Stefan Stenudd: Tady a teď
V kjúdó, japonském umění lukostřelby, není příliš vhodné, aby měl začátečník ve svém toulci více jak jeden šíp. Jinak se mu může lehko stát, že v okamžiku, kdy zamíří první šíp, už bude myslet na ten další. Člověk se musí plně soustředit na to, co právě dělá a kde se nachází. Ten, kdo se nechá rozptýlit věcmi minulými nebo budoucími, se jen těžko do terče trefí.
To platí pro všechny lidské záměry. Kdo se chce něco naučit, dělá na své cestě nevyhnutelně mnoho chyb. Ten, kdo se tím nechá znepokojit, to bude mít dvojnásob těžké. Aby se člověk neomezoval svým špatným výkonem, musí ho zapomenout. Ale i dobře vykonaná práce se může stát pro profesionála překážkou, pokud si dělá starosti, jestli je možné ji zopakovat.
Pro optimistického začátečníka je běžné, že vystřelí šíp rychle v přesvědčení, že ten další bude ještě lepší. Představuje si, že se stane skvělým lučištníkem. Chce-li jím být i ve skutečnosti, pak je nejlepší mít toulec prázdný a soustředit se na jeden jediný šíp.
To není jen pedagogická metoda, ale základní princip východní kultury. V šintoismu, starém japonském náboženství, existuje pojem nakaima, který přibližně odpovídá křesťanskému konceptu ráje. Slovo nakaima je složeno ze dvou znaků: znaku pro zde a znaku pro nyní. Kdo umí žít výhradně tady a teď, přesně tam, kde se nachází, kdo vydrží být klidný a nenechá se vyvést z rovnováhy, jistě dosáhl ráje.
V budó je nakaima téměř identická s prázdnotou. Pokud člověk dokáže zapomenout na minulost, budoucnost a všechna místa kromě toho, kde se právě nachází, stane se prázdným. Pak vše, co se stane, i to, co člověk sám udělá, bude překvapením. Proto nemůže být ničím zaskočen, nic ho nemůže předejít. Je přítomný ve všem okolo.
Samurajové ve starém Japonsku měli jeden zenem inspirovaný princip, který jim pomáhal překonávat nebezpečí. Tvrdili, že člověk by měl jít do boje s pocitem, že je již mrtvý a tedy nemá co ztratit. Kdo silně lpí na životě, má strach zemřít, a proto bude poražen. Když namísto toho uvěří, že vše je předem dáno a je již mrtev, nic ho nemůže vyvést z rovnováhy. Člověk je tady a teď, zcela bez očekávání. Je prázdný, a tak ho nic nepřekvapí.
Když se v kendó nebo iaidó učí sekat s mečem nebo v karatedó udeřit rukou zaťatou v pěst, je nejlepší si říct: „Už je po všem.“ Potom tělo, ta nejvnitřnější podstata, vybere nejlepší okamžik k seku nebo úderu a člověk je pak stejně překvapen jako partner. Proti takovému úderu se dá bránit pouze stejnou formou prázdnoty.
Pokud člověk cítí, že se všechno už stalo a je po všem, provede správnou techniku v každé situaci, do které se dostane, protože nic se nedá zadržet nebo měnit. Takové aikidó pak v podstatě vypadá, jako by ho necvičil aikidóka, ale něco vyššího. Odváží-li se člověk tomuto vyššímu principu důvěřovat a přenechá mu svoje konání, pak skutečně pozná aikidó, které nikomu a ničemu nic nepřikazuje. Je zajedno s přirozeností.
Je velmi obtížné to uskutečnit. Má však smysl se o to pokoušet, ať to trvá jak chce dlouho. Jsme už na Zemi dost dlouho na to, abychom udělali konec vítězstvím, která vyžadují porážku jiných, pokroku, založenému na otrocké práci druhých a lidem, žijícím na úkor ostatních. Vyplatí se položit život za pokus o nalezení jiného druhu mezilidských vztahů. Takového, který by nikomu neškodil, neodměňoval jednoho a neokrádal ostatní. Pokud si člověk tento ideál přivlastní, dosáhne postupně aikidó, které nejen že bude vypadat jako tanec, ale přímo bude tancem. Tancem nadšení a radosti ze života.
Kapitola z knihy “Aikidó – mírumilovné bojové umění”.
Napsal Stefan Stenudd, přeložili Martin a Vanda Švihlovi, vydalo nakladateství Argo.
Knihu si můžete koupit v internetovém knihkupectví Kosmas.
(Zveřejněno se souhlasem vydavatele a autora.)