinou. Když jsem byl mladší a bylo mi okolo dvaceti, vzpomínám si, že jsem četl mnoho knih o zenovém buddhismu, obzvláště sekty Rinzai. Později jsem začal číst také o sektě Soto. Musím však přiznat, že i když má četba obsáhla poměrně širokou škálu témat, nemohu o sobě prohlašovat, že bych byl v některém z nich příliš zběhlý. „Zeširoka, ale ne příliš do hloubky“, jak se říká. Čtení jsem úplně propadl. Když nemám u sebe něco ke čtení, necítím se úplně v pořádku. Vždy u sebe nosím knihu, dokonce i když je těžká, nebo nemám právě čas ji číst. V současné době čtu něco od Tenpu Nakamury.
Kdy jste se poprvé začal zajímat o Tenpu Nakamuru? Bylo to, když vám bylo dvacet?
Doslechl jsem se o něm od svého sempai, který navštívil Tenpukai. Jinak jsem o něm tehdy příliš nevěděl.
Když jste vstoupil do Aikikai, zapůsobil na Vás nějak zvlášť některý ze šihanů?
Největší dojem na mne udělal zřejmě Koiči Tohei. Kromě toho, že byl nejstarší, byl také velmi výjimečnou a silnou osobností. Dále to byl sensei Osawa. Ujal se mne vzápětí poté, co jsem vstoupil do Aikikai, a hodně jsme spolu mluvili o aikidó a o životě vůbec. Za to, že jsem se stal tím, kým jsem nyní, v mnohém vděčím senseiovi Osawovi.
Učitelé v Hombu dódžó byli všichni relativně mladí a jak studenti, tak učitelé cvičili velmi aktivně a odhodlaně, takže by bylo velmi obtížné vybírat z nich konkrétní osobu, která ovlivnila mé cvičení více, nežli ti ostatní.
Jak vyučoval sensei Tohei?
Mám vcelku za to, že zjednodušoval věci pro jejich snazší pochopení a učení. Ačkoli, když o tom dnes přemýšlím, uvědomuji si, že jeho výukové metody byly z velké části ovlivněny Tempu Nakamurou. Například říkával: „Přemýšlej o těžišti své ruky, jakoby bylo pod ní“ a tak podobně. Snažil jsem se co nejlépe dodržovat takové instrukce, ale zajisté to nebylo vždy tak jednoduché. Sensei Tohei mne stále znovu a znovu opravoval, dokud případně neřekl: „Ó, zlepšil jsi se…“. Potíž byla v tom, že jsem si nedovedl vybavit, k jaké změně, která by zasluhovala takové hodnocení, u mne došlo. Proč mi říkal, že jsem se zlepšil, když já sám jsem nezpozoroval sebemenší změnu? Stávalo se to soustavně a někdy to začínalo být až trochu frustrující. Sensei Tohei měl tolik co nabídnout, až jsem si někdy myslel, zda by snad nebylo lépe, kdyby si osvojil nějaké jiné výukové metody.
Vím, že když Vám bylo okolo třiceti, prodělalo Vaše aikidó určitou změnu…
Když mi bylo třicet, vykloubil jsem si pravé rameno. Tato událost mě přiměla ke změně mého přístupu k aikidó. Když se mi to stalo, Seigo Jamaguči mi řekl: „Už to bude deset let, co děláš aikidó, ale teď můžeš používat jenom levou ruku. Co budeš dělat?“ Do té doby jsem pod senseiem Jamagučim moc necvičil, ale když mi tohle řekl, došel jsem k závěru, že budu jeho hodiny navštěvovat, jak nejvíce to jen půjde. Právě v té době jsem si začal uvědomovat, jak moc jsem při cvičení závislý na síle svých horních končetin a horní části těla. Začal jsem se sám sebe ptát, zda bych takovým způsobem mohl pokračovat v aikidó po zbytek svého života. S tím, co jsem měl na mysli, byla pro mě otázka Jamaguči senseie jako impulz, který mě posunul na další hladinu cvičení, v němž jsem potřeboval pokračovat. Chopil jsem se příležitosti otočit své myšlení a přístup k aikidó o 180 stupňů.
Jsem si jistý, že každý si určitě vzpomene, jak mu bylo přinejmenším jednou řečeno „odstraň sílu z ramen“. Sensei Jamaguči o tom také hovořil (o cvičení aikidó bez závislosti na fyzické síle). Je zřejmé, že se to mnohem snáze řekne, než udělá. Když odstraníte sílu z ramen, často se stane, že současně s ní pozbudete i vaší ki! Lze to očekávat. Můžete zde nastínit podobnost s tím, když se učíte lyžovat. Když sledujete a snažíte se co nejlépe napodobit zkušeného učitele, máte pocit, že se velmi rychle zdokonalujete a začínáte hladce a elegantně sjíždět ze svahů. Vše se ale začne hroutit v okamžiku, kdy se snažíte lyžovat sami, bez dohledu učitele. Něco podobného jsem zažil, když jsem se pokoušel zbavit své aikidó závislosti na síle. Mohl jsem tak pracovat, když byl sensei Jamaguči na blízku, ale jakmile jsem se ocitl někde jinde, okamžitě jsem toho nebyl schopen. Bylo to velmi frustrující a vždy jsem končil tím, že jsem opět upadl k používání síly v technikách. Bojoval jsem s tím problémem téměř půl roku.
Myslím, že to byl zakladatel sekty Jodošin (z „buddhismu Ryzí země“) Šinran (1173 – 1263), který pravil: „I kdyby se to, co mi říkal můj učitel Honen, zdálo být pomýlené a kdyby to snad vypadalo tak, že i já jsem uveden v omyl, mám absolutní víru v to, co jsem učinil, a tak následuji cestu svého mistra, i kdyby vedla do pekel.“ Pomyslel jsem si: „Proč ne? Jestli to, co se od senseie Jamagučiho naučím bude omyl, budiž!“
Ze strany samotného senseie Jamagučiho mi byla řečena tatáž věc. Něco na tenhle způsob: „I když tomu nerozumíš, poslouchej co říkám a dělej to. Dej tomu asi tak deset let…“ A to jsem také udělal. Rozhodl jsem se, že raději, než usilovat o to zbavit se síly a pak se k ní znovu vracet, když techniky nefungují, budu objevovat výlučně cestu bez síly a nezáleží na tom jak.
Ale ačkoliv jsem měl o tom vlastní představu, podmínky při cvičení se nezměnily. Netrvalo dlouho, abych si uvědomil, že mí partneři při cvičení prostě nepadali do technik, když jsem se je pokoušel házet bez užití síly. Nemohl jsem jinak, nežli jim říci: „Podívejte, nejsem teď opravdu schopen provádět tyhle techniky správně, ale rád bych vás přesto požádal, zda byste do nich nemohli padat?“ Bylo velmi neobvyklé, aby čtvrtý dan žádal o takovou věc. Lidé tím byli poněkud překvapeni. Nicméně, takhle jsem začal se svým pozměněným přístupem ke cvičení. Dával jsem si velký pozor na to, abych nebyl frustrovaný, či podrážděný, protože jsem věděl, že kdyby se něco takového stalo, vrhlo by mne to zpátky k závislosti na síle.
Když jsem dělal senseiovi Jamagučimu ukeho, mumlal si pod fousy něco jako: „Čím více se zbavíš své síly, tím více soustředíš svou ki…“ a „Soustřeďuj svou sílu do podbřišku…“ Snažil jsem se být si jasně vědom toho, co se odehrávalo v době, kdy jsem pracoval jako uke, bez ohledu na to, co se mnou sensei prováděl a po několika letech jsem začínal pociťovat, že rozumím tomu, o čem mluvil a co dělal. Věděl jsem, že jsem konečně nalezl přístup ke cvičení, který mi fungoval.
Od toho okamžiku jsem začal pracovat na tom, abych ten pocit zintensivnil, a zabýval jsem se po určité období výlučně jednotlivou technikou. Například půl roku jsem nedělal nic jiného, než šomenuči ikkjó, bez ohledu na to, v jakém dódžó jsem právě cvičil. Takový druh cvičení mi umožnil hlubší porozumění každé jednotlivé technice. Pomohlo mi to, abych si uvědomil, jak přistupovat ke každé technice v rozdílných situacích a také jak mohou principy v jedné technice být užity v technikách ostatních.
Když dnes vyučuji, často říkám věci jako: „Pečlivě se pozoruj a pokus se cítit, co děláš“ nebo „Vnímej svého partnera a buď si vědom vztahu mezi tebou a tvým partnerem.“ Když říkám „tebou“, myslím tím jak stav tvé mysli, tak i fyzickou rovnováhu tvého těla a rovněž i vztah mezi nimi samými. Existuje výraz „mysl, technika a tělo jako jedno“ (šingitai ičči). Když v mysli vládne nesoulad, tělo se nemůže účinně a účelně pohybovat. Podobně i „nevyvážené“ tělo může zneklidňovat mysl až do té míry, že nebudete schopni správně porozumět vztahu mezi vámi a vaším partnerem a to vám zabrání udělat právě tu techniku, kterou udělat potřebujete. Jakmile jste jednou došli k úvodnímu střetnutí (deai), dostali jste vaše tělo do výhodné pozice (taisabaki) a vyvedli jste vašeho partnera z rovnováhy (kuzuši), pak je podstatné okamžitě vnímat, jaká technika přirozeně vyplývá z podmínek, jež vznikají mezi vámi dvěma. Ósensei hovořil o tom „stát se jedním s vesmírem“, nebo „být jedním s přírodou“. Jednou z cest, jak si to lze vyložit je, že raději než prostě trvat na dokončení určité vámi zvolené techniky a než provádět techniky vámi vynuceným způsobem, který se řídí podle vaší vlastní, jednostranné vůle, byste spíše měli vnímat, jaké techniky přirozeně vznikají, to znamená, vznikají přirozeným vztahem mezi vámi a vaším partnerem. Aikidó se učíme tak, že procházíme technikami jednou za druhou a opakovaně cvičíme vše, co nám učitel ukazuje. To znamená, že se máme zabývat dílčí technikou, bez ohledu na to, jaká technika to právě je a to i v případě, že to od nás vyžaduje jistou dávku nepatřičného, či nadbytečného úsilí, jinak řečeno, i když se jedná o pohyby, které nevznikají zcela přirozeně. Je důležité být schopen se sledovat a poznávat, kde takové úsilí vzniká. K tomu, abyste například mohli říci: „Má poslední technika byla dobrá, ale setkání (deai) mezi mnou a partnerem příliš nefunguje,“ musíte být dostatečně vnímaví a objektivní. Je důležité, abyste se neustále kontrolovali a měli jistotu, že v sobě uchováváte vědomí o tom, zda vaše pohyby skutečně jsou, či nejsou přirozené.
Já sám jsem si mohl dovolit reagovat okamžitou změnou techniky, kterou jsem právě prováděl, v techniku jinou až teprve tehdy, když jsem začal se cvičením bez zapojení síly. Jistěže to dává smysl, protože čím méně nadbytečného úsilí je „ve hře“, tím snáze lze přijít něco jiného. Když jsem pracoval na tomto konceptu, vzpomněl jsem si, že ósensei často hovořil o pojmech jako: „Když je to takhle, udělej to tak. Když je to tak jiným způsobem, udělej to jako jinou věc…“ a při tom nikdy nedělal stejnou věc dvakrát. Myslel jsem si „Ó, myslím, že vím, co tím myslel!“ S takovým přístupem nikdy nedokážete skončit s přehnaně vynakládaným úsilím, protože jedna věc prostě přechází v jinou tak, jak je právě třeba.
Představte si řeku a v ní kameny. Když se voda střetává s menšími kameny, teče dál přes ně. Když se střetne s většími kameny, obtéká je. Dokonce i když řeku přehradíte, voda se ve skutečnosti nezastaví. Stále je v ní přítomna potenciální energie, která víří a vzrůstá za přehradou ve snaze ji prolomit, nebo se přelít přes její vrchol. Aikidó představuje tutéž cestu. Nemůže být „živoucí“ cestou v okamžiku, kdy se omezíte na boj s nějakou dílčí technikou. Je důležité být schopen změny a pokračovat v něčem jiném v okamžiku, kdy se změní podmínky a kdy to, co děláte, přestává mít kýžený účinek. Není to jen záležitost, jak vplout do něčeho odlišného, když jste blokováni. Je rovněž nezbytné hledat cestu, jak „uchovávat (hromadit) energii“. My všichni také obsahujeme možnosti, jichž si nejsme vědomi, takže musíme přemýšlet o tom, jak tuto skrytou energii rozvíjet, zesilovat a využívat.
V díle Tora no Maki, v němž je obsažena podstata tajemství bojových umění a strategie, se praví: „To, co přichází, dojde svému setkání; to, co jde, je posláno na svou pouť; to, co je v rozporu, je harmonizováno. Pět a pět je deset; dvě a osm je deset; jedna a devět je deset. Touto cestou by věci měly docházet harmonie. Odlišit zdání a realitu, chápaje obojí, pravý záměr i utajené strategie a klamy; znát nespatřené zdroje a ukryté důsledky. Rozumět tomu, co patří do velkolepého plánu, a dojít k detailům a jednotlivostem tak, jak je třeba. Rozhoduje-li se mezi životem a smrtí, buď připraven reagovat na myriády změn, které se odehrávají, a čel situaci s myslí prostou neklidu.“ Tato velmi krátká pasáž mi poskytla mnoho látky k přemýšlení.
Tato slova jsou zřejmě použitelná nejen při vlastním cvičení aikidó, ale též v mnoha dalších oblastech běžného života.
Jistě. Takovým věcem se učíme díky cvičení aikidó, ale reálně řečeno většina z nás tráví více času mimo dódžó nežli v něm samém, a tak by bylo poněkud zvláštní bránit se myšlence, že to, co se v dódžó učíme, zasahuje také do dalších oblastí našeho života. Pokud hovoříme o aikidó, není naprosto vhodné zmiňovat se o vítězství či prohře, ale přesto myslím, že nejlepším druhem „vítězství“ je, když se vám podařilo dosáhnout harmonie s vaším protivníkem a když vy i váš protivník jste měli možnost tuto harmonii pocítit. Z mého hlediska je nejlepší ta technika, při které ani jedna ze stran nemá pocit vítězství nebo prohry, ale naopak „úspěšného střetnutí“ (navázání kontaktu).
Takový vztah je skutečně možné nastolit, i když k němu dojde třeba jednou z milionu. Naším cílem při cvičení je zvyšovat tuto pravděpodobnost (či úspěšnost) na jeden takový kontakt z půl milionu a dále ze sta tisíc a tak dále. Zda někdo má víru v to, že takový okamžik přijde a pokud přijde, že jej bude schopen spatřit, záleží především na tom, jak vážně přistupuje k vlastnímu cvičení. Tomu přikládám velkou důležitost.
Cvičenec, který pečlivě dbá o své cvičení a je si vědom vlastní osobnosti, si bude moci uvědomit, když onen zmiňovaný okamžik nastane…
Přesně tak. Se správným druhem vědomí můžete sami sebe zkoumat a cítit vztah k vašemu partnerovi. Když se určitá daná technika provede naprosto „perfektně“, je dokonalá pouze pro daný okamžik. Pokud má ale vaše setkání s partnerem nějaký nedostatek či trhlinu, nebude provedení (techniky) dokonalé. Nastane-li už taková situace, neměli byste se za každou cenu snažit jí vyhnout, ale spíše takovou nedokonalost přijmout a uvážit, jak byste mohli oživit to, co vy a váš partner „máte“ (na čem společně pracujete). Jinými slovy přemýšlejte o tom, jak váš vztah co možná nejvíce vylepšit.
Máte pocit, že ki no nagare (plynulá technika) je důležitým prvkem ve Vašem aikidó?
Pokud myslíte provádění technik předtím, nežli jsem uchopen, nebo házení mých protivníků bez toho, abych se jich dotýkal, pak ne, to není součástí mého aikidó. Když hovořím o tom, jak se oprostit od (nadměrného) užívání fyzické síly, nemám tím na mysli hladké proplouvání technikami v okamžiku, kdy se mne partner chystá uchopit. To, o čem hovořím, nemá tolik co společného s fyzickou stránkou věci, ale mnohem více s myslí a duchem (kokoro) nežli s tělem. Jemné (měkké) pohyby nebudou účinnou odpovědí na silný útok, jestliže je vaše mysl neustálená, nebo ji neumíte účinně používat. Při cvičení například často říkám, že když se vás váš partner pokouší silně uchopit, musíte především soustředit svou mysl na to, že celá vaše existence se vkládá (proniká) do jeho úchopu. Čím je úchop silnější, tím více do něj vstupujete. Není dobré se snažit o provedení techniky pouze pomocí prstů, zápěstí či paže. Musíte zasáhnout partnerovo centrum z vašeho vlastního centra, což představuje druh přirozené interakce, která vám umožňuje vnímat orientaci síly a energii přicházející od partnera. Jednou mi jeden evropský student aikidó řekl: „Všichni šihani nám pokaždé říkají, že se máme zbavit užívání síly, ale nakonec to vypadá tak, že do vlastních technik množství síly dávají. Vy jste jediný, který provádí techniky bez užití jakékoli zjevné síly.“ Byl jsem potěšen, když jsem to slyšel, protože jsem se opět mohl ujistit, že můj přístup nebyl mylný.
Co si myslíte o cvičení s mečem?
Není to tak dávno, kdy jsem přemýšlel o tom, že je přinejmenším nutné cvičit suburi, a to i přesto, že se nedostanete až tak daleko, abyste zkřížili meč s partnerem. Pro mne samého však stále existuje mnoho otázek týkajících se taidžucu (technik beze zbraní). Na zdokonalování svého taidžucu mám stále mnoho práce, takže prozatím příliš neinklinuji k práci s mečem. Raději bych počkal, až budu o něco starší, a cvičil s džó a s kenem něco bližšího „radostnému tancování“ – něco takového, co ósensei cvičil v pokročilejším věku. To je stav, ze kterého bych rád vycházel při úvahách o tom, jak reagovat, když na mne partner zaútočí, nebo co znamená čelit užití zbraní.
Kdy jste začal cestovat do zahraničí?
Na své první zahraniční cestě jsem doprovázel dóšu při návštěvě jihovýchodní Asie. Muselo mi být asi devětadvacet či třicet. Před patnácti nebo šestnácti lety jsem začal pravidelně cestovat do Francie a před jedenácti lety do Finska a Švédska. Před časem se jistý evropský cvičenec zúčastnil jedné z mých hodin v Hombu dódžó a připojil se k mému způsobu cvičení, protože mu zřejmě připadal neobvyklý. Chtěl mě pozvat do Evropy, abych tam vyučoval, ale cítil, že by to mohlo být nevhodné, když sám ve vlastní zemi trénoval pod jiným učitelem. Asi po ročním uvažování však dospěl k rozhodnutí, že by to nakonec zřejmě nezpůsobilo žádnou újmu. Pak, když jsem tam pořádal seminář, účastnilo se jej stále více lidí. Dokonce shromáždili finanční prostředky k vybudování vlastního dódžó a já jsem byl od nich osobně pozván.
Samozřejmě, že cestovat do zahraničí není vždy snadné. Například jazyková bariéra je pro mne vždy jistou výzvou. Pokoušet se dorozumět v angličtině pro mne vždy znamená něco jako podrobit se testu. Jednou jsem při jisté příležitosti, to jsem zrovna pobýval doma, byl doslova bombardován takovým množstvím otázek, že když jsem se nakonec dostal do postele, nemohl jsem přesně určit, zda spím nebo jsem vzhůru, protože jsem měl hlavu plnou angličtiny (smích)! Vím, že se musím naučit lépe anglicky, a tak jsem začal kousek po kousku se studiem. Rád cestuji do zahraničí, a kdyby se mi podařilo o něco zlepšit svou angličtinu, pravděpodobně bych také intenzivněji cestoval.
Když cestujete do zahraničí, střetl jste se někdy s lidmi, kteří chtějí „vyzkoušet“ Váš jemný přístup k aikidó?
Takové příhody se nestávají pouze v zahraničí, ale i v Japonsku. Lidem, kteří mne chtějí otestovat, vždy dovolím, aby mne pevně uchopili ještě předtím, než začnu cokoli dělat. Nemám příliš velké paže a nejsem nijak zvláště silný a má technika nevyužívá žádné zjevné fyzické síly, takže si řada lidí myslí, že když mne pevně uchopí, nebudu na to schopen reagovat. Často jsou pak poněkud překvapeni, když zjistí něco jiného.
Během cvičení máme řadu příležitostí studovat množství rozdílných technik, ale já mám pocit, že není zcela nezbytné se jich učit tak hodně. Ve skutečnosti mohu jít až tak daleko, že řeknu, že techniky zkoušené na úrovni pátého kjú – šomenuči ikkjó, šomenuči iriminage, katatedori šihónage a suwariwaza kokjúhó – vás mohou naučit všemu, co potřebujete znát o deai, maai, sabaki, kuzuši a o způsobu, jakým máte používat své tělo a mysl. Hodně lidí není spokojeno i přesto, že se učí velkému počtu technik, ovšem faktem zůstává, že to, co se učíte nebo jste se naučili, je stále pouze tím, co vás někdo naučil, a ničím více. Skutečně vám to nepatří, dokud se s tím plně nesžijete skrze vaše vlastní úsilí.
Jak byste srovnal cvičení v Japonsku a v zahraničí?
Velmi nerad to říkám, ale mám pocit, že cvičenci aikidó v Japonsku nejsou tak dobří, pokud jde o jejich určitou tělesnou ztuhlost. Částí problému může být nedostatek cvičení, ale Japonci nemají v dódžó příliš času na uvolnění. Lidé v zahraničí mají tendenci být měkčí a více otevření. Myslím, že je velmi důležité si po celou dobu cvičení uchovat měkkost a uvolněnost. Nemám za to, že by to nějak ubíralo na síle bojového umění, alespoň potud, pokud cvičíte s vážným záměrem.
Existuje jedna slavná pověst o třetím šógunovi z rodu Tokugawa, Iemicuovi (1604 – 51; vládl 1623 – 51). Ten údajně získal darem tygra od Čosena (z Koreje). Pouštěl do tygří klece různé druhy zvířat, protože byl zvědavý, jak si tam poradí. Přirozeně, že žádnému z nich se tam nedařilo příliš dobře. Protože mu to nepřipadalo dostatečně zajímavé, Iemicu se nakonec rozhodl, že do klece pošle Iagju Tadžimu no Kamiho, zručného a vycvičeného šermíře, který byl zároveň Iemicuovým instruktorem v šermu. Iagju vešel dovnitř ozbrojen pouze dřevěným mečem – bokuto – ale nepodařilo se mu více, než si uhájit svůj vlastní život, a vyšel z klece vyčerpaný a po těle mu stékal pot. Poté se Iemicu rozhodl poslat dovnitř zenového mnicha Takuana. Měli spolu totiž vzájemnou rozepři a Iemicu jej zamýšlel potrestat. Když však Takuan vstoupil do klece, tygr se k němu opatrně přiblížil a schoulil se mu k nohám!
Příběh je dobrým příkladem toho, jak si podržet cit pro běžný, každodenní klid. Nezáleží na tom, zda je vaším nepřítelem tygr nebo jiná osoba, ale pokud k situaci přistupujete s úmyslem uškodit nebo ublížit, pak se přirozeně vystavujete možnému protiútoku. Když nebudete udržovat takovýto úmysl a necháte se prostoupit normálním a každodenním klidem, dosáhnete stavu klidné mysli (heidžošin).
I kdyby cvičení aikidó nebylo ničím více nežli pouhým cvičením čistých forem (kata), váš úkol by tkvěl v přesném a správném provádění technik a úkolem vašeho partnera by bylo prostě vám do těchto technik padat. Ale katy v aikidó jsou zřídkakdy tak bezchybné. Ve snaze provést nějakou dílčí techniku velmi dobře se mnohdy ocitnete v situaci, kdy musíte vynakládat nadbytečné úsilí. Když se přistihnete, že to děláte, je to pro vás příležitost vrátit se o krok zpět a zamyslet se nad tím, co chybného se stalo. Je problém ve způsobu, jakým zahajujete setkání s vyšším partnerem? Vyvádíte vašeho partnera správně z rovnováhy? Nezacházíte špatně s vaším načasováním a vzdáleností (maai)? Využíváte efektivně váš dech (kokjúrjoku)? Týká se problém komplexně vašeho způsobu cvičení? Jedním z důležitých důvodů cvičení je také naučit se najít a označit to, co děláte chybně, a vyvinout cesty k tomu, abyste mohli dělat to, co jste předtím neuměli. První krok samozřejmě znamená být schopen si uvědomit si pocit „měl bych se zastavit“, pokud nastanou zmíněná omezení. Nebýt schopen rozpoznat, kdy něco zahrnuje nadměrné úsilí, je stejné, jako být k něčemu připoután tak silně, že nemůžete udělat nic jiného, a to je statická mentalita, která se nijak neliší od prostého „čekání na smrt“. Není v tom žádný vývoj, žádný postup dopředu. Hovořím zde o důležitosti rozmanitých a oddělených pojetí, jako je proměnlivost (henka), tok či proudění (nagare) a schopnost vyhnout se nadměrnému úsilí, ale každý z takových pojmů se dotýká něčeho hlubšího, co může být vyjádřeno v učení školy šermu Džigen-rjú: „V Džigen-rjú není žádný druhý meč“. A pokud je můj výklad správný, domnívám se, že odráží to, co sám považuji za podstatu a základní cíl mého cvičení a co lze shrnout slovy: „Je jedině pohyb vpřed.“
Jaké naděje vkládáte do budoucnosti?
Zdá se mi, že skutečně málokteré dódžó v dnešním Japonsku má atmosféru, která by opravdu zasluhovala označení „dódžó“. Mnohá jsou pouze pronajatými prostorami ve velkých veřejných tělocvičnách a kulturních střediscích. Naneštěstí taková místa zřídkakdy vedou k vytváření skutečně srdečných vztahů při cvičení mezi studenty a učiteli. Měl jsem štěstí, že jsem mohl cvičit s mnoha různými lidmi v Japonsku i v zahraničí a hovořit s nimi o ósenseiovi a o aikidó, a vždy mne to přimělo znovu se podívat na svou relativní nezralost v tomto umění. Proto jsem si po dlouhou dobu též přál vytvořit dódžó s takovým prostředím, které by umožňovalo stabilnější a vážnější cvičení. Díky podpoře dóšu a mnoha dalších jsem letos v dubnu konečně mohl otevřít vlastní dódžó v tomto duchu. Jsem dóšu hluboce vděčný za to, že mi s tak velkorysou shovívavostí umožnil po více než třicet let usilovat o rozvoj vlastního aikidó a pokračovat v něm, a do budoucna se těším, že z nového dódžó učiním takové místo, kde se lidé se skutečným zájmem o aikidó budou moci svobodně scházet ke cvičení.
Sensei Endó, velmi Vám děkuji za to, že jste se s námi společně podělil o Vaše myšlenky a zkušenosti.
Originál rozhovoru pochází z časopisu Aikido Journal 1996, vol. 23, No. 1. Český překlad vyšel poprvé v časopisu Aikidó 1996/4–5 (http://www.aikikai.cz/casopis.html), přeložil Patrik Beshir.
Článek jsme převzali s laskavým svolením redakce.
